Články / Reporty

Flaam Festival 2022: Splněný sen

Flaam Festival 2022: Splněný sen

Michal Pařízek | Články / Reporty | 21.08.2022

„Prosím tě, který z těch stromů je jabloň? Mám strašnou chuť na jablko.“ Jedna z mnoha všetečných otázek, které přinesl letošní Flaam festival. Je neděle dvě ráno, stojím v sadu nitranského Hideparku a pomalu se smiřuji s tím, že letošní léto končí. Nedaleko buří Polychain a chlápek to s tím jablkem myslí vážně. Ohlížíme okolí a nakonec jabloň i najdeme, jen stojí za plotem. Nevadí. Flaam je „malé ihrisko pre velké deti“, říkají pořadatelé na svém webu, totožné heslo je i na festivalovém náramku. A je to pravda.

Majovi Tesákovi slibuji návštěvu několik let, letos se to konečně povedlo. Během Flaamu jsme se potkali mnohokrát, na tak malém hřišti to ani jinak nešlo. „Teprve teď věřím tomu, že se to děje,“ říká mi při prvním tracku Segy Bodegy. Poslední koncert na hlavní scéně a určitě jeden z vrcholů festivalu pro mnoho přítomných. Kývu a podávám mu ruku s gratulací. Člověk okoralý (příliš) mnoha akcemi si těžko uvědomuje, jak důležité tyhle pocity mohou být. Flaam pořádá už devátým rokem více méně stejná parta kamarádů, kteří v Nitře vyrostli, a i když je osud, práce nebo prostě život zavedly jinam, každé léto se vrací a v odlehlém parku na okraji města staví areál, který je funkční i útulný. Nedokážu procítit, nakolik pro ně musí být zásadní přivézt do svého rodného města jména jako Sega Bodega nebo HMLTD, ale snažím se o to. Při pohledu na plakát na náměstí, který avizuje Nitrianské kulturné leto, je patrné, nakolik je Flaam výlučný. Nejen v kontextu Nitry.

„A toto je čo za riť?“ píšu drahé Kataríně, kamarádce, která pochází z Nitry. Směje se mi a říká, že to říkala. Posléze té nehoráznosti trochu lituji, ale v tu chvíli to jinak nešlo. Po cestě, která trvala téměř o pět hodin déle, než měla, konečně dorážím do Nitry. Je tma, u nádraží není signál a blesky ohlašují blížící se apokalypsu. Saul, na kterého jsem velmi zvědavý, akorát dohrál. Ideální konstelace. Nakonec se do areálu přece jen dostanu, branou procházím zrovna ve chvíli, kdy se na věc chystají HMLTD. Vzpomínám, jak jsem je kdysi viděl na Eurosonicu, už tam to bylo dobré, tohle je mnohem lepší. Divočejší i jistější. Přestože jim neustále něco nefunguje, každému (nejen z kapely) je to jedno. Glam, surf i garáž. Zábava. Začátek jen těžko mohl být lepší, obcházím ihrisko, zdravím se se známými a je mi jasné, že tady bude dobře.

Vzápětí to stvrzuje výtečný set Isamy Zinga, kacířsky si říkám, že mu vlastně sluší skromnější vizuál i světla a je dobře, že je na něj vidět. Na jedné straně Eriku Rein, na druhé Milana Andrého Boronella, v ideálním světě by to asi takto postaveno mělo být vždycky. S Milanem chystají celou desku, podle jedné ukázky to bude (zase) náramné. Během tradičně euforického setu FVLCRVMa už se stavidla otevřou naplno. Leje, ale lidem je to fuk, tančit se dá i v dešti. Zjevně jsou tu rádi.


V sobotu odpoledne se procházím po městě, z doprovodného programu nestihnu nic, práce je proti. Nechávám se ohromit místním Divadlem Andreje Bagara, které víc než cokoli připomíná monstrózní sovětský bunkr, a stavuji se v nedalekém antikvariátu a libressu (geniální) Pod vrškom, který mi byl včera vřele doporučován. A právem. Z plánované rychlé kávy se stává milá hodina, strávená s polovinou knihy Pár poznámek o smutku nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie. Píše o odchodu svého otce během pandemie. Dochází mi, jak je celá téměř dvouletá perioda najednou upozaděná, jak jsme ji odstavili my i jiné okolnosti. „Jsem rád, že se festivaly vrátily, chybělo mi to,“ říká mi o pár hodin později Mišo Berezňák, šéf festivalu Sharpe, a přestože celé letošní léto bylo trochu zběsilé, nezbývá mi než souhlasit. A upřímně jsem rád, že sezónu končím právě v Hideparku.

Flaam atmosférou a náladou připomene naši Besedu, byť je v mnoha ohledech jiný – například skladbou publika, programem i svěží vizuální charakteristikou a hravou kampaní na sítích. Možná je to o mém pocitu, možná vřelým vztahem k Besedě, možná stvrzením toho, že se tu člověk cítí dobře. Flaam navíc zdaleka není tak rurální, místo batiky se tu aplikují třpytky a boa. Vlající závoje Segy Bodegy pasují dokonale. Vzpomenu si na jeho květnový koncert ve Fuchsu, kde jsem se nudil, tady to funguje třikrát lépe. Těžko říct proč, jeho show je vysoce intimní a křehká, navíc mu nepřeje ani vítr, který s jeho záclonami hraje až příliš riskantní partii. Bodega stojí celý set před nimi, každý drop je vítán s jásotem, zpívá se. Pořád hodně divadelní, ale vlastně pěkné.

Potěšili ukrajinští Hyphen Dash, byť chvílemi byla jejich jazz fusion možná moc salónní a unavená, některé momenty byly skvělé, i překvapivě poklidný, delikátní set mexické DJky LDY OSC. Málokdy jsou breaky tak elegantní. Parádní ohlas měli Luvver i čeští P/\ST, kterým asi nikdy neporozumím, skákajícímu davu navzdory. Dalším z vrcholů byl DJ set Bulp, Samu Štefancovi malá stage roztomile pojmenovaná Kriaky vyloženě sedla, slibovány byly breakbeaty nebo leftfield techno, nakonec přišla Afrika i latina. Nyege efekt? Možná, ale hlavně byla necelá hodinka parádně pestrá, přesná a vygradovaná. Klobouček. Ten si ostatně zaslouží komplet program, podobně jako vymazlené bary nebo vegetariánské gastro. S bundášikem jsme se seznámili už na Pohodě, návrat smaženek je potěšující. Jen ten balíček skvělého kafe z kavárny Rosetta jsem si ve víru sobotní noci zapomněl koupit, to mrzí.

„Proč jsi vlastně tady?“ Další otázka, která přišla během prvního večera hned od dvou neznámých lidí. Odpověď „Protože jsem tu nikdy nebyl“ přinesla jen další otázky. Už se těším, až budu příští rok odpovídat: Protože jsem tu byl loni. S Mišem se bavíme asi hodinu, činnost v našem sektoru toho s sebou nese občas až příliš negativního. Pochyby, vyhoření i únavu z často mizivé odezvy, když se člověk vyhýbá mainstreamu. Jenže celé je to o kontinuitě, setrvalosti. Paradoxní je, že se o tom bavíme tady, na tak dotažené akci. Právě festivaly jako Flaam ukazují smysl celého snažení, nasazení při jejich přípravě bývá spravedlivě odměněno dobrým pocitem i zaslouženou odezvou. Nejen při emotivní děkovačce týmu po koncertě Segy Bodegy, ale během celého víkendu.

Vřelost a péče je vzájemná, ve světě emotikonů by byl Flaam smějícím se smajlíkem naznačujícím objetí se srdíčkem na rtech. Flaam připomíná splněný sen, ne proto, že došel naplnění, ale proto, že se stále děje. Příští rok slaví v Hideparku desáté výročí. Potkáme se tam.

Info

Flaam festival
19.–20. 8. 2022
Hidepark Nitra, Slovensko
Fb událost

foto © Miloš Štefanka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tóny chorobné, způsoby nejtemnější (Tones of Decay)

Dantez 20.09.2022

Záhrobí, nezemskost, rozklad i něco Satana. Mozky stojící za Kreas Promotion se chopily šance a v doznívajícím festivalovém shonu chytají nejzvučnější jména soudobého death metalu.

Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Minka Dočkalová 18.09.2022

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí... Terén a jeho zákruty.

Vysmát se vší bolesti světa (Shilpa Ray)

David Stoklas 15.09.2022

Shilpa Ray střídala mohutný chraplák s jemným hlasem, v melancholičtějších polohách vzbuzovala smutek, v těch energických jste se jí musel bát.

Když tě budí Sohn ze spaní

Veronika Mrázková 13.09.2022

Když vstal zpoza kláves, rozpovídal se. Ani ne o nové desce, která vyšla teď v září, ale o tom, jak je to všechno „fucking awesome” a že jsme teď komunita…

Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Veronika Mrázková 12.09.2022

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer, ale taky Moonchild.

Na kontexte záleží. Teda pokiaľ zrovna nie ste Emma Ruth Rundle... (ArcTanGent Festival 2022)

Lucia Banáková 27.08.2022

Festivalový ekvivalent Spartan Race poskočil na evolučnom rebríčku o niekoľko stupňov, a to so všetkým kladmi, aj zápormi, čo takýto krok prináša.

Metalová plichta za zdmi slezskoostravského hradu (Metal!!!)

Dantez 24.08.2022

Osud si na ostravskou hradní oslavu extrémní kytarové hudby v podobě festivalu Metal!!! nachystal několik pastí. A vybruslit šlo jen z některých.

Jak se klukům z Boskovic plní festivalový sen (Raveyard 2022)

Nikol Halamásková 24.08.2022

Mindicted Crew s partou dobrovolníků se letos pustila do dalšího ročníku festivalu pro mladé, protože to je podle nich přesně to, co okolí malebného města postrádá.

Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Aneta Kohoutová 23.08.2022

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky.

Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Minka Dočkalová 23.08.2022

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace