Články / Rozhovory

Co všechno tím myslíte, když říkáte „ne“

Co všechno tím myslíte, když říkáte „ne“

Tomáš Kejmar | Články / Rozhovory | 05.06.2013

Mám rád staré věci, stará místa, staré známé. A i přes to, že rád objevuju nové věci, z těch časem prověřených mám lepší pocit. Nedávno jsem se přestěhoval, což je pro staromilce tlustá čára, ale pořád je to Praha. Nová lokace, ale staré známé město. Nezvyk jako košile, která po vyprání najednou padne trochu jinak. Dívám se na totéž z nového úhlu a je co objevovat, i když mám pocit, jako bych už tu byl tisíckrát.

Z Břevnova jsou do centra dvě cesty. Jedna vede kolem scenérie jako z Koyaanisqatsi – kráteru stavby tunelu Blanka. Z oblaku zvířeného prachu se zvedají jeřáby, obří rypadla a kolem nich, desítky metrů pod úrovní okolní krajiny, se hemží dělníci. Shora vypadají jako titěrní zmatení mravenci, kteří co nevidět skončí pod pásy strojů. Ani Hieronymus Bosch by tuhle scénu nevymyslel lépe. Na plotu z vlnitého plechu tu apokalyptickou scénu sprejem okomentoval anonymní autor: „It is a sad and beautiful world.“ Pohled doleva, pohled doprava a víte, že má pravdu. Zasloužil by nominaci na Nobelovu cenu za literaturu, v žánru poezie místa.

Druhá cesta vede kolem bývalého klubu V Jelení. Nad vchodem je tužkou napsáno Klub V Jelení 2000-2010. Spolu s dalším místem, kde se konaly skvělé akce, odešla i spousta vzpomínek. Samozřejmě, že koncerty jsou pořád a život jde dál, ale každé takovéhle místo má svoji atmosféru, kterou už nenapodobíte. Ladronka, Papírna, Milada, V Jelení, všechna ustoupila „vyšším zájmům“, všechna po sobě nechala zející díru tam, kde dříve žila kultura. Stejně jako tunel Blanka nahlodává povrch města, vybírá si honba za zlatem svoji cenu jinde. A na sochu Tychona de Brahe o kousek dál chčije zatoulaný pes.

Všechny cesty ale vedou za hudbou a za jednou z nich se vydávám už osm let. NoMeansNo jsou jako staré známé místo, na kterém se potkáte se starými kámoši, kteří pomalu šediví jako kapela sama, a se starými vzpomínkami. Tom Holliston (kytara) a bratři Rob (basa) a John (bicí) Wrightové jsou jako odkaz vlastní generace.

Za poslední dva roky jste vydali dvě číslovaná EP. Máte jich v plánu víc?
John: Původní plán byl vydat čtyři. Pevně doufáme, že se nám to podaří.

A pak je vydáte souborně jako řadové album?
John: Asi ano, ale teď se snažíme jedno po druhém natočit a vydat. Zatím jsme dali dohromady prvních osm věcí a prodáváme je na USB disku, takže si je můžete pořídit pohromadě v digitální podobě. Přišlo nám, že CD už nikoho nezajímají, a tak jsme se rozhodli, že pro potřeby turné vydáme 12” EP v nákladu 500 kopií, která se budou prodávat jenom na koncertech. Až se vyprodají, uděláme nějakou normálnější reedici. Obě Tour EP jsou totiž na barevném vinylu s přebalem, který má obě strany přední. Reedice bude určená pro obchody s hudbou. A až budou všechna EP venku, vydáme je nejspíš ještě jednou, souborně, v nějakém boxu. Ale u kapel, jako jsme my, se muzika na krámech moc neprodává, takže musíš vymýšlet nové způsoby, jak lidi nadchnout, aby si od tebe něco koupili.

Flash disk, jaké médium příště?
John: Poštovní holub?

Na vašem fóru někdo navrhoval voskové válečky.
John: (smích) To by sedělo.

Poslední dobou si s deskami dáváte načas. V osmdesátých vám to trvalo tak rok dva, a pak se najednou čekalo šest let na All Roads Lead to Ausfahrt a teď čtyři roky na první Tour EP.
Tom: Do té rovnice je třeba započítat The Hanson Brothers, protože jsme pravidelně vydávali nahrávky pod tímhle jménem a taky jsme k nim jezdili turné.
John: V roce 2003 vyšlo My Game, takže ten prostoj mezi One a Ausfahrtem nebyl tak dlouhý. Je ale pravda, že po vydání One jsme si vzali, co se NoMeansNo týče, oddechový čas, věnovali se The Hanson Brothers a pár let nic nepsali. Pak jsme se dohodli, že uděláme kompilační CD People’s Choice a odehrajeme k němu co nejvíc koncertů. Ale hráli jsme jen staré věci, neměli nic nového. Až potom jsme začali skládat Ausfahrt, proto nám to trvalo tak dlouho. Takže jsme toho dělali docela dost. Až na rok 2008, to jsme neodehráli ani jeden koncert, ten rok jsem nedržel v ruce paličky.
Tom: Ten rok vyšlo It’s a Living, ne?
John: Jo, na podzim 2008 vyšel živák The Hanson Brothers a pak jsme k němu jeli turné.

Když jsi rok nehrál na bicí, neměl jsi strach, že z toho vypadneš?
John: Jasně. Když jsme se dohadovali, že zase začneme hrát, říkal jsem si, že jsem hrozně zakrněl.
Tom: Ale vůbec to nebylo poznat.
John: Třicet let hraní nezmizí přes noc. Jako jezdění na kole.

Docela otevřeně si děláte srandu ze svého věku. Je v tom ještě něco jiného než humor? Není to zároveň podprahová reklama v tom smyslu, že každé turné už může být to poslední?
Tom (smích): Spíš odezva na to, že si z nás lidi dělají srandu.

Myslíš jako „Už se na to vykašlete, dědci!“ na fotce z přebalu People’s Choice?
John: Jo, ale tahle fotka je už z roku 1994! Takže to není nic nového. Staré je nové, nové je staré, ale Old EP je pořád docela nové. Jak člověk stárne, už mu nezbývá tolik věcí, ze kterých si můžete utahovat.

Turné jsou navzdory věku pořád sex, drogy a rock’n’roll?
John: Jo, sex, drogy, rock’n’roll. Možná až na ten sex a drogy.
Tom: Jedno ze tří není špatné skóre, ale dvě ze tří by bylo lepší.

Jsou pro vás turné pořád vzrušující nebo se vám do toho vkrádá rutina?
John: Kdyby nás to nebavilo, jdeme od toho, protože když se na turné nebavíš, opravdu to není žádná sranda. Jasně, občas je to stále stejná písnička, ale to se stává. Když děláte něco třicet let, dřív nebo později vás tenhle pocit nemine. Proto si dáváme pauzy, proto jsem si na rok dal oddech. Vedlejší projekty taky pomáhají. Třeba Tommyho projekt Show Business Giants je něco, na čem jsem se léta podílel a bylo to super odreagování. A pak samozřejmě The Hanson Brothers, kde se zaměřujeme na úplně odlišný typ muziky. Jde o to udržet si čistou hlavu.

Když mluvíme o vedlejšácích, Tome, tobě měla loni vyjít sólovka, už je venku?
Tom: Je nahraná, chystám se ji smíchat, až se dostanu domů. Mělo to být loni, ale stávají se věci, se kterými neuděláš nic. Kamarád, se kterým jsem dával něco z toho dohromady, měl zdravotní problémy, takže jsme s tím moc nespěchali. Design obalu je hotový, na to jsem si někoho najal, brzy to bude.

Všiml jsem si, že nemáte moc rádi, když vám lidi lezou na podium, včetně stage divingu. Špatné zkušenosti?
John: Stage diving je v pohodě. Horší je, když ti tam někdo překáží, to je akorát k nasrání. Je v pořádku, když někdo vyleze a rovnou skočí do davu. Pozitivní energie koncertu jen prospívá. Problém nastává v momentě, kdy se lidi chtějí stát součástí koncertu a stanou se z nich roztleskávačky, co shazují mikrofony a vykopávají kabely. Je to rušivé, protože když hrajeme, pekelně se soustředíme. A když někdo přijde a málem vám vleze na záda, jenom vás to vyruší a uděláte chybu. Muzikanti jsou na podiu ve vlastním světě. Jako kdybych celé interview dělal tohle. (mává mi rukou před obličejem) Taky by ti nevadilo, že to dělám, že ne? V Barceloně, před pár týdny, jsme zažili pár zběsilých skokanů, něco takového jsem už dlouho neviděl. Žádné poflakování, žádné tanečky.

Říká se, že při natáčení nových EP jste experimentovali s jiným způsobem skládání hudby. Jak se to podepsalo na výsledku?
John: Robbie si pořídil Pro Tools. Nové metody ho hodně zajímají, protože poslouchá dubstep a elektroniku. A když teď psal písničky pro Tour EP, programoval i bicí. Protože ale není bubeník, vymýšlel hodně divné věci. Nebo ne nutně divné, ale má trochu jiný přístup. Já bych třeba některé z rytmů nevybral, ale když se je potom učím a snažím se, abych se jim co možná nejvíc přiblížil, je to osvěžující. Je to nový přístup, nutí tě přemýšlet.

Přijde mi, že na posledních nahrávkách je čím dál méně kytar.
Tom: Víc si vybírám místa, kde a co hrát. Stejně už všichni slyšeli všechna kytarová sóla, co lze vymyslet, takže přibarvování a doprovod fungují líp. Je sice příjemné poslechnout si, že někdo umí dobře zahrát na nástroj, ale zjišťuju, že mě nudí, když si pustím album s dvanácti písničkami a u každé jsem schopný říct: „A teď přijde kytarové sólo.“ A ono přijde.
John: Ausfahrt je na druhou stranu hodně kytarové album. U nových věcí jsme šli trochu jinou cestou.
Tom: Jo, je to mnohem vzdušnější.

Máte tuny materiálu. Podle čeho vybíráte, co budete hrát naživo?
Tom: Většinou nehrajeme na stejném místě víc jak jednou za rok a půl nebo dva, takže stačí, když to, co hrajeme, jednou za šest až osm měsíců proházíme. Poslední set se nám povedlo postavit tak, že skutečně funguje, dobře sype. Držíme se ho už víc jak tři turné, ale pořád jsou tam místa, kde si můžeme vyhrát s aranžmá a pořadím. Nikdy to nemáme naprosto pevné. Osobně jsem rád, když se podaří nějaká dobrá směska starých a nových věcí, protože spousta lidí chce slyšet konkrétní písničky. A nechodí na nás jen lidi, kteří nás už viděli, ale i děcka, kterým je osmnáct a zrovna dostaly do ruky Wrong nebo The Worldhood of the World, a rády by z nich něco slyšeli. A pak si lidi samozřejmě řeknou, co chtějí slyšet. Když na vás každý večer křičí čtyřicet nebo padesát lidí, že chtějí nějakou písničku, asi byste ji měli hrát. I když nechceme jezdit a hrát jen největší hity.
John: Prověřit nové věci na turné je o dost těžší, když chcete vydávat každý rok novou desku a všichni od vás chtějí slyšet jen staré věci. Navíc písničky se vyvíjí a žádná není hotová, dokud se neusadí živým hraním.

Trošku z jiného soudku, Johne, ty vaříš vlastní pivo. Jak ses k tomu dostal?
John: První pivo, které jsem kdy uvařil, vzniklo u Toma doma. Bylo to někdy v roce 90 nebo 91, vrátili jsme se zrovna z turné po Evropě, kde jsme si samozřejmě užívali nejrůznější piva, která se tam vaří. Dodneška si živě pamatuju svůj první Staropramen, když jsme v roce 91 hráli poprvé v Praze. V Kanadě není pivo takhle dobré. Komerční pivovary většinou stojí za prd a když si chcete koupit něco z dovozu, nedoplatíte se. Tak jsem si jednoho dne řekl: „Kašlu na to, naučím se to vařit sám, nebudu z toho platit daně a uvařím si přesně to, co chci pít.“ Pár let mi ale trvalo, než jsem to vychytal.

Nějaké vzorky?
John: Bohužel to nejde moc posílat.
Tom: A navíc v Kanadě jsou přísné zákony, co se exportu alkoholu týče.
John: Tak poslat láhev bych mohl, ale nebyla by k pití, než by došla. Vařím nefiltrované a nepasterizované pivo a to holt nepřevezete. Každopádně si nedovedu vysvětlit, proč by se někdo obtěžoval vařit si vlastní pivo tady, když máte tak dobré a levné značky.

Jak ovlivnilo sdílení muziky na internetu váš způsob fungování?
John: Rozhodně to změnilo způsob, jakým hudební průmysl funguje. Nás to na jednu stranu nezasáhlo, protože jsme se nikdy nespoléhali na peníze z prodeje desek. Bylo sice příjemné dostat třeba tisíc dolarů za rok, ale byl to spíš jen bonus. Na druhou stranu dneska se každá kapela, včetně jejich příbuzenstva a vnoučat, snaží vydělat peníze koncertováním, protože desky už se neprodávají. Koncertuje a jezdí turné příliš mnoho kapel, protože všichni ti starý páprdové nemůžou sedět doma a spoléhat na tantiémy. Takže se musí zvednout a zkusit se znovu prodat. Díky tomu se stupňuje tlak na pořadatele a promotéry.

Máte pocit, že publikum ztrácí zájem, že je přehlcené? Konkrétně u vašich koncertů se zdá, že rok od roku řídne.
John: To má na svědomí hodně faktorů. Stárneme a naše publikum taky. K mladším lidem se naše muzika nedostává tolik jako dříve, nabídka kapel je strašně široká. Navíc člověk dneska každý dolar vynaložený na zábavu dvakrát převrátí v ruce. Spojené státy jsou v recesi nebo možná depresi. Je to tam tak zlé, že ti, co si mohli dovolit jít na čtyři koncerty měsíčně, dají stěží jeden. A pokud si nevyberou ten váš, máte smůlu. Lidi ve Státech jsou na tom finančně vážně špatně.
Tom: A jak nemají peníze nazbyt, nekupují trička, desky atd. Před půl rokem jsme hráli v Kansas City a přišlo asi sto lidí. Promotér byl štěstím bez sebe. Říkal, že Gary Numan hrál v tom samém klubu a přišlo asi tři sta, zatímco před pěti lety hrál Numan v hale pro dva tisíce lidí.

Tam teď asi moc hrát nejezdíte, co?
John: Ale ano, loni v říjnu jsme tam hráli pár koncertů. Je ale hrozně těžké vydělat tam nějaké peníze.
Tom: Nejspíš tam ještě párkrát hrát budeme, ale nepředpokládám, že to bude lepší. Lidi se snaží, ale když vyděláváš tři tisíce dolarů měsíčně a z toho musíš dát pět nebo šest set na to, aby sis zajistil základní zdravotní péči, je to přesně těch pět nebo šest stovek, co ti chybí na kulturu. Spojené státy jsou postavené na zábavním průmyslu, ale ten trpí. Situace není růžová.
John: Navíc neustále rostou náklady na přepravu. Evropy se to tolik netýká, ale v USA a Kanadě nepředstavitelně vzrostla cena nafty. Už jen náklady na to, abyste mohli jezdit turné, se o dost zvýšily.
Tom: Neberte to jako konec světa. Američani jsou národ plný protikladů, takže je tam těžké dosáhnout nějakého hmatatelného výsledku. Třeba aféra kolem Baracka Obamy, který musel doložit svůj rodný list, aby dokázal, že se skutečně narodil ve Spojených státech, je úplně scestná v době, kdy musíte zaplatit padesát tisíc dolarů, když si vaše dítě zlomí nohu a zůstane týden v nemocnici. Zdá se, že priority jsou nastavené jinak a to, jestli se Obama narodil v USA, nebo ne, je prostě větší problém. Americká střední třída se zoufale potřebuje bavit, aby utekla před vlastními problémy a depresemi. Jdou do baru, do kina a tenhle trend sílí. Nesnaží se problém vyřešit, ale obejít ho, a místo ceny zdravotní péče je zajímá, kolik kilo přibrala prezidentova žena.

Poněkud depresivní konec rozhovoru.
John: Neřekl bych, že je to depresivní. Pořád jsme tady, pořád hrajeme a lidi stále chodí na koncerty. Za to díky všem.
Tom: Znáte spisovatele Ivana Klímu? Nevíte, jestli ještě žije v Praze? Nemohli byste mi na něj sehnat kontakt?

Info

Vyšlo ve Full Moonu #17> / 2013.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace