Články / Reporty

Drogy neberu a chodím pozdě (na White Hills ne)

Drogy neberu a chodím pozdě (na White Hills ne)

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 16.10.2012

Na strahovskou Sedmičku se většinou vydávám výhradně za kapelami, o kterých jsem v životě neslyšela (neznaboh). Cesta do mého oblíbeného doupěte je nechutně serpentinově točitá, u stadionu pravidelně prší nebo fouká příšerný vítr a mezi studentskými kolejemi se modlíte, abyste nedostali míčem do hlavy. Není proto divu, že Sedmička vám nakonec přijde jako země zaslíbená. Je pak skoro jedno, co si tam poslechnete. White Hills ani jejich předkapelu Wild Tides jste ale jen tak odmávnout s tím, že si raděj jdete sednout na bar, nemohli. Cesty za štěstím jsou trnité, ale na konci čeká mana.

Nestává se mi příliš často, že bych v životě něco stíhala, předkapely jsou na seznamu také. O Wild Tides jsem ale slyšela spousty pochvalného ze všech možných i nemožných stran, takže jsem překonala své líné já a, světe div se, divoké přílivy jsem stihla v jejich největší síle. Jestli se pořád hledají nějaké nové formy punku, tak Wild Tides to poměrně vystihli. Nehrají punk, alespoň v té klasické podobě, ale to, jak hrají, je sakra punk. Jestli mi rozumíte. Nenosí číra, nenosí křiváky, ale řežou do toho hlava nehlava, i když jim to někdy ulítne ke garage rocku nebo ke country (dejme tomu). Hlášky zpěváka, který vypadá, že vás každou chvíli zabije, a s pravidelností velryby fluše do nehorázných výšek, jsou pak nezapomenutelné – za všechny: „Tahle písnička je o tom, jak zjistíte, že všichni vaši kamarádi jsou čůráci a musíte si najít nový,“ případně: „Ať je člověk, kterýho milujete, sebehorší, vy jste stejný čůráci.“ A jejich první album Heart on Fire je vyprodané.

White Hills byl poněkud vážnější kalíšek becherovky. Alespoň co týká absence podobně milých hlášek. Že se ale ani oni neberou zas tak vážně, bylo vidět na kostýmu basačky a zpěvačky Ego Sensation. Zcela přirozeně, asi tak jako vy, když si v džínách a mikině jdete koupit rohlíky naproti k Vietnamcům, vystoupila Ego v přiléhavých kraťáskách a tílku, vše v sytě rudé barvě a s flitry na rukou. Na nohou pak samozřejmě měla stejně rudé zářící botky na několikacentimetrovém podpatku. A její basa byla průhledná. Společně se zpěvákem a kytaristou Davem W. vypadali jako klasický pár podivínů, které děti na střední škole šikanovali a oni byli natruc o to divnější. Pro úplnost, on měl černé linky a vytetované třetí oko na rukou, postavou střízlíček. Prostě kapitán fotbalového mužstva a roztleskávačka ve filmech Tima Burtona, dejme tomu. „Vypomáhající“ bubeník Nick Name pak překvapivě působil dojmem normálního člověka, pomineme-li jeho zarputile šílený výraz při bubnování.

Osobně bych ze space rocku vynechala slovíčko space a byla bych docela spokojená. S radostí bych vyškrtala dlouhé psychedelické pasáže, kdy se dotýkáte hvězd a zpěvák vás vyzývá „open your heart and your soul“. Drogy neberu a jsem cynik, takže podobné okamžiky prožívám nanejvýš traumaticky. Naštěstí při koncertě White Hills nastaly jen sporadicky. Většinou to bylo o dlouhých, úžasných kytarových sólech. To je ten pravý druh extáze, když vám vibruje celé tělo jen díky dvěma kytarám a bicím, to je ta pravá droga do žil. Stačí zavřít oči a nechat se vést. Neznám nic lepšího. Písně jako Robot Stomp nebo Pads of Light (obojí album Frying on this Rock, 2012) by měli být v krabičce první pomoci (nebo poslední záchrany?).

Z čeho jsem nebyla až tak úplně nadšená, byl zpěv Davea W. Moc charismatický opravdu nebyl a za pár dní už nebudete vědět, jak vlastně zněl. V rámci koncertu to ale byl zanedbatelný nedostatek, neb každá píseň trvala zhruba pět minut a zpěv při basových sólech byl jen nepatrnou součástí.

Celkově jste se díky White Hills ocitli v sedmdesátých letech, lehce šmrnclých současností, a rozhodně to nebyl špatný výlet do minulosti. Vřele doporučuji všem dinosaurům, kteří zarytě odmítají současnou hudbu a vezou se v zeppelinech. Retro vlna se valí a White Hills jsou jen jedním z mnoha vrcholků.

Info

White Hills (usa) + Wild Tides (cz)
13.10.2012, Strahov 007, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ztratit se pod dusotem syntezátorů (Ritual Howls)

David Stoklas 24.05.2022

Těžký náraz do zdi syntezátorového hluku. Kdo čekal minimalistické temné country, musel být zklamaný.

Snad je to pocitem... (The Smile)

Jiří V. Matýsek 21.05.2022

Očekáváná premiéra ve Foru Karlín, jen s pár dnů starou deskou přijeli The Smile, alias boční projekt dvou hlavních tváří Radiohead.

Rapové (ne)vítanie leta (Denzel Curry)

Jonáš Sudakov 19.05.2022

V rozhovore s XXL z mája 2022 sa Denzel Curry označil ako najlepší žijúci rapper. Tento titulok obletel celým internetom, ale nikto mu príliš neoponoval... Živě ve Žlutých lázních.

Plameny a černý dým nad letištěm aneb Rammstein

Jiří V. Matýsek 17.05.2022

Rammstein můžeme vyčítat ledacos: přílišnou přímočarost, útoky na nízké pudy, kontroverznost a kdovíco dalšího...

Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Jiří Přivřel 14.05.2022

Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní…

GusGus každému z nás

Tomáš Kouřil 10.05.2022

Zastávky na turné GusGus k poslednímu albu se brněnská Fléda dočkala skoro až rok poté, co deska Mobile Home vyšla. Stálo to za to?

Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Bára Jurašková 10.05.2022

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet...

Mnohorozměrná Róisín Murphy

Akana 05.05.2022

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...

Zkrocený temperament Céu

Akana 01.05.2022

Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.

Král pouštního blues (Mdou Moctar)

Jiří V. Matýsek 29.04.2022

Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. V MeetFactory hrál v české premiéře.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace