Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 25.06.2013
Na jaře letošního roku vydali legendární Stooges v sestavě s démonickým kytaristou Jamesem Williamsonem „comebackou“ desku Ready to Die, která s úctou navázala na nepřekonatelnou klasiku Raw Power. Nebyli by to však Stooges, jedna z nejlepších koncertních skupin v historii, aby zároveň nevyrazili na cestu a neukázali, že jsou slovy Iggyho Popa „stále kurevsky skvělá kapela“. Jedna ze zastávek turné překvapivě zamířila také na vysloužilý hokejový stadion v provinčním Frýdku-Místku a i přes horší dopravní dostupnost se po letech pragocentrismu jednalo o příjemné zpestření.
Dalším překvapivým tahem bylo angažování Tata Bojs jako předkapely, které na míle zavánělo kamarádskou protislužbou, jako by už sami kluci zapomněli na Pěšáky: „Nikdy nebudeme patřit do stejné ligy, jakou léta hraje Jimmy aka Iggy.“ Rolí předkapely by totiž nemělo být jenom rozehřát publikum, ale taky představit dosud neznámé jméno a nakopnout tak začínající kariéru. Nic z toho se v případě předskakování Tata Bojs nepovedlo, přitom na české scéně existují nadějné garážové partičky Wild Tides a Maggie’s Marshmallows, které by se téhle úlohy bez problémů zhostily.
Během přestavby pódia se prostor na stání slušně zaplnil, o to smutnější byl pohled na prázdná sedadla po obvodu haly. Stooges jednoduše nejsou a nikdy nebudou přestárlá fosilie typu Nazareth či Smokie, která rýžuje na mizerném maloměstském vkusu a vyprodává místní kulturáky. Náhle zhasla světla, ze zákulisí se vyřítil rovnou do půl těla svlečený Iggy Pop a za zvuků Raw Power odpálil důvěrně známé běsnění. Kmotr punku bez ohledu na svůj věk a prožité drogové excesy předváděl pověstné tanečky, válel se po zemi, chladil tělo hektolitry vody, zahazoval mikrofon a zkušeně burcoval fanoušky – lepšího frontmana těžko pohledat. Ani ostatní členové skupiny se nechali zahanbit – jindy zdrženlivý baskytarista Mike Watt vášnivě souložil s aparaturou a James Williamson výbušnými kytarovými sóly atakoval uši fanoušků. Drobné technické chyby okamžitě převálcovalo nesmírné nasazení celé kapely.
Jádro setu tvořila dle očekávání deska Raw Power následovaná novinkou Ready to Die, jejíž skladby rozhodně nebyly pouze do počtu, ale tvořily rovnocenné partnery léty prověřeného materiálu. Nechybělo ani několik „hitovek“ z eponymního debutu, dvojky Fun House a alba Kill City nahraného s Williamsonem po rozpadu Stooges. Publiku se nedostalo jediného okamžiku, kdy by se mohlo nadechnout a odpočinout si od zběsilé jízdy, předposlední deska The Weirdness zůstala díky svým „kvalitám“ logicky opomenuta.
Show pokračovala nezbytnou pozvánkou fanoušků na pódium při freejazzové Fun House, místní ochranka však něco takového ani zdaleka neočekávala a začala surově srážet fanoušky zpět na hrazení, až musel situaci uklidňovat samotný Iggy Pop a bedňáci. Když už byli fanoušci nahoře a skladba se konečně rozjela, jeden z nich zkolaboval – Iggy okamžitě odhodil masku divokého zvířete a změnil se ve starostlivého strýčka od vedle.
Poprvé se Stooges rozloučili skladbou Your Pretty Face Is Going to Hell věnované jedné z fanynek. Netrvalo ale dlouho a za vydatného potlesku byli zpátky tam, kde jim to sluší nejvíc, byť přídavek již postrádal intenzitu předchozího setu, ostatně i Stooges si musí orazit. Poněkud protichůdně vyzněla volba poslední skladby – zklidnění s baladou The Departed se nedostavilo a Stooges namísto ní spustili údernou Burn. Poté už následoval jen výlet do první řady, kde Iggy Pop roztál při pohledu na malou sedmiletou fanynku, a několik demonstrativních tanečků v okamžiku, kdy už všichni spoluhráči vyklidili plac.
Nesmrtelný Iggy Pop a Stooges srovnali Frýdek-Místek se zemí… Vtip? Holá realita. Znáte snad jinou kapelu, která i v důchodovém věku dokáže na pódiu rozpoutat atomovou válku?
Iggy Pop & The Stooges (usa)
22. 6. 2013, Víceúčelová sportovní hala, Frýdek-Místek
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.