Články / Reporty

Filmové Hradiště 2019: Hrdinové uhrančiví i zmatení

Filmové Hradiště 2019: Hrdinové uhrančiví i zmatení

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 28.07.2019

Setkání filmových fanoušků a nadšenců v přátelské atmosféře letně ospalého Uherského Hradiště pod názvem Letní filmová škola se letos koná již po pětačtyřicáté. Pátek, první den akce, patří především příjezdu a aklimatizaci. Účastníci se pomalu sžívají s festivalem, festival s městem a zatímco návštěvníci začínají proudit do kinosálů, místní omladina se snad ještě v hojnějším počtu žene na parket největší místní diskotéky. Obě skupiny na sebe zpočátku nedůvěřivě koukají, aby se následně každý vydal do víru své vlastní zábavy. K symbióze města a LFŠ (genius loci je pro každý festival zásadní) se v dalších reportech ještě vrátíme.

Hned zkraje míříme na film If.... (1968) od jednoho z enfants terribles let šedesátých, Lindsayho Andersona. Nepopiratelné charizma jedné z hlavních postav v podání Malcolma McDowella umocňuje až groteskní prostředí anglického elitního vzdělávacího zařízení. I když - je to stále minulost? Čekáme na to celou stopáž filmu, útok na instituci, doslovně pak až na znepokojivě povědomého ředitele školy, zbraně jen eskalují dusno a střelba z automatických pušek je sladkou tečkou. Anderson je názorově vyhraněný a zároveň současný, jde mu o obecnější téma. Velmi názorně a přitom imaginativně vykresluje obraz britství, řada scén má až kafkovský nádech.

Na If.... a celé andersonovské trilogii (společně s Oh Lucky Man a Britannia Hospital) mám rád nejen McDowelův uhrančivý herecký výkon, ale i bezskrupulózní kritiku představitelů moci a všeho, co Británie s náležitou hrdostí označuje jako páteř společnosti. Instituce, pravidla a jejich představitelé jsou nemilosrdně pranýřováni až parodováni, zatímco vystupují ve svých běžných rolích. To vše snímá kamera Miroslava Ondříčka, kterého si Anderson vyhlédl jako kameramana svých filmů poté, co viděl jeho práci během natáčení Lásek jedné plavovlásky.

Zatímco na pátečních večerních projekcích je možno velkoryse vybírat z volných sedaček v sále, už druhý den ráno jsou první projekce zaplněné takřka do posledního místa. To platí i pro projekci snímku Mé soukromé Idaho, patřící do programového bloku New queer cinema, jenž si klade za cíl předvést poměrně krátké období amerického nezávislého filmu na počátku devadesátých let. Na první dobrou láká už herecké obsazení, kdy dvojici hlavních postav ztvárnil mladý Keanu Reeves a River Phoenix, starší bratr Joaquina Phoenixe, který ve třiadvaceti letech zemřel na předávkování, ale již v nízkém věku platil za velký herecký talent. Jedním dechem je nutné dodat, že jeho ztvárnění narkoleptického prostituta potácejícího se na dně společnosti jeho talent potvrzuje.

fotogalerie z prvních dvou dnů najdete tady a tu

Jedná se o příběh přátel Scotta (Reeves) a Mikea (Phoenix), z nichž Scott prochází obdobím extrémního vzdoru vůči svému otci, jehož představám o dokonalém synovi nedokáže dostát. Za to Mike je vzhledem k dysfunčkním rodinným poměrům a narkolepsii (nepředvídatelné záchvaty hlubokého spánku) vydán napospas svému okolí, aniž by svou situaci mohl jakkoliv změnit. Oba přátelé se vydávají hledat Mikeovu matku, aby přitom prošli řadou takřka psychedelických zkušeností, potkali množství zvláštních figur (obzvlášť Udo Kier se ve své roli vyznamenal) a zažili dobrodružství, které jejich přátelství (zdá se) dokázalo zocelit. Avšak v ten moment Scott realizuje svůj plán naplnit svou úolohu syna z bohaté rodiny, jak plánoval, zavrhuje všechny přátele a známé a ze společného putování se stává jen vzpomínka. Snímek s na svou dobu odvážným zpracováním homosexuální tematiky si po právu drží kultovní status.

Rád bych psal o všech giallo projekcích letošní filmovky, jejich start stanovený na půlnoc však činí toto předsevzetí obtížným. Hned první setkání je nicméně výživné aneb Šest žen pro vraha. Mario Bava zde nemíří mimo svou současnost, jde o brakovou detektivku saturovanou sytými barvami, a samosebou krví. Občasná přiblblost není na škodu, s tou se počítá, dojde i na jemný gore a divák z této “půlnoční delikatesy” odchází adekvátně naladěn. Znal jsem Bavu z úsměvných splatterů situovaných spíše historicky, z drákulovských výjevů, zde se jedná o něco jiného. Autorova filmografie je nicméně obsáhlá a s frekvencí jeden biják ročně se není čemu divit.

Není mnoho nepříjemnějších věcí, než je letní zánět hltanu, který vás vyřadí nejen z konzumace čehokoliv (každé polknutí je zážitek blízký smrti), ale ani toho příliš nenamluvíte. Přesto se vyplatilo přerušit dočasný klid na lůžku a vydat se na sobotní půlnoční perličku Noc, kdy Evelyn vstala z hrobu. V tomto případě je zcela nepodstatně, kdo film natočil nebo kdo v něm hrál, hluboko do paměti se vryje extrémní přehrávání. Logika vyprávění jde zcela stranou, a tak se například nedozvíme, proč postava tety Agáty jezdí celou dobu na vozíčku, když z něj během posledních chvil své existence bez sebemenších obtíží vstane. Vyšetřování její smrti poté korunuje geniální dialog policisty s hlavní postavou, lordem Cunninghamem. Podotýkám, že zbytky jejího těla naleznou v liščí kleci. Lord: “Asi to byla nehoda, tak ráda chodila krmit lišky.” Policista: “Ale jak se dostala do klece, když kolečkové křeslo je před ní?” Lord: “Je to divné.” Policista: “Je to divné.”

K tomu si přidejte závěr, kdy na ploše deseti minut dojde minimálně ke třem zcela zásadním dějovým zvratům, toporné herecké výkony, mnoho obnažených žen bez další psychologizace a absenci byť jediné kladné postavy. Třeskutě zábavný odpad.

Info

Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště

foto: Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes To Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Ekosystémy (Lunchmeat, Escher Fucker, Elías Merino & Tadej Droljc)

redakce 03.10.2019

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.

Krása nevolnosti. A naopak. (Dasha Rush vs. Alex Guevara)

redakce 02.10.2019

Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.