Zelenej | Články / Reporty | 15.11.2013
Marně se snažím nepohupovat v rytmu IDM, který tlumí atmosféru, a čekám, z jaké strany přijde ten, jehož hudbu máme všichni přítomní společnou. Čili jedna z temných hvězd labelu Tri Angle, The Haxan Cloak.
Sál Lucerny Music Bar není z největších, tím spíš překvapí-zamrzí-naštve, že nepraská ve švech. Postavy, opírajíce se o opěrné sloupy Music Baru, se v přítmí líně hromadí a postupně dávají dohromady stěží stovku. Stará dobrá Lucerna, na jedno pivo a žebráka na Florenci padly celé moje úspory. (Ale té lípy se nevzdám!)
Asi o půl desáté se ze zvuků Boards of Canada a nezbytného umělého kouře vynoří Bobby Krlic aka The Haxan Cloak s vážnou tváří plastického chirurga. Bez famfár a velkého/jakéhokoliv úvodu rovnou začíná plodit zvuky známé ze svého posledního alba Excavation. Nevíří okolo sebe auru uctívaného, nedosažitelného umělce, o to se postará až jeho hudba.
Na stole nenajdete žádný počítač, žádné jablko zářící do tmy. Haxan přejímá roli boha, tvoří a hlavně ovládá. Z jeho jistých rukou srší prostřednictvím analogických pultů mírně zpřeházené a poupravené tracky z nového alba, teď ale samozřejmě nesrovnatelné se studiovou verzí. Podíl má i skvělé ozvučení sálu a v případě, že stojíte vepředu, i rozložení pódia. Nevyhnutelná resonance se ve vyhrocených momentech chopí všeho živého i neživého. Hudba naplňuje celé tělo, škrtí a dusí. Lapí do smyčky. Zvuky zhmotňují a rýsují se do tvarů, zážitek je totálně 3D, ruchy obestupují tělo kolem dokola, fuck IMAX. Ač plocha pro projekci zůstává nepoužitá, o vizuální scenérii není nouze. Tematická světla drží krok, celá scéna, zejména kvůli splašenému stroboskopu, několikrát donutí zavřít oči. Tak je vše ještě intenzivnější. V půlce se na chvíli probouzím z tranzu se zjištěním, že jsem deset minut odevzdána čistému noisu.
V recenzi na Excavation jsem psala o obrazotvornosti poslechu. Dostat se ale na level Haxanova koncertu chce hodně násobení. Halucinogenní představení, kdy věříte všem představám a pocitům, věříte, že jste na posmrtné cestě. Tady a teď. Věříte v tu chvíli spoustě věcí. Že je něco po smrti, spousta světel a něco silnějšího než vy.
Pocit na takovém koncertě je vždy osamělý, ale ne v patetickém slova smyslu. Každý tu stojí sám za sebe, jednotlivci, jeden vedle druhého, ale na míle daleko nikdo, kromě momentálního boha. Ten vše zvládá bez nejmenší změny výrazu v obličeji, naprosto vážný a soustředěný, jako se skalpelem v ruce. Ve chvíli, kdy odezní poslední tón z jeho setu, Haxan Cloak zmizí a na jeho místě stojí trochu nesmělý Bobby Krlic. S úsměvem se klaní a děkuje publiku. Ze všech okamžitě spadne jakési pomatení a oddanost. Stroboskop přestane drásat slzy z očí a na pódium dopadne po dlouhé době statické osvětlení. Pohled na lidi okolo a tichý Tomorrow’s Harvest plující z repráků nás jako vysavač zase v sekundě vtáhne do reality. Zážitek mizí nepříjemnou rychlostí a brzo mi připadá jako lucidní sen. Jak někomu popsat svou klinickou smrt? Jen v pocitech.
The Haxan Cloak (uk)
11. 11. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.