Finální etapa (KVIFF 2023)

Závěr festivalu se nese na vlně veder a zpomalení. V sobotu se poprvé pořádně vyspím a sotva stihnu hotelovou snídani. Projekce v Husovce znamená patnáctiminutovou cestu rozpálenou polední kolonádou, a tak ji odkládám co to jde. I přes úmorné počasí je pěší zóna lemující řeku Teplou plná lidí, což z jejího průchodu dělá ještě větší zážitek. Závěrečný prudký kopec vedoucí k divadlu mi připomene právě probíhající Tour de France.

Když konečně dorazím před budovu kinosálu, tvoří se tam překvapivě solidní fronta s ohledem na to, že jde o pásmo experimentálních filmů. Součástí druhé série sekce Imagina je však nejnovější film hvězdy FAMU Darii Kashcheevy Electra, což by zvýšený zájem mohlo vysvětlovat. Pán z první řady se k němu ale neprobojuje. Ostentativně, s hlasitým nadáváním opouští sál po druhém snímku. Zhruba půlhodinový kraťas Kashscheevy je technicky precizním a produkčně bohatým ztvárněním dětských traumat desetileté dívky. Stop motion technika umocňuje děsivost, ale jako celek působí Electra příliš snaživě až přestřeleně. Vítězem pásma je bezpečně společné dílo Céline Condorelli a Bena Riverse Po práci, ve kterém se potkává stavba dětského hřiště s tematickou básní Jaye Bernarda – dílo pojednávající o hranici mezi prací a odpočinkem.

Nepolevující vedro řeším po projekci cyklovýletem na nedaleké přírodní koupaliště Rolava. Půjčení kol (včetně těch elektrických) je pro majitele Festival Passu na první hodinu zdarma a zpětně trochu lituji, že jsem tuto možnost nevyužil k nějakému výletu po Varech a okolí již dříve, jenže ono stejně nebylo kdy. Každopádně tento, návštěvníky festivalu hojně využívaný, benefit cením a doufám, že s ním budou Vary pokračovat i v budoucnu.

Z potřebného osvěžení se vracím před Samsarou, vrcholným snímkem letošního Berlinale, za kterým stojí Lois Patiño a který jsem sice viděl viděl dříve, ale stejně na něj chci jít znovu. Galicijský režisér velmi dbá na audiovizuální stránku svých filmů, se kterou často experimentuje (jeho krátký film El sembrador de estrellas doporučuji, kudy chodím). Ve svém druhém celovečerním snímku tomu není jinak. První, těžce snová, buddhistická část odehrávající se v Laosu akcentuje oranžovou a fialovou barvu, intenzivně pracuje s prolínáním a rozpíjením obrazu a bezezbytku naplňuje představy o ideálním filmu všech fanoušků thajského auteura Apichatponga Weerasethakula. Druhá část z pobřeží Zanzibaru naopak užívá dokumentárního až observačního přístupu k rozvíjení myšlenek představených v první části. Každou z nich natočil jiný kameraman (Mauro Herce a Jessica Sarah Rinland), každá má jiný rukopis, a přesto spolu velmi dobře fungují. Obě je propojuje reinkarnační pasáž, při které je publikum vyzváno, aby zavřelo oči a nechalo se unášet zvuky a barvami vnímanými přes zavřená víčka. Potvrzeno, funguje to i napodruhé.

Na samotný konec navštěvuji možná nejslabší projekci letošních Varů. Černobílou neo-noir detektivku z prostředí australské pouště s názvem Limbo. Ta je plná zdlouhavého předvídatelného děje, jemuž nasadí korunu závěr jako z učebnice žánrových klišé.

Z karlovarského festivalu odjíždím spokojený po pěti dnech, během kterých jsem zvládl čtrnáct celovečerních a jedenáct krátkých filmů. Většinu v české premiéře, spoustu zároveň v derniéře. O to více oceňuji, že byly alespoň v rámci festivalu uvedeny. Relativně bez problému jsem viděl vše, co jsem chtěl, vyhnul jsem se dlouhým řadám, celebritám a většině humbuku, se kterým je největší česká filmová akce často spojována.

Nutno přiznat, že možnost si takto akci užít jsem měl privilegovanou díky novinářské akreditaci, umožňující přístup na speciální projekce. Stresovat se každý den v sedm ráno u rezervace lístků v mobilní aplikaci a doufat ve štěstí na dostatečně kvalitní připojení, abych si zajistil vstup na omezený počet tří filmů, tak by mé dojmy nejspíš vypadaly jinak. Tento systém, kdy lístky je potřeba si nechat vytisknout a vyzvednout na pokladně zabalené do další vrstvy ozdobného papíru je zcela bizarní nejen s ohledem na ekologickou udržitelnost. Kdo nechce, nebo nemůže využívat aplikaci, má k dispozici místo fronty virtuální frontu fyzickou. Ráno u pokladny, nebo před projekcí u kinosálu. Trávit festival čekáním v řadě dlouhé desítky minut a doufáním, že na něj zbude místo v páté řadě na třetím balkonu Karlovarského městského divadla baví ale asi málokoho.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary letos nabídl dramaturgicky obzvlášť silný a pestrý výběr v sekcích Horizonty a Imagina. Budu se těšit, že se mu to povede i napřesrok, a zároveň doufat, že do té doby se na západě bude inspirovat nejen výběrem filmů, ale také zvýšeným ohledem na životní prostředí a systémem vstupenek. Nedaleké Berlinale mu budiž zářným příkladem.