Do neprobádaných krajin Rovar17 a L*mbik

„Obvyklí podezřelí“, tedy něco přes deset věrných, kteří horují pro experimentální scénu a scházejí se na večírcích, které se v Ostravě nejčastěji dějí ve Fiducii, Domě umění či v Jednom Tagu. „Chtělo by to rodinné foto,“ směje se Martin a parády z maďarské experimentální elektro scény dokončují zvukovku. „Sound is OK?“ ptá se jiný Martin, který to dnes pořádá a během setu dvojice L* mbik starostlivě deštníkem usměrňuje jednu ze svítilen na stropě, protože drnčí a kazí zvuk. Neslyším to. Slyším pestrý set, jeden zvukový obrazec, temno, táhlé plochy, v hustotě občas podbíjející taneční smyčky. V setu L* mbik se toho děje hodně, doplněno psycho videoprojekcí, skákající opičky i skalpely v lidském mase, škoda jen, že to hraje trochu potichu. L*mbik

Kálmán Pongrácz je velkou osobností maďarské scény a pohybuje se v několika projektech zároveň. Dnes večer hraje sólo jako Rovar17, protože kámoš, se kterým měli původně dorazit coby Royal Hungarian Noisemarkers, nakonec nemohl. Nevadí, je to úžasné vystoupení. Opět jeden nepřetržitý zvuk, temný ambient, dronové plochy, konkrétní zvuky, experimenty, při basech příjemné chvění podlahy, zvuk tentokrát v pořádku. Je to dlouhé, ale má to skvělou dramaturgii, hra neztrácí děj a bere na výlety do různých zvukových končin, set nabízí potemnělá vtahující místa i gradující intenzivní plochy vybičované do hlukového maxima. Soustředěný autor to místy doprovází hrátkami s mikrofonem, kterým klepe do krabiček, přikládá si ho na hrdlo nebo „vyrábí“ zvuk přímo ústy.

Set číslo tři aneb všichni dohromady, mladíci i mistr. L*mbik občas pokukují na Pongrácze, vzájemně si předávají zvukový prostor a je to příjemná mush-up tečka. Za hudbou, která se nebojí jít až na okraj, do neprobádaných a improvizačně těkavých prostor.