Články / Reporty

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Jakub Pech | Články / Reporty | 01.11.2012

Když se před sedmi lety Dead Can Dance vydali na reunionové turné, případná česká zastávka zmizela v obvyklém středoevropském „bermudském“ trojúhelníku – mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Naposledy tak byli v Praze k vidění v roce 1996 u příležitosti rozlučkového alba Spiritchaser. Poté už fungoval rozlomený jin-jang, Lisa Gerrard a Brendan Perry, jen samostatně – ona zpět doma v Austrálii a on v Irsku.

Perry vlastně vydal za celou dobu jen dvě sólové desky (tedy vedle řady dalších hudebních aktivit); nejprve takřka písničkářskou Eye of the Hunter (1999) a až o dekádu později The Ark, na níž se začal vracet k temnému, místy až pompéznímu, krystalicky vyprodukovanému zvuku Dead Can Dance. Spolu s tímto posunem se začaly v rozhovorech množit dotazy na případné další turné a Perry začal zvolna povolovat, až se na tiskovce při Colours of Ostrava 2011 jednomu polskému novináři-fanouškovi podřekl, že budou nejen společné koncerty, ale i nová řadová deska.

Asi jsem měkota, ale přijde mi na tom něco neskonale romantického, že tihle dva nejdřív tvořili tandem na pódiu i v životě, pak byli schopni několik let pokračovat s kapelou i po svém rozchodu a konečně, že k sobě dokáží najít cestu i po tolika letech. A skutečně z toho není cítit kalkul – Dead Can Dance jsou i v současnosti natolik unikátní projekt, že by byla škoda, kdyby už navždy mlčel. Aktuální deska Anastasis to jen stvrzuje.

Někdo bude nadále tvrdit, že jsou co do vlivů příliš všežraví na to, aby byli autentickou world music. A bude mít pravdu – však jsou také dobré tři čtvrtiny oněch etnických zvuků na nahrávce „jen“ samply. Jiný je osočí z příliš přímočarých, až kýčovitých výpůjček z vážné či středověké hudby. No, vlastně ano, ale právě v tomto prapodivném mišmaši spočívá část jedinečnosti Dead Can Dance. Co ale uvádí jejich kouzlo doopravdy v život jsou ty dva neskutečné hlasy, které za ta léta díkybohu nezestárly. Perryho sytý baryton a Gerrardové výrazově měňavé... všecko.

Říjnový koncert ve vyprodaném velkém sálu Kongresového centra velice vkusně uvedla předskakující dvojice muzikantů David Kuckhermann a Vladiswar Nadishana. Opravdu vkusně vybraný doplněk k hlavním hvězdám večera – publikum přijalo jejich virtuózní hru na hang (kovový idiofonický nástroj připomínající želví krunýř), brumle a různé dechy více než vřele.

Úvodní fanfáry z Children of the Sun, prvního tracku z Anastasis, se zdály trochu tenké, ale jakmile spustila rytmika a prostor beze zbytku zaplnily hutné syntezátory, vše bylo v nejlepším pořádku. Početné diváctvo vzhlížející k jevišti nebylo nepodobné poli slunečnic spálených oddanou touhou, jak jsou vyobrazeny na obalu aktuální desky. Jakou hudbu asi vydává Slunce?

Ústřední duo na pódiu doprovází čtveřice o generaci mladších muzikantů. Setlist byl ovlivněn právě albem Anastasis, které v průběhu večera zaznělo celé. Kdo by snad chtěl jen vzpomínat na starou éru, má k dispozici pět EP „Live Happenings“ se záznamy z roku 2005, která dali Dead Can Dance fanouškům k dispozici zdarma. Rozdíl v reakcích na nové písně a na repertoárovou klasiku byl docela velký – snad posluchači časem album Anastasis docení. Samozřejmě největší ohlas měla půvabná Host of Seraphim, která je dosti zpopularizovaná užitím ve snímku Baraka. Potěšující byla Nierika s polyrytmickými hrátkami ze Spiritchaser, naopak je trochu škoda, že nezaznělo vůbec nic z geniální desky Within the Realm of the Dying Sun, když už je řeč o vzpomínání. Ale asi k tomu měli dobrý důvod.

Brendan Perry a Lisa Gerrard spolu na pódiu jsou i nejsou. Občas se dokonce některý z nich úplně vzdálí a jen občas se protnou v nějakém duetu. Když pak v prvním přídavku Perry zazpíval The Ubiquitous Mr. Lovegrove, působil v tom velkém sále tak neskutečně osaměle - „Miluji pomalu, pomalu a do hloubky, předstírané city po mě ztečou, sni dál drahá a zřekni se světských závazků...“ Odpovědí mu byla bezeslovná (nikoliv bez sdělení) „árie“ Dreams Made Flesh v podání souputnice Gerrardové. Tenhle okamžik byl už i daleko za romantikou; celí Dead Can Dance se náhle vyjevili jako nějaký karmický dialog. Jestli je to pravda, budou ty dva hlasy znít ještě dlouho. A nejspíš nikdy nezestárnou.

Info

Dead Can Dance (uk)
10. 10. 2012 KCP, Praha
foto (c) Kryštofotí

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hip Hop Kemp 2019: Trueschoolová orientace

redakce 19.08.2019

Ustálená dramaturgie generuje ustálená očekávání a něco, co lze označit jako programové bloky. Nejlepší koncert festivalu přitom můžete zažít kdykoli.

Dobrš bylo (Dobršská brána 2019)

redakce 19.08.2019

Moje předsevzetí bylo jasné: jet někam, kde jsem ještě nebyla. Ideálně na malý festival s netradičním line-upem, buď v horách nebo u vody. Výběr se tím dramaticky zúžil...

Sázky na (ne)jistotu aneb Top 5 Hip Hop Kemp 2019

redakce 18.08.2019

Přebíhal jsem od jedné stage ke druhé a za den stihl i deset koncertů. Při dotazu na nejlepších pět se každý dlouze zamyslel...

Čiže relax, aj búrka (Grape 2019)

redakce 13.08.2019

Tento rok som sa na letisko dostavila po dlhšom čase strávenom na juhu Anglicka, čiže samotný príchod do rodnej krajiny bol trochu kultúrnym šokom...

Aká krajina, taký Katapult. (Brutal Assault 2019)

redakce 11.08.2019

Ve vydatném dešti ale zmokla jak festivalová brožura, tak program na klíčenkách rozdávaných u vstupu. Moderní doba? Je třeba šířit poselství a čokoládovou radost.

Ztlumte ty světla, prosím. (Brutal Assault 2019)

redakce 10.08.2019

Někdo vyslyšel moje fňuky? Říkají, že třetí den bývá kritický, díry v line-upu a vedrem podpořená únava svádí k experimentu.

Their bodies are open (Brutal Assault 2019)

redakce 09.08.2019

Koncert Daughters byl definitivní. Zhudebněná cesta devíti kruhy pekla k absolutnímu zešílení a excentrický projev frontmana Alexise Marshalla, totální paralýza jedovatým potem.

Umírat budu za úsvitu! (Brutal Assault 2019)

redakce 08.08.2019

Dovolenková očista hlukem? Klišé se nevyhneme, obzvlášť na akci, který Google mapy vtipně značí jako Festival Nechutného Napadení. Brutal Assault 24, den první.

... a stejně to bylo málo (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 07.08.2019

Tváře, které jsem tu noc viděla já byly na správné straně. A vezmu-li v potaz fakt, že členové Algiers i australských Kill Devil Hills, o kterých ještě bude řeč, zůstali…

Zralá jako víno (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 05.08.2019

Pokud jde něco Besedě skvěle, je to výběr kapel v perfektní koncertní kondici. Zatímco loni předvedli omračující výkon Pacino, letos...