Články / Rozhovory

Courtney Barnett: Prokaž světu službu a vyřeš si sám sebe

Courtney Barnett: Prokaž světu službu a vyřeš si sám sebe

Tereza Kunderová | Články / Rozhovory | 26.08.2019

Říká, že je pozdě, a hlas, který slyším, jako by na druhé straně telefonu zpola usínal. Přesto při každé otázce najednou ožije a hledá ta správná slova. A když už není, co víc povídat, ozve se: „No, vždyť víš.“ A je to tak. Její hudba je právě o tom, že všichni víme. Jen záleží na tom, zda jsme zrovna ve fázi, kdy nám přijde vtipná, nebo tak trochu nemilosrdná. Courtney Barnett, jeden z nejvýraznějších hlasů v indie rocku, písničkářka s pronikavým viděním světa, přijede poprvé do Prahy.

Tell Me How You Really Feel – tak se jmenuje tvá nejnovější deska. Je to spíš kvůli tomu, že se člověk musí právě na tohle neustále ptát sám sebe, nebo složitě dolovat odpovědi z druhých?
Nemyslela jsem to úplně konkrétně, baví mě právě vztah k různým situacím a možnostem, jak to celé podat a chápat. A rozhodně není potřeba řešit hned druhé, stačí se podívat na vlastní zmatek. Jednou se probudíš v pohodě a nemáš problém, podruhé je to úplně na prd a poslední, co chceš, je si s někým vykládat o tom, v čem se zrovna hrabeš.

No a pak jsou tací, co si o tom, nedej bože, touží telefonovat (rozhovor probíhal telefonicky – poznámka autorky). Musím přiznat, že je mi mírně nepříjemné, když nevidím reakce člověka, s nímž mluvím, ale někomu anonymita naopak dodává sebevědomí. Dějí se podobné věci i v hudbě? Jak vnímáš vlastní desky v porovnání s koncerty?
Ano, je to trochu podobné. Hlavně pocity nejistoty. Vždycky když vydáváš nové album, děláš krok do prázdna, neodhadneš, co se bude dít. Dneska do všeho ještě navíc lezou sociální sítě, kterým vévodí právě anonymita. Vidíš vesměs podobné komentáře typu „tři srdíčka“ nebo konstatování „nic moc“ coby lepší variantu toho horšího. Ale ať si přečteš takových výkřiků, kolik chceš, ve finále je pořád těžké něco objektivně zjistit, protože nemáš ponětí, kdo to psal a jestli to vůbec myslel vážně. Koncerty jsou oproti tomu naprosto fyzický a vizuální zážitek. Vidím lidem do tváře, jak se smějí a šťastně hopsají, nebo naopak nehybně stojí a popotahují. A i když nikoho z nich neznám, najednou alespoň trochu chápu, co v souvislosti s mou hudbou mohou prožívat. To je neuvěřitelně silné. A občas se pak díky tomu s někým doopravdy zapovídáš.

No vida!
Ani bych nevěřila, jak otevření v takových momentech někteří lidé umí a chtějí být, i když jsme navzájem cizí. Hudba tohle trochu mění a odsouvá. Často se dozvídám, že moje písničky někomu pomohly prokousat se těžkým životním obdobím, ať už traumaty nebo různými jinými druhy emocionální nepohody. Je moc hezké slyšet, že má muzika dokáže takové věci. Pomáhá to vlastně i mně, cítím se potom jako zmámená jakousi injekcí smysluplnosti, která na chvíli utlumí všechny vlastní pochyby.

Je pravda, že i přes určitou bezvýchodnost textů to člověk při poslechu tvé hudby nemá vyloženě nutkání definitivně zabalit.
Na začátku psaní každé písničky je vždy určitý pocit jako spouštěč. A i když může být sebeblbější a jsem z něj rozčarovaná, stejně vím, že za něj můžu být vděčná, že je potřeba si projít lecčíms, abych věděla, že se mám někdy zrovna docela fajn. Občas se mnoha vlastním problémům nezbývá než smát, když je postavím do kontextu okolního světa. Bývají to úplné kraviny. Takže je dobré, když si právě tohle na konci procesu přemýšlení uvědomím. Asi proto je pak z písniček kromě jiného cítit i nadsázka a naděje a neuvrtávají člověka ještě hlouběji do srabu, ať už právě prochází čímkoli.

Četla jsem, že jsi měla jednu dobu autorský blok, protože jsi chtěla v hudbě řešit právě ona větší a obecnější témata, ale pořád to nějak nefungovalo.
Jasně, přišlo mi to jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, že o těch věcech přemýšlím. Ale neustále mi docházelo, že i když se zajímám, nedokážu ničemu z toho prokázat službu, jakou by si zrovna hodně palčivé problémy zasloužily. A poslední, co bych chtěla, je vypouštět trapné výkřiky do tmy. Tak se to ve mně mlelo a zjednodušeně řečeno mi došlo, že kdyby se každý poctivě snažil dát do kupy vlastní život a věci, na něž sám stačí, hodně by se tím ulevilo globálnějším neduhům. Proto se soustředím na záležitosti, kde můj vlastní boj není marný a má reálnou šanci něco řešit a snad i urovnat.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert Courtney Barnett probíhá do 2. září 2019 zde

Váže se k tomuto přesvědčení i rozjezd vlastního labelu Milk! Records, který jsi založila v Austrálii už před sedmi lety?
Dalo by se to tak říct. Vznikl jednoduše proto, že na moji hudbu nebyl v té době vůbec nikdo zvědavý, nedej bože, aby mi chtěl nabídnout pomoc. A já jsem zas dost paličatá na to, abych nenechala věci vyšumět. Necítila jsem potřebu jen tak sedět a čučet, než o mě někdo zakopne a budu objevena. Tak jsem se přičinila sama!

Když jsme u té domoviny: narodila ses v Sydney, dlouho jsi žila v Hobartu na Tasmánii a teď zrovna přebýváš v Melbourne. Jak složité je pro tebe při všech těch změnách cítit se někde doma? Jde to vůbec?
Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem se asi k žádnému z těch míst úplně neupnula, takže domov vnímám spíš podle toho, kde zrovna sama jsem a kde mám blízké. Víceméně kdekoli jsme spolu, tam to je. Dobře se o tom vykládá, ale ve skutečnosti to úplně jednoduché není, když člověk hodně cestuje, pořád se někam přesouvá a rodinu má navíc rozestěhovanou do různých koutů země... Sakra, vidíš, vždyť já pořádně nevím, kde jsem doma.

Info

Courtney Barnett (aus)
5. 9. 2019 20:00
Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nela Klajbanová (LITR): Nechceme suplovat existující formáty

Jarmo Diehl 24.09.2021

Tradiční olomoucká událost nabízí to nejzajímavější ze světa nezávislé knižní tvorby a zaměřuje se na autorské a umělecké publikace a my se ptáme její šéfky.

Filip Kršiak (Elbe Dock): Ústí (do) Evropy

Viktor Palák 20.09.2021

Přijedou i Buchty, elita jódlování a tvůrci nejlepších domácích dokumentů. Rozhovor s ředitelem Filipem Kršiakem o cestě z velkoměsta do města – a do Evropy.

VickiKristinaBarcelona: Milujeme blešáky

Adéla Polka 17.09.2021

Skupina jako by se svým vzezřením přenášely při vystoupení do trochu jiné doby. Třicátá léta, New York, špinavé pajzly, vajgly a chlast. A Tom Waits.

Peter „Ryby“ Rybár: Pravý underground je charita

Richard Kutěj 07.09.2021

Jak funguje slovenský undergroundový label, kterému se daří držet krok se světem, jak vypadaly devadesátky na dark elektronické scéně? Nejen o tom je tento rozhovor.

Tomm Prochazka (Dirty Old Dogs): Umět nechat odejít to krásné

Jiří Přivřel 31.08.2021

O inspiracích a tvůrčím procesu, který vedl ke vzniku alba, jsme si povídali s frontmanem Tommem Prochazkou.

Filip Kubelka (Fraj): Absentuje tu tradícia navštevovať festival tohto typu

Jarmo Diehl 24.08.2021

Znáte slovenský region Gemer? Dobrá příležitost, jak ho poznat, se naskytne tento víkend, kdy se v Rimavské Sobotě odehraje festival Fraj.

February: Každá kapela si myslí, že je žánrově rozteklá

Michaela Šedinová 20.08.2021

Skupina February vydává své druhé album. Jejich hudba se pochopitelně vyvíjí – na nové desce si zkouší prvky math-rocku.

Pořadatelská: Pavel Trčka (Fujaré)

redakce 19.08.2021

Fujaré je dobrovolná občanská aktivita, Fujaré to baví, Fujaré se zajímá o svět, Fujaré nemá vlastní prostor, Fujaré je neziskovka.

Ivan Bierhanzl (Ostravské dny): Nejde o výdrž s dechem, ale sluchem

Jarmo Diehl 16.08.2021

Ostravské dny nejsou jistě tak masovou záležitostí, jako třeba Colours, ale jejich publikum je zasvěcené. O festivalu i dalších věcech promluvil Ivan Bierhanzl.

Milan Tesař (Radio Proglas): Naslouchat a reagovat

Michal Pařízek 02.08.2021

Centrum world music v Brně? Může být. S Milanem Tesařem o nové scéně Maratonu hudby, důležitosti hudebních cen i pozitivním efektu covidu na rádio.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace