Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 29.07.2019
Po několika dnech průzkumu Uherského Hradiště musíme bohužel konstatovat, že genius loci utrpěl několik malých, ale o to bolestivějších ran. Radost, jakou máte při objevení místa plného lokálního koloritu, místa, které je vám oporou, když máte mezi filmy přebytečný čas nebo si jen chcete dát pár piv v neopakovatelné místní atmosféře, tato radost je znevážena smutkem, který přichází, pokud ono místo mizí.
Letos nemilosrdná ruka trhu (nebo osudu?) tnula do našich nejměkčích štamgastských tkání a došlo nejen na pivnici U Tesaře, ale také na bájný Konibar, pro mnohé symbol lokální filmové školy. Co hůř, dostalo se i na málo známou nápojku nedaleko hlavního náměstí, situovanou zřejmě do věže městského opevnění a zaměřující se na sortiment starobylých limonád a poněkud méně vzácných lahváčů. A s tím se nedá hnout. Neodehrají se tak již rozhovory v pivnici s místními o úskalích a radostech života na Slovácku, ani žádný ze slavných hostů nezavítá do kouzelných prostor bývalého koňského výseku, důvěrně známého pod názvem Konibar. Před jeho dveřmi se mezitím začaly objevovat svíčky a květiny od zdrcených festivalových hostí. Nezbývá než zatlačit slzu a vrhnout se na průzkum periferie, kde objevujeme možnost spaní ve volné přírodě.
Minulý rok přibyla mezi programovými bloky sekce Ikona věnovaná vždy jednomu z význačných současných režisérů. Loni padla volba na Larse von Triera, letos na Michaela Hanekeho. Společně s tím si dramaturgové vytyčili cíl dovézt někoho z blízkých spolupracovníků režiséra (když už režisér sám je příliš velké sousto) a také jednoho zástupce akademické sféry, který se danému tématu věnuje. Letos je jedním z nejcennějších hostů Christian Berger, dlouholetý Hanekeho dvorní kameraman. Škoda jen, že na diskuze následující po projekcích zůstává v sále pravidelně jen zlomek diváků, což nevyhnutelně nabourává jejich atmosféru.
Při jedné z nich padla od Christiana Bergera otázka do publika, zda-li nejsou Hanekeho filmy svou výstavbou až příliš pomalé a rozvláčné. Nedočkal se jednoznačné odpovědi. Například v případě filmu Bennyho video funguje výborně nálada filmu a pomalé tempo vyprávění z ní dokáže těžit a pracovat a s ní. Benny je dítě vyrůstající bez výraznějšího zájmu kariérně orientovaných rodičů, a tak si ve svém pokoji vybuduje vlastní svět sestávající z množství videokazet. Zálibu si najde v násilí, což nadále utváří jeho sociální normy a přístup k vnějšímu světu. K nadčasovosti tématu v dnešní hypervizuální době s možností dobrovolné ostrakizace snad není co dodávat.
Oproti tomu snímek Utajený nabízí nepříliš dobře fungující dramatickou zápletku, u níž máte především pocit, že se nic moc dramatického neděje a všechny postavy se chovají hystericky a nesympaticky. To platí dvakrát o hlavní postavě Georgese, jemuž od půlky filmu za jeho neschopnost žít s hříchy dětství přejete (ideálně) okamžitou smrt. Čekání na vyvrcholení nabídne překvapivou scénu sebevraždy, ale tím veškeré napětí končí. Jeden je překvapen, s jak rozdílnými pocity ze dvou Hanekeho filmů odchází.
fotogalerie z neděle naleznete tady i tu
Dalším z letošních hostů je Alexej German mladší, syn režiséra Alexeje Germana. V tomto případě rozhodně platí, že jablko nepadlo daleko od stromu, a stejně jako otec se také syn ve své tvorbě velmi důsledně vyrovnává především s historickými tématy. Ve filmu Papírový voják došlo na období studené války a vyostřené téma první cesty člověka do kosmu. Vyprávění z pohledu lékaře, jenž má na starosti přípravu kosmonautů, pracuje s dilematem pramenícím z nezbytnosti plnit zadaný úkol a zároveň z obavy o vlastní život. Chladná a podmáčená kazašská step, kde se děj odehrává, pomáhá vytvářet pochmurnou, až tíživou atmosféru celého snímku. Co ale získává po vizuální stránce, to ztrácí na dialozích, které jsou rozvláčné a často až příliš vzdálené ústřednímu tématu.
Neděle, čas poobědových pohádek. Lištičky od Williama Wylera by se mohly zdát odpočinkovým materiálem, ale není tomu tak. Film podle divadelní hry Lillian Hellmanové z prostředí amerického maloměsta a bezcitné podnikatelské rodiny na přelomu minulého století je zajímavý i formálně. Každý záběr má své opodstatnění, odráží podobu narace, dané situace, nadto s jedinečným hereckým podáním Bette Davisové. Film plný cynických momentů má i romantickou zápletku, díky které nakonec bere i relativně šťastné vyústění.
Že je Konibar u konce s dechem? Dnes půjdu na ono místo pietně položit koňskou klobásu a věnec, třeba budou vrata do výseku otevřené. Úroveň si nicméně drží vinárna U Ovečky, která zve dovnitř i navzdory víkendové zavíračce a jejíž vstup tvoří ezoterické korálky. A uvnitř se nalézá bodrá společnost několika anglosaských filmařů. K tanci jim vyhrává místní cimbálovka složená z místních frajerů postaršího věku, jejichž společným jmenovatelem je úctyhodný knír a jiskra v oku.
Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště
foto: Romana Kovácsová
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.