Čtyři dekády neslábnoucího chaosu (Mayhem)

Čtveřice křížků působí na plakátě jedné z nejkontroverznějších kapel dějin poněkud výhružně, slepenec z fotek posléze napoví, že jde o římské desítky. Mayhem, přední zastánci „True Norwegian Black Metalu“ slaví čtyřicet let na scéně ve velkém stylu – dvouhodinovým vystoupením, speciálním průřezovým setem a hrstkou překvapení.

Vytříbenou retrospektivou přitom není vedeno jen ucho. Mayhem plné Sono nevítá prvním tónem, nýbrž záběrem. Vizuální složka z archivních kapelních fotek, používaných grafik a atmosférických obrazů protkává celou show, klikatou retrospektivou, která začíná skladbami z poslední desky, Daemon.

V popředí obrazovky se v kontrastu mění tmavé siluety na členy kapely. Pod precizní sehraností instrumentální složky zprvu zaniká vokální rozmanitost Attily Csihara, která se po pár skladbách prodere k potřebnému ekvilibriu. Dlouhosáhlá Illuminate Eliminate z nejavantgardnějšího počinu Ordo Ad Chao tak značí první silný moment večera, kdy se audiovizuální uhranutí přetavuje od typického žánrového hrození do trochy násilí pódiem.

V momentě, kdy koncert přechází do fáze desek, kterým původně propůjčil hrdlo Maniac, se Attila příznačně transformuje, nejen vokálně. Figura bizarního kněze se mění na pološíleného vojenského generála, který jednou mává obráceným křížem, poté houpe oprátkou. S materiálem z Wolf’s Lair Abyss vystoupení kulminuje.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Smršť blast beatů a kytarových tremol je náhle utlumena. Pódium se odívá do mlhy a namodralého svícení, obrazovka na moment přebírá hlavní roli: staré obrazy a hlasy z pásek ohlašují nástup segmentu věnovanému De Mysteriis Dom Sathanas – nejen pro kapelu zásadní desky, ale i pro subžánr jako takový. Mayhem se derou na pódium v klasických kutnách, bez váhání přehrávají jedny z nejzásadnějších blackmetalových pilířů. Při Funeral Fog Attila odchází, nechává se nahradit zvukovou stopou Deada, vlastní rukou zavražděného někdejšího frontmana. Zbytek Mayhem se mezitím dostává do hořkosladké souhry živého s mrtvým.

Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem. Před začátkem segmentu stage na chvíli patří Necrobutcherovi, jedinému dosud aktivnímu zakládajícímu členovi kapely, který v krátkém monologu prozrazuje, že finální část doprovodí původní bubeník a někdejší vokalista Messiah. Konečná patnáctiminutovka je nostalgií a energií nabitým hudebním primitivismem, který v začátcích skupinu definoval. V poutavém ohledu zpátky se ale vyjasňuje jediné – Mayhem se vymanili z šokujících, krvavých a plameny ošlehaných rozmarů. Nadobro došlo ke transformaci do žánru oddaných profesionálů, kteří drží hudebnost na přísné rovni s citem pro svérázně temnou atmosféru.