Články / Reporty

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Jakub Pech | Články / Reporty | 01.11.2012

Když se před sedmi lety Dead Can Dance vydali na reunionové turné, případná česká zastávka zmizela v obvyklém středoevropském „bermudském“ trojúhelníku – mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Naposledy tak byli v Praze k vidění v roce 1996 u příležitosti rozlučkového alba Spiritchaser. Poté už fungoval rozlomený jin-jang, Lisa Gerrard a Brendan Perry, jen samostatně – ona zpět doma v Austrálii a on v Irsku.

Perry vlastně vydal za celou dobu jen dvě sólové desky (tedy vedle řady dalších hudebních aktivit); nejprve takřka písničkářskou Eye of the Hunter (1999) a až o dekádu později The Ark, na níž se začal vracet k temnému, místy až pompéznímu, krystalicky vyprodukovanému zvuku Dead Can Dance. Spolu s tímto posunem se začaly v rozhovorech množit dotazy na případné další turné a Perry začal zvolna povolovat, až se na tiskovce při Colours of Ostrava 2011 jednomu polskému novináři-fanouškovi podřekl, že budou nejen společné koncerty, ale i nová řadová deska.

Asi jsem měkota, ale přijde mi na tom něco neskonale romantického, že tihle dva nejdřív tvořili tandem na pódiu i v životě, pak byli schopni několik let pokračovat s kapelou i po svém rozchodu a konečně, že k sobě dokáží najít cestu i po tolika letech. A skutečně z toho není cítit kalkul – Dead Can Dance jsou i v současnosti natolik unikátní projekt, že by byla škoda, kdyby už navždy mlčel. Aktuální deska Anastasis to jen stvrzuje.

Někdo bude nadále tvrdit, že jsou co do vlivů příliš všežraví na to, aby byli autentickou world music. A bude mít pravdu – však jsou také dobré tři čtvrtiny oněch etnických zvuků na nahrávce „jen“ samply. Jiný je osočí z příliš přímočarých, až kýčovitých výpůjček z vážné či středověké hudby. No, vlastně ano, ale právě v tomto prapodivném mišmaši spočívá část jedinečnosti Dead Can Dance. Co ale uvádí jejich kouzlo doopravdy v život jsou ty dva neskutečné hlasy, které za ta léta díkybohu nezestárly. Perryho sytý baryton a Gerrardové výrazově měňavé... všecko.

Říjnový koncert ve vyprodaném velkém sálu Kongresového centra velice vkusně uvedla předskakující dvojice muzikantů David Kuckhermann a Vladiswar Nadishana. Opravdu vkusně vybraný doplněk k hlavním hvězdám večera – publikum přijalo jejich virtuózní hru na hang (kovový idiofonický nástroj připomínající želví krunýř), brumle a různé dechy více než vřele.

Úvodní fanfáry z Children of the Sun, prvního tracku z Anastasis, se zdály trochu tenké, ale jakmile spustila rytmika a prostor beze zbytku zaplnily hutné syntezátory, vše bylo v nejlepším pořádku. Početné diváctvo vzhlížející k jevišti nebylo nepodobné poli slunečnic spálených oddanou touhou, jak jsou vyobrazeny na obalu aktuální desky. Jakou hudbu asi vydává Slunce?

Ústřední duo na pódiu doprovází čtveřice o generaci mladších muzikantů. Setlist byl ovlivněn právě albem Anastasis, které v průběhu večera zaznělo celé. Kdo by snad chtěl jen vzpomínat na starou éru, má k dispozici pět EP „Live Happenings“ se záznamy z roku 2005, která dali Dead Can Dance fanouškům k dispozici zdarma. Rozdíl v reakcích na nové písně a na repertoárovou klasiku byl docela velký – snad posluchači časem album Anastasis docení. Samozřejmě největší ohlas měla půvabná Host of Seraphim, která je dosti zpopularizovaná užitím ve snímku Baraka. Potěšující byla Nierika s polyrytmickými hrátkami ze Spiritchaser, naopak je trochu škoda, že nezaznělo vůbec nic z geniální desky Within the Realm of the Dying Sun, když už je řeč o vzpomínání. Ale asi k tomu měli dobrý důvod.

Brendan Perry a Lisa Gerrard spolu na pódiu jsou i nejsou. Občas se dokonce některý z nich úplně vzdálí a jen občas se protnou v nějakém duetu. Když pak v prvním přídavku Perry zazpíval The Ubiquitous Mr. Lovegrove, působil v tom velkém sále tak neskutečně osaměle - „Miluji pomalu, pomalu a do hloubky, předstírané city po mě ztečou, sni dál drahá a zřekni se světských závazků...“ Odpovědí mu byla bezeslovná (nikoliv bez sdělení) „árie“ Dreams Made Flesh v podání souputnice Gerrardové. Tenhle okamžik byl už i daleko za romantikou; celí Dead Can Dance se náhle vyjevili jako nějaký karmický dialog. Jestli je to pravda, budou ty dva hlasy znít ještě dlouho. A nejspíš nikdy nezestárnou.

Info

Dead Can Dance (uk)
10. 10. 2012 KCP, Praha
foto (c) Kryštofotí

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Woodkidovy podivuhodné příběhy

Veronika Mrázková 08.06.2022

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Jiří V. Matýsek 08.06.2022

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace