Články / Rozhovory

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 01.09.2020

S Dimou jsme se potkali prvně loni na festivalu Pop Kultur v Berlíně, pak krátce poté hned na několika dalších akcích. Tehdy v Berlíně jsme si před klubem 8mm hodně dlouho povídali nejen o tehdejší situaci v Bělorusku, ale také o tom, že Dima strávil první roky svého života v tehdejším Československu – jeho otec sloužil v sovětské vojenské posádce ve východních Čechách. Dmitri Bezkorovainyi pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech. Po eskalaci mohutných veřejných protestů proti oficiálním výsledkům nedávných prezidentských voleb začal Dmitri rozesílat protestní písně běloruských umělců, ze kterých pro server Beehy.pe sestavil dokonce samostatný článek, a minulý týden jste ho mohli slyšet v pořadu Reflektor na Radiu 1. Dnes s ním přinášíme čerstvý rozhovor.

Jak bys popsal současnou situaci v Bělorusku? Váš nejvyšší soud koncem minulého týdne zamítl všechny žádosti opozičních kandidátů o přezkoumání voleb, je tedy vůbec nějaká naděje na změnu?
Je to pravda, na jedné straně existují úřady, které hrály špinavě a proti všem zákonům dlouho před volbami, během voleb i po volbách, ale stále trvají na tom, že reprezentují zákonnou moc, ovšem stále se vyjadřují pouze skrze brutální sílu, nenávist a manipulaci. Na druhé straně stojí obrovské množství lidí, kteří pokojně demonstrují proti všemu, co se děje, kteří chtějí spravedlnost a transparentní volby. Toto jsou skutečně největší protesty v Bělorusku od poloviny 90. let, protesty, které spojují všechny profese, věkové kategorie, pohlaví, náboženství, geopolitické názory na prezidenta a jeho moc. Lidé zaplňují ulice ve více než třiceti městech Běloruska – což je opravdu jedinečné, dříve totiž protesty probíhaly většinou pouze v Minsku, v hlavním městě. Tam se teď každou neděli odehrávají ty největší masové protesty – schází se zde 200–250 tisíc lidí. Úřady ale přesto odmítají s lidmi mluvit a jako argument používají pouze sílu. Zasahuje policie i armáda, soudy vydávají prazvláštní rozhodnutí a k těm, kteří otevřeně dělají nebo říkají cokoli proti prezidentovi, chodí najednou podivné daňové kontroly. Ale myslím, že tyto masivní protesty i veškerá ostatní aktivita lidí znamenají opravdovou naději na změny. Díky nim v určitém okamžiku systém padne.

Říkáš, že jde o největší protesty proti Lukašenkově režimu od poloviny devadesátých let, proč myslíš, že přišly právě teď? Hraje v tom nějakou roli Lukašenkovo zpochybňování pandemie koronaviru?
Mám za to, že pandemie sehrála důležitou roli při snižování prezidentských preferencí. Ale nebylo to jen o zlehčování účinků covid-19, ale hlavně o Lukašenkovi jako takovém, o jeho zjevném a neustálém pohrdání lidmi v jeho vlastní zemi. Snad každý den se objevovaly zvláštní léčebné postupy, které měly zaručit obranu před covidem, jako například řízení traktoru, dýchání požárního kouře, sauna, pití vodky a mnoho dalších. Dozvídali jsme se, že lidé, kteří zemřeli na virus, byli příliš tlustí, příliš nemocní nebo příliš staří pro život. Museli jsme snášet neustálé lži o tom, že lékařské instituce mají pro lékaře veškerou nezbytnou ochranu, i když to tak nebylo. Nakonec se na ně museli skládat občané sami, jen díky nim byly nemocnice po celé zemi alespoň trochu zásobeny. A samozřejmě jsme byli neustále ujišťováni, že je vše pod kontrolou, statistiky byly ale skrývány a zjevná fakta popírána. Také je třeba zmínit, že lékaři za boj s covidem pochopitelně žádný příplatek nedostali, i když jim to bylo slíbeno. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Není divu, že to začalo docházet stále většímu množství lidí – k čemu potřebujeme u moci takové lidi, když se nakonec můžeme stejně spolehnout jen sami na sebe?

Jak se současná situace dotkla tvojí práce a rodiny?
Je nemožné normálně fungovat, když se dějí takové věci ve tvé zemi. Každý z nás tedy neustále něco dělá, aby pomohl protestům a těm, kteří díky nim trpí. Zúčastňujeme se jich, snažíme se šířit informace a pomáhat lidem.

Jak může v této situaci pomoci kultura, ve které se díky své práci pohybuješ? Jsou běloruští umělci aktivní? Nebojí se?
Je třeba říct, že během posledních patnácti let byli hudebníci v Bělorusku opakovaně trestáni za politická vyjádření, což často vedlo sice k neoficiálním, neveřejným, ale velmi účinným zákazům koncertování na území Běloruska a úplnému zákazu hraní jejich písní v rozhlase, zejména mezi roky 2004–2007 a poté 2011–2017. Ale tentokrát je účast hudebníků opravdu masivní a stále roste. Písně se zřejmými vyzněními začaly vycházet v červnu a červenci, záhy po první vlně pokojných protestů a následných tvrdých zásazích a nespravedlivých soudních řízeních. To byl případ například rockové skupiny Nizkiz. Další umělci nejprve přišli s prohlášením a teprve poté vydali píseň, jako například Vladimír Pugach z J: MORS, jiní udělali oboje současně, jako Naviband, kteří absolvovali také prominentní antiprezidentský rozhovor na BBC spolu s LSP a Super Besse. Několik významných umělců – Nizkiz, Lavon Volski, J: MORS, Krama – mělo hrát na největším shromážděním na podporu Světlany Tikhanovské, ale úřady tomu na poslední chvíli zamezily. Akute, Lera Yaskevich a někteří další umělci hráli na jejích předchozích shromážděních.

Po volbách a následných brutálních zásazích se objevovalo stále více umělců, kteří byli opravdu aktivní. Například Max Korzh, který po celém bývalém SSSR vyprodává arény o kapacitě 20–30 tisíc návštěvníků, se zúčastnil různých protestních akcí. Lavon Volski, J: MORS, Trubetskoy nebo Alexander Pomidorov hráli na podporu stávkujících, Naviband zase podpořili ženské protesty. A stalo se, že i někteří provládní popoví zpěváci učinili prohlášení proti policejní brutalitě, což ovšem prezident ani vláda neuznávají a pochopitelně obviňují protestující z podávání falešných informací. Ve stejný den, kdy běhal Lukašenko s kalašnikovem v ruce a mluvil o napadení svého sídla, došlo k poněkud humornému momentu – nikdo se jeho sídlo napadnout nepokoušel, pouze rockový hudebník Pit Pavlov ze skupiny N. R. M. odzpíval před policejním kordonem u vchodu populární hit Try čarapachi (Tři želvy, pozn. aut.).

Vypadá to, že jich je opravdu hodně.
Ano a nejde jen o takovéto typy pomoci. Znám manažera jedné velmi populární skupiny, který pracuje jako dobrovolník v call centru, kde se snaží pomoci lidem perzekuovaným za účast na protestech. Abys tomu rozuměl, jde o velkou sílu, je nemožné jmenovat je všechny. Když jsem dával dohromady běloruské protestní písně pro rádiové stanice v jiných zemích, tak jsem napočítal nejméně padesát jmen, které se nějakým způsobem snaží napomoci změnám. A to jsem určitě nezaznamenal všechny, navíc jich od té doby jistě přibylo.

Zaujala mě kompilace For Belarus, která se objevila na Bandcampu. Do té se zapojila i známá jména z dalších zemí, například Aigel, Alyona Alyona nebo Maarja Nuut. Na stránce se toho ale o tvůrcích kompilace nedá příliš najít, tušíš, kdo za ní stojí?
Kompilaci daly dohromady běloruská hudebnice Galia Chikiss a evropská booking agentka Natasha Padabed, původem z Běloruska. Obě sídlí v Berlíně. Je to skvělá, velmi aktuální a dobře načasovaná iniciativa. Bělorusové všude na světě dělají vše možné pro to, aby předali poselství protestů, podpořili je a pomohli lidem, kteří touto situací trpí. Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako teď. To je úžasné.

V posledních letech někteří běloruští hudebníci začali pronikat na mezinárodní scénu, jmenujme například Molchat doma, kteří nedávno podepsali smlouvu u vydavatelství Sacred Bones a celkem brzy by měli hrát v Praze, v rámci Žižkovské noci. Může současná situace v Bělorusku ovlivnit jejich aktivity?
Je dobře, že celosvětové šíření běloruské hudby začalo už před těmito událostmi. Kromě Molchat doma můžeme jmenovat kapely Dlina Volny, která podepsala smlouvu s americkým labelem Italians Do It Better, domovem Chromatics, nebo Intelligency, kteří se dostali do celosvětové Top 20 v síti Shazam a mají smlouvu s Warner Music. Aktuální události by samozřejmě mohly na hudbu z Běloruska ještě více upozornit a pomoci jí. Ale pořád existuje mnohem více umělců, kteří by v Bělorusku mohli mít se svou pozicí problémy, pokud by Lukašenko zůstal u moci, než těch, kteří by mohli něco získat. Takže se spíše obávám, než že bych byl nadšený.

Když chce někdo z České republiky pomoci Bělorusku, co by měl nebo mohl udělat?
Teď je důležité úplně všechno. Šířit informace prostřednictvím sociálních sítí, psát do svých médií, podepsat petici své vládě nebo vymyslet projekt na podporu Běloruska. Pokud chcete přispět nějakým obnosem, nejjednodušší a nejuznávanější cestou je nákup zmíněné kompilace For Belarus na Bandcampu. Veškeré prostředky z ní jdou ve prospěch Běloruské nadace solidarity a pomáhají lidem, kteří z politických důvodů přišli o zaměstnání. Existuje také iniciativa By__help, která pomáhá demonstrantům pokrýt pokuty a náklady na zdravotní péči. A samozřejmě také poslouchejte běloruskou hudbu, protože většina hudebníků podporuje změny. Zhyve Belarus!

Info

foto © Gabrielius Jauniškis

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Pořadatelská: Ewelína Ai-Fen Chiu, Tereza Odehnalová, Daniel Vlček (Šamana ztráta)

redakce 26.08.2020

Víte, co se vznikne, když spojíte hudebníky z Ba:zel a promotérku z Mood? Festival v prostředí Prachovských skal s výběrovým, převážně elektronickým line-upem.

Jan Barnet (Rosnička): Techno přestává být sprosté slovo

Jarmo Diehl 25.08.2020

Zástupce organizačního týmu Jan Barnet vypráví o radostech i strastech spojených s přípravami letošního ročníku, který se zaměří především na elektronickou taneční hudbu.