Články / Reporty

Čtvrstoletí riffů (Darkest Hour & Co.)

Čtvrstoletí riffů (Darkest Hour & Co.)

waghiss666 | Články / Reporty | 01.02.2020

Už mi bylo líp, jen si neumím vzpomenout kdy, opakuju naučenou mantru s každým usrknutím z kafe a pohřbívám slušné i shovívavé snahy o small talk. Po sakra dlouhé době mi udělá radost vidět sníh, chci se ho jít nabažit mezi větve stromů, ztratit se v závějích a u toho poslouchat novou desku The Devil Wears Prada - snad poslední, která je ještě překvapivě v pořádku a od puberty se za tohle klišé a zbastardizovanou variaci na něco, čemu fakani potřebovali říkat metalcore, ještě nemusím stydět. Umírá mi táta a v jeho povadlých očích se zrcadlím v čím dál vybledlejších barvách. Kořeny nepřesekáš. Proč by vás tohle mělo zajímat? A proč mě to nezajímá? Snad si touhle výmluvou zkouším vysvětlit rozpačité dojmy z dalšího narozeninového večírku. A snad z poraženého kmene vyčtu všechny letokruhy.

Železniční trať z Moravy je nekompromisní. Poctivý houpavý thrash ze staré školy ze země riffu, jaký předvádí Lowest Creature stíhám akorát do sluchátek, za okénkem kupé problikává trikolora sirén, z kolejí odkapává krev.

Ještě nepadl jediný úder do bicích a frontman Une Misère, Jón Már Ásbjörnsson, si namísto rozcvičky pěstí rozbíjí držku. Severská temnota, moderní klišé, výpady sypaček, ale i otevírací amen-break ve skladbě Beaten pozvedávají kapelu nad klasický tupý deathcore, i když jim nechybí soudobý zvuk ani postupy. Jen ten příval nasrané energie, co už z pódia v takové intenzitě útočí čím dál vzácněji, mi vyrazí dech. A taky surový chlad, jako když se snažíte vyškrábat zpátky na ledovec Svínafellsjökull, co se rozdrolil pod tvrdou podrážkou, místo toho ale zmrzlá voda protrhává kůži dalším a dalším pomalým tahem. Ale jo, dobrá šau, říkávají mi často známí metalisti v kravatách, ale na Une Misère by se báli koupit si lístek. Desku nechávám odloženou u merche a skepticky nechávám pozornější poslech na doma, i když mám předtuchu, co se stane. (Nic moc. Ale není to být u podobných kapel v pořádku?)

galerií z narozeninového koncertu Darkest Hour se můžete pokochat tady

Nikdy by mě nenapadlo, že ještě uvidím Bloodlet. Výlet do devadesátek na scénu, kde se žánrové berličky teprve formovaly, nebo se na ně vůbec nehrálo. A stát Florida je na mapě tvrdých kytarových žánrů zakroužkovaný tlustou fixou. Průvodci vráskama, jizvama pod prošedlými fousy, sludgeovým bahnem a neortodoxní rytmikou. Je znát, kolik návštěvníků ovládla nuda a jak je těžké navázat na předchozí set, když musí počítat doby, aby mohli kývat hlavama. Tady ale mluví riffy, na které sedá prach, aby dozrály, namísto potřeby zaujmout, uhranout. Nečekám, že se někdo ještě namotá, ale měl by vlastně? Může vlastně? Scott Angelacos místo keců jen ukazuje paroháče na všechny strany. Všeříkající.

Přiznám to, a táta by mi ještě stihl dát za pravdu: stárnu. Nekompromisní a devastující set Fallujah se nedal vydržet. Byť technicky precizní hráčství na špičkové úrovni šlapalo v tom nejzběsilejším tempu dobře promazané mašiny, nemám se čeho chytit. Kolegové se vymlouvají na zvukovou kouli, slyším to jinak. Snad že mi chybí (po)city? Vyhlížím konec jejich setu a není to tím, že by hráli tužku, ba naopak. Paradoxně.

Sinunusoida večera se zastaví a playlist skladeb, co se linou klubem, zase skočí v čase až k Black Sabbath, je načase gratulovat. Puget odevzdám kurvám, radši se svlíkám ze slupky a kráčím do prvních řad. Rozkoukávám se a v prořídlém klubu vidím staré známé, dneska bohužel spíš s důrazem na první. Bývá mi to jedno, ale dlouho mě nemrzela takhle slabá návštěvnost. Posledně na stejném místě činu nakráčel kytarista Mike na zvukovku v obrovské mikině Wu-Tang Clan, i tentokrát jako intro slouží The Next Episode.

„You know who's back up in this mothafucka.“ Když se řekne metalcore, naskočí mi okamžitě Darkest Hour. Navzdory všem těm přesahům a úklonům, jaké ve své tvorbě balancují celé čtvrtstoletí, mají něco navíc. Až naživo mě uhranulo charisma, jaké vtiskávají do každé melodie, každého breaku, každého úderu, každého zařvání. Večer nemůžou odpálit jinak než otvírákem alba Undoing Ruin, ale i když se v setlistu objevují skladby, které naživo nikdy nezazněly, každá z nich není míň než totální hymna. Výběr ze sborníku riffů přednáší kytarové duo Lonestar/Mike Schleibaum. Ten chlápek je totální magor! Vystřihnout sólo à la včelín s naprostou suverenitou a lehkostí, přitom si jeden může krk ukroutit ve snaze sledovat, kde se právě zmítá a ksichtí, když dalším a dalším kytarovým výpadem dělá z Futura strouhanku. A zpěvák John Henry svou vizáží profesora moderní literatury jen podtrhuje statut, jaký Darkest Hour formují už pětadvacet let.

Hraje se z melodické etapy alba Deliver Us, prapočátky připomíná The Mark of the Judas z debutu, a to už mě xZkázax svírá v kravatě a vřeštíme unisono refrén. Nasraná předělávka Nazi Punks Fuck Off jako jednoznačný odkaz, přídavek přichází po hodinovém setu, i tak je to ale sakra brzo. Protože tyhle koncerty by mohly trvat klidně dalších pětadvacet járů. Nezbývá než zavřít oči, sfouknout svíčky a zamést konfety. A příště znovu. Pokud. Epitafy se píšou samy.

Info

Darkest Hour (us) + Fallujah (us) + Bloodlet (us) + Une Misére (is) + Lowest Creature (swe)
28. 1. 2020 Futurum Music Bar, Praha

foto © martinezz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.