Články / Reporty

Filmové Hradiště 2019 III: Slovenský den - Lasica, Mečiar a punkáči

Filmové Hradiště 2019 III: Slovenský den - Lasica, Mečiar a punkáči

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 31.07.2019

Když jsem se po šesti dnech s minimálním příjmem potravy a průběžném, avšak neefektivním kloktání slivovicí dovtípil, že se sám vyléčit nedokážu, vydal jsem se k praktickému lékaři. Kromě nezbytných otázek ke stanovení diagnózy došla řeč i na Letní filmovou školu. „Každý večer ráda někam zajdu. Třeba jen na víno nebo na film na Masarykovo náměstí. Ještě jsem neviděl Teroristku, na tu bych šla,” řekla sestřička a zároveň dodala, že především na sociálních sítích si někteří místní stěžují na zvýšený hluk a nepořádek ve městě, což uzavřela prozaickým: „Nikdy se nezavděčíš všem.“ Mladá doktorka se dokonce neváhala pochlubit, že má doma akreditaci a po ordinačních hodinách ráda zamíří do některého z promítacích sálů. Celá konverzace dobře ilustruje, že festivalu a městu se daří žít v relativní symbióze. Hradišťané hojně navštěvují večerní projekce letního kina a o jednom z víkendů je náměstí zaplněné lidmi přetékajícími až do přilehlých uliček.

„Tetá, já pojedu, prý sa to tam už štosuje,“ oznámila zvesela postarší návštěvnice vinárny směrem k provozní, aby se vzápětí vydala na kole do Klubu kultury, kde hráli v Polsku divácky velmi úspěšný snímek Klér. Enormní zájem vyvolal i tady, fronta do sálu se táhla z předsálí až ven, kde sahala ještě notný kus do vedlejší ulice. Nejmocnější divácký zájem celého festivalu. Což byl také důvod, proč si Klér budu muset pustit až doma.

Zaměřujeme se i na východ, tedy na Slovensko. Hořké dokumenty Marka Kuboše zobrazují nehezkou realitu divokých devadesátek – korupce, reflexe lokální politiky, přehrávání, křečovité úsměvy. Mečiarovské léta nebyla ničím záviděníhodným, ale poskytují vděčný materiál zrcadlící jak možnosti mediální manipulace, tak úroveň tehdejší politické scény.

Jedním z dalších slovenských snímků byl letošní Punk je hned! Juraje Šlauka. Název je mírně zavádějící, když punk je tu považován za ospravedlnění toxických existencí. Křivák s nášivkou kapely Malomocnost prázdnoty je asi nejpunkovějším atributem, jinak se jedná o sondu do depresivního prostředí okraje společnosti. Alkohol, drogy, hádky, spanilá jízda automobilem z okraje skály, nikdy nebylo líp. Následovala více než zajímavá diskuze s režisérem, pro něhož jde o autobiografické dílo. Několikaslovné, ovšem velmi pregnantní odpovědi a přítomnost autorových aktivních comrades umocnily vyznění oficiálně hraného, ovšem výhradním využitím neherců a příběhem spíše dokumentárního filmu. Autentičtější už to být nemohlo.

fotogalerie z dalšího festivalového dne tady

Host, jehož přítomnost potěšila nejvíce, byl Milan Lasica. Nestor slovenského humoru přijel kromě účasti na masterclass představit i některé své méně známé filmy. Jedním z nich byl Utekajte, už ide… Pozoruhodná zápletka staví na rodině, která se omylem probourá do sousedního bytu, a protože je mnohem větší než ten, v němž se tísní, tak jej začne tu a tam využívat. Tato situace postupem času generuje další a další bizarní i komické situace. Scenáristicky originální dílo s poměrně neočekávaným rozuzlením není ukotveno v socialistických reáliích a jeho humor funguje i dnes. Lasica po filmu přiznal, že postava kouzelníka, jehož ve filmu ztvárňuje, byla jedna z těch, kterou nemusel vůbec hrát, stačil přirozený projev, tedy nedbalá elegance a charisma. Ostatně jediný film, kde prý skutečně hrál, byli Tři veteráni a režisér Oldřich Lipský jej k tomu donutil tím, že mu nedal roli, kterou Lasica chtěl.

Letošní program sekce New Queer Cinema zdaleka nejde jen po současné tvorbě, takže lze spatřit některé z ustavujících filmů. Třeba Jed (1990) debutujícího Todda Haynese anebo Edwarda II. (1991) anglického klasika Dereka Jarmana. Tento snímek rozhodně není klasickým historickým dramatem. Je mu vlastní divadelní pojetí scény a takřka halucinogenní sled záběrů, z nichž prosvítá známý příběh anglického krále a jeho milence. Film lze sledovat z několika perspektiv, historické nebo sociologické, ale především je o dominanci, submisivitě a bezmezné lásce.

Info

Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště

foto: Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace