Jan Starý | Články / Reporty | 19.08.2020
Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy. Bez velkých festivalů mohly více vyniknout nebo přímo vzniknout četné nové podniky, a to i dost odvážné, bez kompromisů vynucených aktuální situací. Mezi ty odvážné patří i pošumavský festiválek Dobršská brána, který si ve čtvrtém ročníku dal jako téma harmoniku.
Propozice dvou dní plných zvuků akordeonu nemusí znít jako ideální program na letní víkend, ve výsledku měla ale akce do jakékoli úmornosti daleko. Hodně k tomu přispělo samotné místo. Dobrš je vesnička schovaná mezi lesy a pastvinami na kopci nedaleko Strakonic, kudy projedou asi čtyři auta za den. Festival využívá místní kostelík (prastarý a neuvěřitelně malebný) a nádvoří zámku s tvrzí. Pár kroků od hlediště kdákají slepice – občas se až podezřele strefovaly do rytmu –, vedlejší zemědělská usedlost zas zajistila triumfální průjezd traktoru, kterému kapela jednoduše nemohla konkurovat. Nejdřív práce, potom zábava.
Hlavní lákadlo ale bylo čistě hudební – finský akordeonista Kimmo Pohjonen s projektem Skin, kde ho doprovází jeho dvě dcery Inka (kytara, zpěv, elektronika) a Saana (bicí, zpěv). Pohjonen má zvláštní dar tvořit hudbu, která je jak přístupná, tak osobitá a progresivní, a živé provedení to jen podtrhlo. Skin fungovali jako lavina, která začínala lyrickými ženskými dvojhlasy nebo improvizací plnou rozšířených technik, aby se posléze rozjela do vrstevnaté masy, kde už se nedalo rozlišit, jestli pod nosnými šlehy akordeonu zní zefektovaná kytara, harmonikové smyčky nebo samply. Příslovečná „punková energie“ zdaleka nepopisuje, jak explozivní tohle vystoupení bylo. Chytlavé rytmy, hrdelní zpěvy a burcující melodie fungovaly jako bitevní nápěvy, u kterých se zkrátka nedalo sedět – adekvátní reakcí by byl moshpit nebo demolice bouracím kladivem. Z trojice na pódiu byla cítit obdobná energie a souznění, kdy otec Pohjonen v jakémsi samurajském úboru soubor vedl, ale bez diktárorských sklonů, a jeho dcery skvěle fungovaly ve svých rolích – Saana s poměrně úspornými, ale chytrými a efektivními rytmy, a Inka jako univerzál, který zvládá podkladové beglajty, náročnější vybrnkávání i vkusné beaty.
Vedle Finů dorazila i početná francouzská výprava. Vystoupení kvinteta Daniela Milleho muselo kvůli počasí proběhnout čistě akusticky v místní hospodě, improvizované podmínky ale vytvořily silnou atmosféru. Podnik v současnosti funguje párkrát do roka a v sálu se nehrálo snad desítky let, takže se jednalo o výjimečnou příležitost – určitě pro hlavního organizátora, který má místní kořeny. Mille a spol. představili program věnovaný převážně interpretaci slavného skladatele tanga Astora Piazolly. Nečekaně zamyšlený zvuk akordeonu, kontrabasu a tří cell, který si bral z jazzu i klasiky, byl skutečně krásný. Časem ale začala být tahle klidná romantika poněkud monotónní.
fotogalerii z festivalu najdete tady
Druhé francouzské kvinteto, tentokrát s foukací harmonikou a zpěvem Charlese Pasiho, se pohybovalo pro změnu v retro blues, třetí – české – kvinteto Ondřeje Zámečníka zahrálo standardní jazzový set, procítěné klavírní/akordeonové písničkářství Elišky Sýkorové bylo procítěné až moc a doplácelo na texty... Dobršská brána dokáže na jednu stranu dovézt extrémně zajímavé projekty, zároveň tu ale jsou vyloženě žánrové věci bez většího přesahu. Nejblíž příjemnému překvapení byl nakonec soubor Razam Ivy Marešové a Aliaksandra Yasinského, kde si v energických skladbách s balkánským nádechem skvěle rozuměla zejména viola s akordeonem, ale zdařile je doplňovala i kytara s bicími. Specifickou roli pak měl hlasitý a hutný kopák, který, dost možná nezáměrně, posouval vyznění blíž hudbám, kde nejde o tóny, ale o zvuk. Velmi zábavné byly dokonce i improvizační vsuvky výborně si rozumějících hudebníků, škoda jen příliš agresivního zpěvu a slabších textů.
I s výhradami k dramaturgii může být festival skvělý – protože nejde jen o hudbu, ale skutečně i o svého druhu svátek. Posadit se v Dobrši na náves a na chvíli nic neřešit je úžasná očista ducha. A když už člověk vyrazí do jihozápadních Čech, má desítky možností na výlety – hrady ve Strakonicích nebo Velharticích, krásná městská centra v Táboře nebo Bechyni, selské baroko v Holašovicích a jeho obdoby v každé druhé vesnici, úžasnou tvrz hned v sousední Volyni, nedalekou Klostermannovu cestu...
Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Dobršská brána má granty a sponzory. To je dobře, protože oživování pohraničí je záslužná věc a vozí (mimo jiné) skutečně výjimečné hudebníky. Ale chtít za dvoudenní festival s deseti vystupujícími celkem 1 500 Kč budí otázku, pro koho je akce vlastně určená. Kolik procent tvoří guestlist (ano, tam patřím i já) a kolik reálně platilo? Jezdí tam i lidé z okolí? Intuitivně, demokratičtější cena by dala místním větší šanci vyrazit i naslepo a seznámit se s něčím novým, případně by se festival klidně mohl zvětšit nad tu stovku přítomných. Buď jak buď, na jihu je krásně a Kimmo, Inka a Saana Pohjonenovi zahráli jeden z koncertů roku.
Dobršská brána
14.–15. 8. 2020 Dobrš
foto © Šimon Macek
Zdeněk Němec 29.06.2022
Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?
Minka Dočkalová 26.06.2022
Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...
Veronika Miksová, cyril kosak 26.06.2022
Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.
Václav Adam 24.06.2022
Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.
Akana 23.06.2022
Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.
Vojta Chmelík 22.06.2022
Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.
Minka Dočkalová 21.06.2022
Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...
Minka Dočkalová 16.06.2022
V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.
Vojta Chmelík 14.06.2022
Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.
Lukáš Grygar 09.06.2022
Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.