Jakub Pech | Články / Reporty | 01.11.2012
Když se před sedmi lety Dead Can Dance vydali na reunionové turné, případná česká zastávka zmizela v obvyklém středoevropském „bermudském“ trojúhelníku – mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Naposledy tak byli v Praze k vidění v roce 1996 u příležitosti rozlučkového alba Spiritchaser. Poté už fungoval rozlomený jin-jang, Lisa Gerrard a Brendan Perry, jen samostatně – ona zpět doma v Austrálii a on v Irsku.
Perry vlastně vydal za celou dobu jen dvě sólové desky (tedy vedle řady dalších hudebních aktivit); nejprve takřka písničkářskou Eye of the Hunter (1999) a až o dekádu později The Ark, na níž se začal vracet k temnému, místy až pompéznímu, krystalicky vyprodukovanému zvuku Dead Can Dance. Spolu s tímto posunem se začaly v rozhovorech množit dotazy na případné další turné a Perry začal zvolna povolovat, až se na tiskovce při Colours of Ostrava 2011 jednomu polskému novináři-fanouškovi podřekl, že budou nejen společné koncerty, ale i nová řadová deska.
Asi jsem měkota, ale přijde mi na tom něco neskonale romantického, že tihle dva nejdřív tvořili tandem na pódiu i v životě, pak byli schopni několik let pokračovat s kapelou i po svém rozchodu a konečně, že k sobě dokáží najít cestu i po tolika letech. A skutečně z toho není cítit kalkul – Dead Can Dance jsou i v současnosti natolik unikátní projekt, že by byla škoda, kdyby už navždy mlčel. Aktuální deska Anastasis to jen stvrzuje.
Někdo bude nadále tvrdit, že jsou co do vlivů příliš všežraví na to, aby byli autentickou world music. A bude mít pravdu – však jsou také dobré tři čtvrtiny oněch etnických zvuků na nahrávce „jen“ samply. Jiný je osočí z příliš přímočarých, až kýčovitých výpůjček z vážné či středověké hudby. No, vlastně ano, ale právě v tomto prapodivném mišmaši spočívá část jedinečnosti Dead Can Dance. Co ale uvádí jejich kouzlo doopravdy v život jsou ty dva neskutečné hlasy, které za ta léta díkybohu nezestárly. Perryho sytý baryton a Gerrardové výrazově měňavé... všecko.
Říjnový koncert ve vyprodaném velkém sálu Kongresového centra velice vkusně uvedla předskakující dvojice muzikantů David Kuckhermann a Vladiswar Nadishana. Opravdu vkusně vybraný doplněk k hlavním hvězdám večera – publikum přijalo jejich virtuózní hru na hang (kovový idiofonický nástroj připomínající želví krunýř), brumle a různé dechy více než vřele.
Úvodní fanfáry z Children of the Sun, prvního tracku z Anastasis, se zdály trochu tenké, ale jakmile spustila rytmika a prostor beze zbytku zaplnily hutné syntezátory, vše bylo v nejlepším pořádku. Početné diváctvo vzhlížející k jevišti nebylo nepodobné poli slunečnic spálených oddanou touhou, jak jsou vyobrazeny na obalu aktuální desky. Jakou hudbu asi vydává Slunce?
Ústřední duo na pódiu doprovází čtveřice o generaci mladších muzikantů. Setlist byl ovlivněn právě albem Anastasis, které v průběhu večera zaznělo celé. Kdo by snad chtěl jen vzpomínat na starou éru, má k dispozici pět EP „Live Happenings“ se záznamy z roku 2005, která dali Dead Can Dance fanouškům k dispozici zdarma. Rozdíl v reakcích na nové písně a na repertoárovou klasiku byl docela velký – snad posluchači časem album Anastasis docení. Samozřejmě největší ohlas měla půvabná Host of Seraphim, která je dosti zpopularizovaná užitím ve snímku Baraka. Potěšující byla Nierika s polyrytmickými hrátkami ze Spiritchaser, naopak je trochu škoda, že nezaznělo vůbec nic z geniální desky Within the Realm of the Dying Sun, když už je řeč o vzpomínání. Ale asi k tomu měli dobrý důvod.
Brendan Perry a Lisa Gerrard spolu na pódiu jsou i nejsou. Občas se dokonce některý z nich úplně vzdálí a jen občas se protnou v nějakém duetu. Když pak v prvním přídavku Perry zazpíval The Ubiquitous Mr. Lovegrove, působil v tom velkém sále tak neskutečně osaměle - „Miluji pomalu, pomalu a do hloubky, předstírané city po mě ztečou, sni dál drahá a zřekni se světských závazků...“ Odpovědí mu byla bezeslovná (nikoliv bez sdělení) „árie“ Dreams Made Flesh v podání souputnice Gerrardové. Tenhle okamžik byl už i daleko za romantikou; celí Dead Can Dance se náhle vyjevili jako nějaký karmický dialog. Jestli je to pravda, budou ty dva hlasy znít ještě dlouho. A nejspíš nikdy nezestárnou.
Dead Can Dance (uk)
10. 10. 2012 KCP, Praha
foto (c) Kryštofotí
Lukáš Grygar 12.12.2019
Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.
Viktor Palák 10.12.2019
„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...
Jakub Koumar 09.12.2019
The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.
Natálie Zehnalová 09.12.2019
Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.
Jonáš Sudakov 08.12.2019
V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.
Jan Starý 03.12.2019
Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.
Michal Smrčina 02.12.2019
Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...
Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019
Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.
Natálie Zehnalová 02.12.2019
Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.
Jonáš Sudakov 27.11.2019
Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...