Full Moon #1. Bláznivý časák?

Sázíte rádi? Já strašně. Naučila jsem se to, když jsem při vysoké pracovala jako ajťák. Nejkratší směna byla dvanáctka, čtyřiadvacítka byl standard, a abychom s kolegy ušetřili čas, brávali jsme si běžně i šestatřicítky. Muzika mě tehdy (začátkem roku 2003) moc nebrala, zato jsem v té době nakoukala spoustu filmů, dohrála hromadu erpégéček a stříleček, naučila se v InDesignu a Photoshopu a html, napsala pár seminárek do školy, později i fůru článků do novin a časáků a na Freemusic, objevila 63 849 032 kapel a vůbec to byly senzační časy. Mimochodem ve stejné práci alias hokně (bylo to totiž v Brně; jinak jsem ale z Vrbna) jsem napsala i obě své diplomky. Jedna byla dobrá (přesný název už si nepamatuju, ale byla to komparativní analýza městské a venkovské guerilly, přesněji uvažování Carlose Marighelly v. taktika Ernesta Guevary), a jedna byla blbá (to už bylo v tom pozdním, trochu divočejším období; naivisticky jsem srovnávala českou tištěnou a on-line hudební publicistiku a za výsledek bych si zasloužila jestli ne rovnou vyrazit, což se pravda skoro stalo, pak aspoň nafackovat). Jednou v noci, když jsem dokoukala všechny filmy, dopsala všechny eseje a články a doinstalovala všechny aplikace, což byla tehdy tak trochu moje práce, nebyla jsem ospalá a ještě jsem – obecně v té době – měla peníze na rozhazování, objevila jsem portál Gamebookers. Páni, to byla paráda! (Se sázením jsem měla čerstvou a dost pozitivní zkušenost, a to když nám Baník vyhrál v sezoně 2003/2004 ligu. To byla taky paráda. S Baníkem jsem od té doby už podobně pozitivní zkušenost bohužel neměla.)

Na Gamebookers se dalo sázet na všechno možné. Sama nesportuju (asi proto, že jsem ze sportovního gymnázia), sport nesleduju a ani mu nijak zvlášť nerozumím, takže jsem si vybírala samé „cool“ věci jako třeba golf, box nebo formuli. Oblíbila jsem si anglickou kriketovou ligu a za chvíli jsem měla přehled o všech týmech druhé divize County Championship. Zněly a určitě i vypadaly jako z Tolkiena. Glamorgan, Northamptonshire, Essex, Derbyshire... Měla jsem to v malíku: sezóny, tabulky, body, výhry, prohry, remízy, soupisky, kdo je pravák a kdo levák, zálohy, přestupy, všechno. Akorát jsem v životě neviděla jediný zápas. Ani vlastně nevím, jak se to hraje. Představuju si to jako badminton s větším a těžším míčkem křížený s rugby na velkém zeleném – možná golfovém? – hřišti. Jó kriket, kolik let jsem strávila tímhle supr sportem...

Když jsem kolem roku 2005 naznala, že Baník už nikdy žádný titul nevyhraje (ale pořád bych ho jednou chtěla vidět, jak poráží Barcelonu), a protože jsem začala chápat rozdíl mezi českou a anglickou fotbalovou ligou, stal se ze mě fanoušek Arsenalu. Henry, dnes shodou okolností v Barceloně, tak to nevím, jak by Baník zvládl, byl nejlepším útočníkem na světě, poslední titul získali bez jediné porážky a taky mi to poradil Hornby. Zároveň jsem se ale naučila, že kdykoliv jsem potřebovala vyhrát peníze, musela jsem vsadit na Federera, protože ten vyhrával furt pryč, případně na Lakers nebo na New Jersey ve Východní konferenci. Všechny prachy, které jsem vydělala na basketu a na tenise, se pak utopily v anglické lize. Tu totiž v té době vyhrávala jenom Chelsea.

V roce 2007 se stala spousta nečekaných věcí: ligu vyhrál Manchester United (a i já jsem si konečně pořídila titul), po sedmi letech jsem byla zase singl, mojí nejoblíbenější kapelou a zároveň referenčním rámcem se stali Shellac, odešla jsem z práce, z druhé (opravdické) práce, z univerzity, z Freemusiku a na sklonku roku i z Brna. Vsadila jsem na Prahu, na Lidové noviny, na muziku a na koncerty. A konečně jsem se nechala potetovat.

Dneska už moc nesázím, nejsou peníze ani čas, ale na začátku května jsem udělala výjimku. Bylo těsně před uzávěrkou tohoto prvního čísla, Řepka zrovna skóroval za Baník a když jsem otevřela stránky Premier League, zatmělo se mi před očima. Tottenham čtvrtý!!??? CO JE TO ZA KOCOURKOV?? Jak je to možné?! Jinak bylo všechno na svém místě. Ligu vyhraje Chelsea, doráží Manchester, Liverpool kdesi na sestupu bůhvíkam, Arsenal třetí. A na záda jim funí Spurs. No nazdar! Škandál. Vsadila jsem na výhru Arsenalu nad Fulhamem (skórovali jsme 4:0), na to, že titul teda vyhraje Chelsea, byť bylo jasné, že tenhle kurz mi žádné velké peníze nepřinese, a napsala jsem malililinko předčasné blahopřání jejich největšímu fandovi Radimu Maradovi, vedoucímu katedry sociologie FSS MU. Týden nato rozkopali Wigan 8:0. Takovému klubu bych chtěla fandit! Vyhraje ligu, a ještě si u toho hvízdá. Skoro celý týden jsem pak poslouchala Chelsea Hotel no. 2 od Leonarda Cohena, ale to spíš proto, že ji po svých koncertech pouští Wolves in the Throne Room, kteří v Praze shodou okolností ten týden hráli. Pak mi ještě psal Tom z New Yorku, jestli nechci reportáž z hotelu Chelsea. Řekla jsem, že jasně!

Když jsme jeli na Prvního máje do Tábora na oslavy padesátých narozenin Chrise ze Sabot, kde hráli Victims Family a Nomeansno (kdopak asi bude hrát na padesátinách nám?), říkal mi Dale Nixon, jestli jsem slyšela, že někdo „vypsal“ sázky na to, kolikpak že vyjde čísel tady toho našeho bláznivýho časáku. Smála jsem se. Je fakt, že za náma zatím nestojí žádný Abramovič a v té době jsem ani já sama neznala definitivní soupisku, ale pardon? Copak jsme nějaký Tottenham? Jsem snad já nějaký Řepka? No proto. Zajímalo by mě, jaký je teď kurz. Že bych si taky vsadila.