Články / Profily

Očistec šedivé slané vody, černá magie na duhovém podnose

Očistec šedivé slané vody, černá magie na duhovém podnose

Jakub Mikolajský | Články / Profily | 01.02.2013

Banjo, indiáni, vousy všech tvarů, délek, chutí a vůní, LSD, DMT, THC, barvičky, cukříček, moře, mluvící ryby, akustický nástroje, lááskaamír, mrtvej hype, tikání oka, chlupatý podpaží, chlupatý všechno, stavy, změněný vědomí, divný lidi, divný věci, pouště, hipíci, bratři medvědi. Tohle všechno (a ještě mnohem, mnohem, mnohem víc) je freak folk. A Cocorosie, sestry Bianca a Sierra Cassadyovy, jsou freak folk se vším všudy.

  • Hudební žánr, kterému se říká taky New Weird America, se zformoval už v šedesátých letech minulého století díky avantgardě, jež tehdy násilně pronikala do folkové hudby, a má spojitost především s tehdejší hippie scénou. Jeho znovuobjevení přišlo na počátku tisíciletí zejména díky vzrůstající oblibě indie muziky. Tehdy, před sedmi lety, se zrodilo duo Cocorosie, které, spolu s několika dalšími umělci (nejvýrazněji Devendrou Banhartem nebo Joannou Newsom), tento žánr reinkarnovalo a dostalo ho k tisícům fanoušků.

Coco a Rosie. Přezdívky jim dala máma, když byly ještě malé. Když máte za rodiče malířku a indiánskýho šamana, dá se tak trochu čekat, že nebudete mít úplně standardní dětství; jejich otec navíc rodinu poměrně záhy opustil a odešel hledat klid a mír do pouště. Holky se v podstatě do svých osmnácti stěhovaly z místa na místo, křížem krážem Amerikou. Matka je vedla k umění a její liberální výchova měla za následek, že ani jedna ze sester nedokončila střední školu. S otcem se po jeho odchodu ještě nějaký čas vídaly. Krátce. Ono se není moc čemu divit, když je vám pět a táta vás místo na zmrzlinu vytáhne na pár dní do pouště, kde je permanentně sjetej kaktusama... Prý z něj šel občas strach, říkaly holky. Později obě sestry nacházejí zálibu v hudbě. Zatímco se Sierra věnuje lekcím operního zpěvu, Bianca si zpívá pro sebe a píše písničky do šuplíku. V osmnácti se starší Sierra rozhodne od matky a sestry odejít: její kroky vedou nejprve do New Yorku a o dva roky později odlétá směr Paříž. V té době už je v New Yorku i Bianca, ale následujících pár let o sobě nevědí. Zvrat nastává, když se Bianca rozhodne vydat do světa, a ocitá se před dveřmi své sestry. Radost ze shledání krystalizuje do podoby intimních písniček, nahraných spontánně v koupelně pařížského bytu. Určeny jsou původně jen uším blízkých přátel, ale ne nadlouho. Nahrávky se ujme vydavatelství Touch and Go a Cocorosie, „holky z koupelny“, se ocitají po boku jmen jako Yeah Yeah Yeahs, TV on the Radio, Crystal Antlers nebo Blonde Redhead. Magické oko se roztáčí.

Už první album, La Maison de Mon Rêve (Dům mých snů, 2004), ukázalo, s kým máme tu čest. Do té doby neslyšený zvuk, ale naprosto sebejistý postoj. Ten sound byste poznali kdekoli. Nahrávka s hity jako Terrible Angels, By Your Side nebo Good Friday kombinuje naivní zvuky hraček a hlasů s harfami a klavíry, a na první pohled roztomilé texty s křehkou a hravou atmosférou lehkých, nadýchaných písniček, které proplují jako duhová aura a vykouzlí rohlík od ucha k uchu. (A mimochodem jsou dokonalým kavárenským soundtrackem.) Už od počátku se však mezi všemi těmi rozjařenými kousky začínají objevovat jízlivé kritiky nešvarů dnešní společnosti, a byť je dvojice dokáže docela pěkně hudebně zaobalit, nebere si servítky. „Jesus loves me, but not my nigger friends.“ Nařčení s rasismu na sebe nenechalo dlouho čekat. Takhle vytrženo z kontextu, člověk by i zapochyboval. Ale stačí si přečíst celý text – všechno je jinak. Je to jednoduché, jedna a jedna. Album La Maison de Mon Rêve je v diskografii dua Cocorosie jednoznačně tím nejlepším. Pokud se ještě najde někdo, kdo jejich tvorbu nezná, ale chtěl by, je debut dobrým začátkem.

Poměrně brzy, už po roce od vydání debutového skvostu, přichází sestry s novou deskou. Zvuk Noah’s Ark je komplexnější, jinak se ale podstatně nemění, přímočarých hitů je však o poznání méně. Hudba se místy dostává do avantgardnějších poloh, už to není jen ten podivný, houpavý pop. Přesto se tohle album zakusuje do povědomí posluchačů ještě víc než debut a stává se z něj vlajková loď Bitter Bonbons ‘n‘ Black Rainbows Factory. Umpalumpové tancujou a obcujou s poníkama. Hvězda stoupá. Písním jako Beautiful Boyz, Noah‘s Ark nebo K-Hole se dostává, zejména na koncertech, velmi kladné odezvy. Zvláštní, když vezmeme v potaz, že deska zdaleka nepůsobí tak pohodově a bezstarostně jako ta první. Hostem na albu je leader kapely Antony and the Johnsons, transvestita Anthony Hegarty, jejich dobrý a neméně slavný kámoš, na jehož koncertech roní slzy i Lou Reed. A tímhle „chlapíkem“, Antonym, se nenápadně otíráme i o genderovou problematiku, ve které se Cocorosie nenápadně (ve své nenápadnosti ovšem intenzivně) angažují, z čehož mimochodem pramení jejich vřelé přijetí queer komunitou. Ne že by to bylo důležité nebo nebo zásadní optikou šíře jejich fanoušků. Tak ale hezký to je, ne?

Z některých pasáží na desce doslova dýchá temná melancholie. Zjistíte, že tahle kapela není vůbec veselá, jenom klame tělem. Na La La Land se snáší noc. Tušení něčeho zlého? Kýl Noemovy archy nervózně praská. Duchové bloumají lesem, stát se může cokoliv. Až to jednoho skoro zaskočí. Nechápu, jak jsem mohl tak dlouho žít v domnění, že Cocorosie dělají veselou hudbu. I když – vlastně chápu: tyhle temné stránky začnou vykukovat až při pozornějším poslechu. Honey or Tar, která album zavírá, pak působí jako balzám, ze kterýho je sice cítit smutek, ale hlavně klid a smíření. Na albu, kromě už zmíněného Hegartyho, hostuje třeba Devendra Banhart nebo francouzský rapper Spleen. Za zmínku stojí i vtipný cover art, který je dílem Biancy. Totiž kromě muziky se sestry věnují spoustě dalších, převážně uměleckých aktivit. Založily label Voodoo Eros, pod jehož záštitou vydávají třeba výborné Mettalic Falcons, společný projekt Sierry a písničkářky Matteah Baim, nebo nahrávky rapperky Bunny Rabbit. Společně provozují Mad Vicky‘s Tea Gallery. Prostor situovaný v blízkosti Montmartru hostí výstavy, performance a koncerty podobně výstředních spolků.

Následující dva roky Cocorosie vydatně koncertují a písničky na nové album připravují za pohybu. The Adventures of Ghosthorse and Stillborn je dost divnej název, ale pro docela super desku. Kladný vztah k hiphopu byl cítit už na Noah‘s Ark, tady se ale rozvinul mnohem dál. Téměř všemi písněmi proplouvá jednoduchý, ale výrazný beat, do kterého Bianca rytmicky tepe slova na hranici rapu. Pulsující a veselá Rainbowarriors se stává okamžitě po vydání alba hitem, stejně jako geniální Japan. S jejich znovunalezeným veselím kontrastuje krásná Miracle, nejsmutnější písnička na světě. I tohle album v některých momentech dokazuje, že ty šťastné děti z první desky už jsou nenávratně pryč.

A máme tu velké finále, rok 2010. V tichosti vychází album Grey Oceans, jež se z velké části nahrávalo v Buenos Aires, a se kterým Cocorosie odcházejí od domovského labelu Touch & Go k Sub Popu. Čtvrtá řadovka... Proklikal jsem to a pohřbil. Největší chyba. Tahle deska není vůbec špatná! Vykašlete se na Pitchfork a neudělejte stejnou blbost jako já, v klidu si ji poslechněte – a pak ještě jednou. Cocorosie po řadě spíš přístupných nahrávek udělaly desku, které musíte něco obětovat. Teď dejte něco vy nám, říkají. Narozdíl od minula dostává větší prostor školený hlas Sierry, písně díky tomu působí tíživěji a seriózněji. A Bianca zní docela přirozeně, ne jako přerostlá Shirley Temple. Zároveň ubylo spousta cinkání, pípání a vlastně skoro celý ten hračkárenský soundtrack; zůstaly klavíry, housle a harfy, ale celé je to oproti předchozím deskám tak nějak... dospělejší? Zvuk je čistý a syrový, nepůsobí však jednoduše ani lacině. Zní smutně – ani tady se Cocorosie ke své debutové bezstarostnosti nevrací. Občas do té směsi prachu a stínů řízne synťák nebo tancovačkovej beat. Italské disko zbrocené krví. V Hopscotch se objevuje takřka drum‘n‘bassová linka. Morové slavnosti. Občas si člověk připadá jako na mši. Nebo v keltský hospodě. Nebo na břehu moře. Je to strašná mazanice, ale všechno do sebe překvapivě lehce zapadá. Chybí zásadnější hit (ačkoliv Lemonade nebo Hopscotch jsou nejvýraznější), ale deska působí komplexně a vyrovaně. Grey Oceans je smíření se strachem, že už to nikdy nebude jako dřív. Obraz šedivýho nebe se odráží od oceánu, na La La Land padla polární noc. Skrz trhliny prosvítaj malý nitky naděje, která ale svůj boj prohrává. Bonbóny jsou hořký, poníci chromí a zprašivělí. Jejich svaly se uvnitř těla mění na sladký bláto a hříbata se rodí s krkama natěsno ovinutýma pupeční šňůrou. Když chceš cukr, musíš kuchat. Tohle je jin svět, než ze kterého Coco a Rosie přišly.

Jejich hudba je jistým způsobem tragikomická, což v žádném případě není myšleno posměšně a nemá co dělat s její kvalitou. Jde o formu – co a jak holky ve své muzice prezentují. Bianca zpívá „I‘d wear your black eyes, bake you apple pies, I won‘t ask whys and I try not to cry...“ a do toho zařve umělohmotnej dinosaurus, čímž se váha sdělení totálně shodí. Vyvolávají v posluchačích směs podivných pocitů, která může nezřídka vést k vnitřním rozpakům, ale provokace je vědomá a sestry nechávají na každém, aby se rozhodl sám. Dokazují, že nejsou jen povrchní zábavná kapela, ale že mají smysl. Smysl a schopnost nést sdělení a donutit k přemýšlení. Za cirkusáckým vizuálem se skrývá seriózní poselství a frustrace z nezvratných příkoří, kterými je náš svět prorostlý. Těžko se rozlišují okamžiky, kdy může mít tohle puzení ironický podtext, ale ve většině případů sázejte na opravdovost. Zvlášť pak u posledního alba se komický prvek téměř vytratil a z hudby je cítit zneklidňující vnitřní třas. Očistec šedivé slané vody, černá magie na duhovém podnose.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #2> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2024: ||ALA|MEDA||

redakce 22.03.2024

Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.

Full Moon Stage 2024: Lenhart Tapes

redakce 21.03.2024

Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.

Full Moon Stage 2024: Aunty Rayzor

redakce 20.03.2024

Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.

Full Moon Stage 2024: Fat Dog

redakce 20.03.2024

Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.

Full Moon Stage 2024: Derya Yıldırım & Grup Şimşek

redakce 19.03.2024

Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.

Full Moon Stage 2024: Irreversible Entanglements

redakce 18.03.2024

Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.

Full Moon Stage 2024: Freekind.

redakce 18.03.2024

Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.

Vojde francúz do potravín a vypýta si melón (Mezerg)

Dušan Šuster 29.06.2023

Donútiť jazz a tanečnú hudbu, aby existovali v symbióze, je neľahká výzva. Mezerg však práve na nej vybudoval svoj autorský rukopis.

Spodní proudy moderního žití (Dry Cleaning)

Jan Krejča 24.03.2023

Nikdy jsem nevěřil v linearitu hudebního vývoje, nikdy jsem neuctíval interprety ani kapely víc, než bylo nutné. Počítal jsem vždy s niternou intuicí, která mě přivábí k něčemu výjimečnému.

Full Moon Stage 2023: Tramhaus

redakce 15.03.2023

Nizozemská postpunková senzace stihla za dva roky existence vydat sotva hrst písní a už se z nich stala jedna z nejžhavějších evropských nadějí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace