Finské srdíčko bije naprázdno (Neznámý voják)

Neznámý voják je srdcovka mnohých Finů. Román Väina Linny byl první poválečnou knihou, která surově a bez příkras vykreslovala finskou kolaboraci s Třetí říší a hrůzy druhé světové války obecně. I díky tomu se stal bestsellerem, povinnou četbou ve školách a součástí kolektivního vědomí.

A právě to je dost možná hlavním problémem nejnovější filmové adaptace Neznámého vojáka režiséra Aku Louhimiese. Snažit se posté přeleštit kus národního stříbra je totiž ošemetná práce. Může se totiž stát, že se krom šmuh odleští i všechno ostatní a zůstane jenom prázdno. A místo dojemné podívané na zoufalé vojáky pak sledujeme ubíjející a emocemi nedotčený sled situací, dialogů a osudů.

Jeden příklad za všechny: lovestory mezi finským vojákem a ruskou krasavicí zvládne prosprintovat od národoveckého odmítání přes vášnivou postelovou scénu až k uplakanému loučení během zhruba pěti minut. Co hůř, scenáristi se při tom opírají o tak otravná klišé, jako je vášnivá, hrdá sovětská ženština svůdně tančící na Kalinku. To vyvolává podobnou míru emoční angažovanosti, jako kdyby vám scénář zmíněné pasáže přeříkala babička u nedělního oběda.

Podobně chladně působí i řada close-upů, které jsou asi nejvýraznějším obrazovým nástrojem filmu. Kdo viděl Saulova syna ví, že lidský obličej může být šikovný nástroj pro naprostý emocionální rozklad publika. V Neznámém vojákovi ale řada herců práci s výrazem nezvládá: někteří přehrávají, jiní hrají málo a divák má tendenci dosazovat si místo jednotlivých tváří scénické poznámky jako „nešťastná manželka nechce dát najevo své city“ nebo „umírající voják vzpomíná na něžné chvíle s nevěstou“. Emoce se nedají vyvolat tím, že přes plátno napíšete velkou červenou fixou nápis DOJEMNÁ SCÉNA. Ani když máte fixu obří a krásně blýskavou.

Co se Neznámému vojákovi nedá upřít, je úctyhodná výprava a vizuální velkolepost. Scénář překypuje akcí, vojáci umírají po tuctech, a když se bombarduje, tak létají stromy, z čet sunoucích se závějemi na běžkách táhne zima. Přesto se tězko brání dojmu, že tu kterou scénu jste už někde viděli, repliku slyšeli a postavu sledovali: starší filmoví sourozenci jako Tenká červená linie, Olověná vesta nebo Četa popisují mnohem věrnější postavy a situace, nadto mnohem originálněji. Z filmu tak zůstává jen obrys nervydrásajícího, srdceryvného velkofilmu, za který ho distributoři vydávají. Krom pár zajímavých historických reálií totiž Neznámý voják nabízí jenom zdlouhavou procházku finskými lesy.