Články / Offtopic / / Movie/dox

Fail Caesar!

Fail Caesar!

Adam Hencze | Články / Offtopic / / Movie/dox | 03.04.2016

Poválečný Hollywood, studiové molochy opředeny naivní romantikou, filmové hvězdy se statutem společenských polobohů a režiséři, kteří si samozvané celebritky omotávali kolem prstů. Přenádherně vypadající komediální spektákl bratrů Coenů řemeslně spojuje to, co tematizuje – má neskutečné herecké obsazení, jednoho z nejtalentovanějších kameramanů současnosti, produkční zastoupení s kultovním režisérským jménem, scénář s potenciálem. Fragmenty jsou naleštěné – není ale, co by je pojilo dohromady.

Coeni ve svém nejnovějším filmu demonstrují typické vlastnosti své dosavadní práce – z plátna střílí povrchní úsměvy jako kvalitní řemeslníci, nápadití scenáristé a specifičtí vypravěči. Místo nevšedních příběhů s typicky divnými postavami ilustrují hollywoodský kabaret přelomu 40. a 50. let nikoliv jako historickou sondu, nýbrž jako singulární karikaturu, freskový chvalozpěv s muzikálovými čísly. Částečně se v něm vysmívají studiovému systému produkce, částečně herecké “blbosti” a zároveň tak trochu i sami sobě, s gustem, nadhledem a současně s neskrývanou adorací. Do puntíku tak, jak to na diváka působilo z ukázek. Potíž je v tom, že tam, kde byla Truffautova Americká noc (1973) nebo Zelenkovi Ztraceni v Mnichově (2015) odlehčenými a v rámci možností upřímnými obrazy vztahu autora k milovanému médiu, je Hail Caesar! přímočarým zahleděním se do specifických epizodek bez komentáře, humoru a především bez výpovědní hodnoty. Jde o soustavné promítání fragmentů, které se marně snaží manifestovat nějaký souvislý celek – jako by Coeni na své filmařské cestě zapomněli to nejzákladnější. Sdělení.

Hail Caesar! navíc téměř postrádá dramatickou složku: jediným dějovým středobodem je dvacet osm hodin Eddieho Mannixe (Josh Brolin), který řeší v jádru překvapivě banální morálku možné změny pracovního poměru – má nastoupit s desetiletou smlouvou do “jednoduššího” a platově “zajímavějšího” Lockheedu, nebo zůstat hlavounem obřího Capitol Pictures? Věhlasného studia, které sdílí stejný diegetický prostor jako Coenovic Barton Fink (1991), nahraďme v něm ovšem smysluplný kafkovský nonsens za současnější nedotaženou lepenici nevyužitých potenciálů. Vnitřní konflikt je navíc kreslen zbytečně černobíle s nastavovaným závěrečným klišé, postavám chybí základní přesvědčivost a živost – místno ní prochází degradací na ploché reprezentace slavných relikvií. Všechny mimo Mannixe – Joshe Brolina je tentokrát energií a správně zvolenou polohou velmi snadné předběhnout, jako jediný má ale dramatickou kotvu a prostor. Vše ostatní je konceptem, který trpí absencí důslednosti, tempa, dynamiky, který se soustředí na vtípky, humorné situace a základní dějovou orientaci. Tu se ovšem Coenům nedaří nastolit.

Místo ní sází jeden odkaz na starý filmový západ za druhým a s každým dalším je tento konstrukt méně funkční a méně zábavný. Ani diference víry v prvoplánové scéně s představiteli jejích čtyř odnoží není ve finále zdaleka tak vtipná, jak být mohla. Jestli měl být toto vrchol tvůrčích hrátek s tematikou židovství a víry obecně v minulých coeonovských filmech, klobouk zpět nahoru. Největší nuda navíc číhá v samotné lince únosu: vyklube se z ní jalový výklad Kapitálu, komunistické vize západu a dialektiky, Coeni si tady ústy naoko zhrzených scenáristů mohou stvrdit svůj levičácký odkaz ze snímku Inside Llewyn Davis (2013).

Scény jsou technicky detailně promyšlené a nasnímané Deakinsovou optikou, která si všímá detailů a spoléhá na bezkonkurenční práci světel. Ze záběru a protizáběru s kamerou uprostřed, která je pro tvůrce typická, tu máme i překvapivě vzdálené celky na vysoké haly studií a postaviček mezi nimi, interiéry studiových pohlavárů staví na éře kanceláří detektivů z žánrové odnože “noir”, každý plac natáčení metafilmu má promyšlenou mizanscénu a (opět) bezchybné nasvícení. Celky na “svět za kamerou” jsou Brueghelovými Lovci ve sněhu a jen stvrzují vysokou kvalitu Deakinsovy práce, Hail Caesar! je s jeho kamerou nejoptimističtějším a nejsluníčkovějším filmem bratrů Coenů. Škoda, že s gradací shotů/reverse shotů se pracuje lépe v traileru než ve snímku samotném.


Z postav svítí nejjasněji režisér Laurence Laurentz v podání přehrávajícího Ralpha Fiennese, který si s Georgem Clooneym (v roli superstar Bairda Whitlocka) krade snímek pro sebe (naštěstí). Chaning Tatum má smůlu na nejasného antagonistu (tanečník Burt), vyřádí se ale ve vkusně sarkastickém tanečním čísle No Dames, choreografickém zevlování homo námořníků před dalekou plavbou. V dalším metafilmu Merrily We Dance zazáří Alden Ehrenreich v roli vycházející herecké hvězdičky Hobieho Doylea (aktuálně jeden z kandidátů na sólovku Hana Sola), který nemá problém uplést laso ze špagety – říct ale víc jak dvě repliky už ano. Prostor Scarlett Johansson coby hvězdné plavkyně Anny v muzikálu s akvabelami a velrybou (odkazující na snovou scénu z The Big Lebowski, 1998) v sobě opět nese ironický podtext, ale stejně jako ostatní vsuvky brzdí tempo. Korunku tomu nasazuje Tilda Swinton představující dvojčata sloupkařek, která se dvakrát mihnou před kamerou, aby mohla říct tři věty bez valnějšího smyslu.

Herecký ansámbl snů je degradován na jednorozměrné karikatury, nemalý potenciál specifických tvůrců nevyužit, zahozen, tempo zastavováno stovkou odkazů a zbytečných vsuvek, hrátky s metafilmy jsou daleko za čárou únosnosti. Pět dobrých situačních vtipů je vyzrazeno v ukázce, která navíc obsahuje geniální střih hlášek, jenž ve filmu absentuje. Ale hezky se na to kouká, opravdu. Hail Caesar! není ale nic jiného než spotřební zboží se snahou o něco vyššího. Would that it were so simple.

Info

Vyšlo v magazínu Pinbacker, redakčně upraveno.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nesmierne vydýchnutie bolesti (Bludné kruhy)

Jonáš Sudakov 10.07.2020

V každom z období sú iné emocionálne vyčerpávajúce momenty, ktoré skúmajú smrť, násilie, náboženstvo a rasizmus voči pôvodnému obyvateľstvu.

Člověk člověku vlastníkem (Vlastníci)

Shaqualyck 21.06.2020

Ne že by se u nás točilo málo komedií. Jen se na ně nedá koukat. Vlastníci Jiřího Havelky představují výjimku z pravidla.

Bedosova partnerská poradňa (Tenkrát podruhé)

Bibiána Hajdanyová 25.01.2020

Kde by sa človek chcel ocitnúť, ak by mal možnosť znovu prežiť nejaký moment? Išlo by o konkrétne miesto alebo o to, kto by v danej spomienke figuroval?

Kedy sa „naša vec“ stala vecou verejnou? (Prvý zradca)

Bibiána Hajdanyová 28.12.2019

Životopisná krimi-dráma Il traditore je plná mocných mužov, veľkých zrád a túžby po pomste.

Jobové kapitalismu? (Pardon, nezastihli jsme vás)

Jakub Kurnas 14.12.2019

Režisér Ken Loach je vytrvalým kritikem stávajících sociálních poměrů na Britských ostrovech...

Parazit (pro každého)

Jakub Kurnas 03.11.2019

Snímek, který si z letošního Festivalu v Cannes odnesl Zlatou palmu, zaujme jak důrazem na sociální tematiku, tak drsným černým humorem.

Staříci na cestě

Veronika Havlová, Viktor Palák 21.10.2019

Nový český film, který měl být v hlavní soutěžní sekci Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, tedy podle části tamního publika. Vskutku?

Pod plechem trumpet (Brasslands)

Jakub Kurnas 09.10.2019

Filmový dokument Brasslands hledá na přehlídce dechové hudby Guča, co všechno může ležet pod povrchem bujarého festivalového veselí.

Když bolí každý přešlap (Tiché doteky)

Veronika Havlová, Viktor Palák 02.10.2019

Nejvýraznější český film v programu letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech? ptali se nahlas někteří diváci už na začátku července.

Vtedy u Tarantina (Once Upon a Time in Hollywood)

Bibiána Hajdanyová 25.08.2019

Námet znie veľmi komplexne a každý si predstaví rozmanitý príbeh, ktorý sa z postáv hraných hviezdami najvyššej hollywoodskej kvality môže vykľuť. No...