Články / Rozhovory

Full Moon 10: Přijela k nám pouť. Rozhovor Boy Wonder & The Teen Sensations

Full Moon 10: Přijela k nám pouť. Rozhovor Boy Wonder & The Teen Sensations

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 13.04.2020

Podle české Wikipedie je perex označení pro úvod článku, krátký text (obvykle 2 až 5 vět), jehož účelem je upoutat pozornost na následující delší text a/nebo naznačit, o čem článek bude. Nový projekt Jakuba Kaifosze Boy Wonder & The Teen Sensations žádný perex nepotřebuje. V hlavních rolích holky, pizza, horory, wrestling, cigára a urputná snaha na sebe všechno okamžitě prásknout. Není všechno paráda, co hrajem, někdy stačí jenom zabrnkat…

Sólové ambice jsi měl už před dvěma lety, singl I Only Miss You When You're Gone vyšel pod hlavičkou Wild Tides, ale pokud si pamatuji dobře, měla to být sólová věc. Měl jsi už tehdy v hlavě Boy Wonder & The Teen Sensations?
Já bych tomu neříkal sólové ambice. Jsem spíš strašně nedočkavej a sobeckej člověk. I Only Miss You When You're Gone byl vrchol mý tehdejší fascinace Neilem Youngem. Uhranul mi zvuk, kterej měl na Le Noise, a to, že album nahrál sám bez kapely, ač nebylo vlastně ryze písničkářský. Byla to dobrá výmluva, jak si ospravedlnit, že se svoje písničky nebudu snažit dopracovat dál do nějaký komplexnější podoby, ale budu je moct co nejdřív nahrát. Původní plán byl, že album nahraju postupně a zároveň budu dávat songy na Bandcamp. Taky jsem měl tehdy pocit, že bych klidně mohl jezdit koncerty i bez kluků, protože jsem měl strašně kladný ohlasy na ten jedinej sólovej koncert v Musictownu. Chtěl jsem prostě hrát co nejvíc, protože to miluju. IOMYWYG jsem později dopsal, ale nalijme si čistý vody, byl to ufňukanej sebelítostivej blábol. I tak jsem rád, že jsem ho dodělal. Hodně mi pomohlo, že jsem to ze sebe dostal.

Je absurdní, že jsme se díky těmhle podivnejm písničkám dostali přes Czeching až do studia Českýho rozhlasu, kde jsme po jedný zkoušce nahráli Sever Fashion, což už zase byli "klasický" Divoký přílivy. Kdyby nás tam tehdy Pavel Turek nenominoval, bůhví, co by teď s Wild Tides bylo. Kromě Czechingu singl zařídil ještě jednu, pro mě daleko důležitější věc. Někdo mi na mix a master doporučil Martina Přikryla, bez kterýho teď, co se nahrávání týče, nedám ani ránu, ač nikdo na začátku nevěřil, že bychom si mohli rozumět. Je to od tý doby takovej můj pátej Beatle. Sólový ambice jako takový jsem ale neměl nikdy, chtěl jsem jenom víc hrát a hraní o samotě ti taky dává větší volnost. Boy Wonder & The Teen Sensations začal stejně jako IOMYWYG z vnitřního přetlaku.

Při srpnovém koncertu na Náplavce jsi pouštěl jako intro Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Rock'n'roll, nebo bigbít? Kde máš svoje šakalí léta?
To ale není jediný intro, který mám. Ještě mám jedno ze Starců na chmelu, jedno z Limonádovýho Joea a další ze Šakalích let. Česká hudba šedesátých let je pro mě hodně důležitá a ať si kdo chce co chce říká, je naprosto úžasná. Na Olympiku jsem vyrostl a Neckáře, Matušku a Bobka miluju z celýho srdce doteď. Mý "šakalí léta" začaly zase nanovo pár měsíců zpátky. Znova jezdím na koncerty vlakem s kytarou na zádech a aparátem v tašce na roznášení novin přes rameno, jako za starejch dobrejch časů Karla Kunrta (někdejší bluesový projekt Jakuba Kaifosze, pozn. ed). Boy Wonder & The Teen Sensations je kombinace Bejbyho ze Šakalích let, tří kytaristů v černém ze Starců a Limonádového Joea. Stačí si oblíct toho hloupýho dámskýho křiváka, co jsem koupil někde v sekáči, nasadit černý brejle za stovku z drogerie, a je ze mě rázem rock'n'rollovej desperát s jediným cílem. Natrhnout vám všem novou díru do zadku. Je to možná trapný, ale je to tak - prostě přijela pouť.

Podobně to před pár lety říkala v jednom rozhovoru Sonja z Kill the Dandies, že se z ní na pódiu stává superpistolník. Jenže ty nepůsobíš ani mimo stage zrovna zakřiknutě.
Já měl spíš na mysli nějakej nevyslovenej vnitřní pocit, ale beztak je podle mě skoro nemožný vylézt na pódium bez toho, abys buď nějakou masku nasadil nebo sejmul. Věřím, že se spousta zpěváků v tom zpropadeným frontmanství vyžívá, ale já to v tom zaběhlém smyslu "Dejte ruce nahoru, jste nejlepší, kupte si naše cédéčko a hlavně pojďte dopředu," nenávidím. Dost se to odráží ve Wild Tides, kde si jedu absolutní opak. U Boy Wonder & The Teen Sensations jsem to ale konečně vyřešil, jak jsem vždycky chtěl. Vylézt před lidi, říct čau, pustit to, dohrát, sbohem a šáteček. Jsem najednou jenom zprostředkovatel něčeho, co má bejt očividně zábava.

Ve finále je to ale fuk, protože se stejně jako u Wild Tides i tady ujme první kokotina, kterou někdo někam napíše. S Wild Tides přece flušem do lidí a všechny posíláme do prdele. Kvůli tomu na nás ty lidi ještě chodí, ne? No a BW&TTS, a to se s tebou klidně vsadim o cokoliv, skončí s cejchem "úchylné show". Dělám pro to od začátku vlastně všechno, co můžu, protože jinak by to s největší pravděpodobností vyšumělo jenom jako ten "projekt zpěváka z Wild Tides", a to já fakt nechci. Takže jsem rád, že se mě po koncertech lidi choděj ptát, jestli jsem jako psychicky v pořádku, protože jim to, co dělám, nepřijde normální. Ale vždyť "I'm only dancing… Don't get me wrong."

REVIVAL, SLIPY A KARAOKE

Štafetu hraní s iPodem jsi převzal od Jéčka a Mayena, kluků, kteří jsou mladší než ty. Tvůj projekt má ale v názvu The Teen Sensations. Není na tohle skoro ve třiceti trochu pozdě?
Možná se to nezdá, protože Mayen dokáže působit za každý situace jako roztomilý opuštěný štěně, ale on je starší než já. Jéčko, to už je jiná historie, tomu je sice skoro o dekádu míň než mně, ale je to z našich současnejch hudebníků asi moje největší inspirace. Sranda je, že kdyby sis poslechl mě, Mayena a Jéčka, řekl bys, že nejstarší je právě Jakub. Má tak absurdně vyzrálej hlas, že když zpívá, musí vlhnout každá. Na rozdíl od něj jsem svůj hlas hledal v podstatě donedávna. A nedělej tady ze mě nějakýho dědka. Sice mi bude za měsíc třicet, ale jestli existuje škatulka, kterou fakt nenaplňuju, tak je to dospělost.

Tak pardon, jen se neohrabaně ptám, jestli cílíš na školačky?
Co se školaček týče, tak mi, jakožto bývalýmu učiteli, přišly vždycky daleko zajímavější záškolačky. Mimochodem, ty máš něco proti školačkám?

Neblbni, já jsem ještě mnohem starší než ty…
Abych citoval klasika Woodersona v podání Matthewa McConaugheyho z dob, kdy ještě nebyl všema milovanej tajemnej a větrem ošlehanej filozofující detektiv: "To přesně miluju na středoškolačkách, kámo. Zatímco já stárnu, ony zůstávaj pořád stejný."

Ale vážně, ten zpropadenej název, kterej absolutně nikdo není schopnej napsat správně, a navrch mám pocit, že jedinej, kdo pochopil, jak jsem ho myslel, je moje máma, mi byl snad čert dlužnej. Navíc, jak jsem pak zjistil, nešťastně kombinuje velmi podprůměrnou australskou surfovou kapelu a jakéhosi "špinavého poetu" z Trnavy. Ten ti má takovej fame, že snad není jedinýho mýho koncertu, ze kterýho by někdo neodcházel aspoň trochu zklamanej, že nepřijel hip hop. Chtěl jsem se prostě jmenovat tak, abych odkazoval na svý oblíbený hudebníky a jejich kapely typu Dick Dale & The Deltones, Elvis Costello & The Attractions, Hunx & His Punx, ale aby to zároveň něco znamenalo. A "Chlapecké sny & Zážitky z mládí" mi tenkrát nad ránem, když mě to napadlo, přišlo geniální. Druhá možnost byla Johnny Casserole & The Dumbwaiters.

To je ovšem taky vynikající. Školačky, servírky, Amerika. Proč karaoke? Není v zemi, kde má snad každá trochu úspěšná lidová kapela svůj vlastní revival, zrovna tohle peklo?
Ale prd. Někdy se mnou na karaoke pojď! Zazpívám ti svou oblíbenou verzi If I Ain't Got You od Alicie Keys v podání Toma Waitse nebo postpunkovou verzi kterýhokoliv Springsteena. Karaoke je úžasná věc, protože je to hrozná sranda. Bez zbytečných okolků a potřeby vynášení soudů nad výkony ostatních. Nikdy nezapomenu, jak jsme na turné s My Dead Cat hráli v nějakým šíleným bunkru snad v Cáchách, a po koncertě rozjeli místňáci karaoke stylem "tady máš mikrák píchlej do zvuku celýho klubu, pusť si z YouTube, co chceš". Skončilo to tak, že jsem tam běhal bosky jenom ve slipech a pokoušel se o svou nejlepší imitaci Iggyho Popa bez toho, abych z písničky znal víc než tři slova. Všem bylo úplně u šosu, že to nebyl ten nejlepší výkon. Lili mi z vejšky do huby svoje piva a nadšeně řvali se mnou. A mně bylo dobře. Když písnička skončila, sesbírali mě ze země a naběhly tam tři holky, který vystřihly takovou verzi Bohemian Rhapsody, že by to museli dva utírat, jak by ses z toho podělal. Vždycky jsem chtěl bejt zpěvák, dělat blbosti, nebejt upoutanej na kytaru, ale bohužel jsem ještě nepotkal nikoho, komu bych natolik věřil, abych ji dal z ruky.

A revivaly jsou podle mě celkem dobrá berlička do začátků, kdy nevíš, co děláš, a navrch ani pořádně nevíš, co dělat chceš. Krom toho, že už nemůžeš dál žít ani vteřinu bez toho, abys byl v nějaký kapele. Já byl v šestnácti v revivalu Deftones. Neodehráli jsme ani jeden koncert, ale skrz ty lidi jsem se dostal do Kombuchy, kde jsem pak hrál snad osm let. Většina z nás, co jsme spolu tenkrát u George v prvním patře nad klubem Fresh na Zlíchově drhli Deftones, je v různejch kapelách doteď. Ale radši nebudu jmenovat, abych náhodou někoho nezdiskreditoval, že hrál v revivalu.

Takže jsi hrál v revivalu? Já to věděl! Vůbec nic proti, jen mně přijde trochu divný, že třeba zrovna na Wild Tides chodí sotva pár desítek lidí, a přitom každý druhý revival Kabátu má plný kalendář do konce roku 2016.
Dobře jim tak. Já stejně nejradši hraju v klubech právě pro pár desítek fanoušků. Nemám nijak obzvlášť rád ani festivaly, je tam na mě až moc lidí a skoro stejnej počet kapel, který by udělaly velkou službu zbytku lidstva, kdyby to zabalily. Můj sen je si časem pořídit vlastní karaoke mašinu a po koncertě dávat battle s divákama. Měl bych na pódiu takovej ten lepenkovej potleskoměr, kterej by obsluhovala krásná holka v bikinách, a až by nás to přestalo bavit, tak bychom to sbalili a šli spolu všichni na bowling.

DVĚ KAPELY SE VYPLATÍ

Jak to bude dál s Wild Tides?
Myslím, že budete všichni koukat s otevřenou hubou, až vylezem ven s tím, co teď pomaličku začínáme realizovat. Ale jsou to teprv první nejistý krůčky, takže o tom radši až jindy.

Vždycky jsem byl proti tomu mít dvě nebo víc kapel, měl jsem pocit, že si musí nevyhnutelně navzájem lézt do zelí. No a teď jsem za to šťastnej, protože jen co bylo hotový Radical Karaoke, hned jsem se vrhl na psaní novejch Wild Tides. A až dodělám nový Wild Tides, začnu psát druhý album Boy Wonder & The Teen Sensations. A tak plánuju jet, dokud mě nedaj šest stop pod zem, není totiž nic horšího než stagnovat a nemít do čeho píchnout.

Několikaměsíční pauza Wild Tides souvisela s tvým pobytem v léčebně. Kapela to ustála, ty evidentně taky. Vrátil ses plný energie, co všechno se pro tebe změnilo?
Změnilo se toho samozřejmě sakra hodně. Krom toho, že nepiju a nefetuju, jsem taky schopnej si v tuhle chvíli držet tři práce a nebejt pořád tak švorc. Jo, a taky už nejsem pořád tak nepříjemnej a nesmrdím jak bezďák. Celkově se teď tak nějak učím stát na vlastních nohou. Jedna z nejzásadnějších věcí na boji se závislostí je umět si dobře rozvrhnout čas, aby se člověk nedostal přesně do chvíle, kdy neví, co se sebou, a nespadl do toho znova. Takže mít dvě kapely se mi zrovna teď vyplatí. Za poslední rok se v mým životě změnilo skoro úplně všechno, ale zároveň skoro nic. Akorát už nepiju, protože nechci, a dělám spoustu věcí, který dělat chci, místo toho, abych o nich jenom někde vožralej vyprávěl. Ono je totiž strašně jednoduchý, dělat to, co fakt chcete. Ale to podle mě nikoho nezajímá. Šťastný konce patří spíš do filmů než do hudby.

Když jsem na Vice četl tvůj článek o labelu Karla Nešpora, musel jsem se podívat, jestli to není vydané na apríla. Takže Sober Records neboli písně hrdých abstinentů. Která z písní střízlivého lidu je ta tvoje?
To nepoznáš? Je tam přece jedna, která zní úplně jako Wild Tides. Dám ti nápovědu: v Bohnicích jsem byl od listopadu do února, tak ji zkus najít. Je to taky jediná písnička, ve který mám sbory, když nad tím teď tak přemejšlím.

Neodvážil jsem se toho poslouchat moc. Je Karel príma chlap?
Karel Nešpor je hlavně úžasnej profesionál, kterej se bohužel před lidma degraduje svým tak trochu nuceným podivínstvím a diblíkovstvím. Stal se z něho takovej maskot Bohnic. Ten blázen z blázince, co propaguje obskurní druhy smíchu, přitom devadesát devět procent těchhle kreací jsou prostě a jednoduše jogínský cviky.

Pro mě bylo daleko zásadnější to, že jsem v blázinci narazil na Jana Jílka, kterej na rozdíl od Nešpora nemá tendence být lidem opičkou. Taky to není pouze "teoretik", ale se závislostí má vlastní zkušenost, což je podle mě v terapii dost zásadní výhoda. Je mi taky strašně sympatickej tím, jak velkej a sebestřednej to je vůl. Starej námořník, co životem jede jak buldozér. Bylo pro mě jednodušší se ztotožnit s ním než s éterickým Karlem a jeho vtipama o brokolici. Na terapii k němu chodím dál i po odchodu z Pavilonu 35 a jsem za tu možnost sakra vděčnej.

Na Vice jsi publikoval texty, které se dotýkají uprchlíků a vztahu Čechů k nim, nebo Portrét typického Čecha, voliče Hitlera. Všechno zřetelně ve Vice stylu, jenže už to nějak přestává být legrace. Dotýká se tě to, řešíš to?
Mě hrozně baví, jak tomu všichni říkáte Vice styl. Já bych takhle psal, i kdybych psal do Respektu nebo do Bravíčka. A zrovna ty bys to měl dobře vědět, protože Full Moon přece už taky pár těch mejch výlevů ? la Lester Bangs (americký hudební novinář známý svým bezuzdným stylem psaní, pracoval pro časopisy Creem, NME, Village Voice nebo Rolling Stone, ze kterého byl v roce 1973 vyhozen pro "nerespektování hudebníků", pozn. a.) publikoval a zrovna dvakrát jste mi je needitovali. Myslím, že to, jakým způsobem se mě to dotýká, jsem shrnul v tom Portrétu, kde nešlo ani tak o kritiku společnosti, jako o nastavení zrcadla sobě samému.

Lester Bangs? Tomu říkám sebevědomí. Je někde hranice, při které by Boy Wonder vyrazil do ulic zachránit svět?
Já to spíš myslel tak, že se ho s těmi nejlepšími úmysly snažím ve skoro každým článku vykrádat. Na Lestera prostě nedám dopustit a možná ho teď někdo díky mý velkohubosti třeba objeví a dobrej konec bude na světě. Jinak o světovejch problémech mám jakýsi obecný povědomí, mám pocit, že jsem ještě schopnej rozlišit dobro od zla. Ale abych si natáhl kalhoty a vyšel se vztyčenou pěstí do ulic, to by se muselo dít nevím co, když si vezmu, že mi často dělá problém si ty kalhoty natáhnout a zajít si koupit zásobu mraženejch pizz, kafe a cigár na další tejden. Od útlýho mládí žiju v dost nepropustný a naivní bublině a od chvíle, co nepiju, už jako totální poustevník. Obklopenej jenom kytarama, krabicema od pizzy, písničkama, filmama a pár lidma, kterým nevadím.

Hodně lidí má pocit, že v těch článcích jenom prvoplánově prudím, jenže já, ač mám velkou slabost pro spoustu hloupostí, lidskou hloupost naopak nenávidím a strašně mě popuzuje. A to čas od času musí ven. Ať už můžu působit na základě těchhle věcí jakkoliv, jsem spíš takovej ten divnej zaprděnej strejda s encyklopedickou znalostí pro většinu lidstva absurdních zbytečností, ke kterýmu se těšíš na prázdniny, protože je s ním celkem sranda a protože víš, že od něj zase brzo budeš moct odjet zpátky domů.

Novináři a muzikanti. Dostal se k tobě dneska už legendární rozhovor s Danem Bártou na serveru Frontman? Spočítáš první? Víš, co je to rytmus a harmonie?
Kámo, já si jedu odjakživa v těžkejch synkopách. Rytmus je, když to šlape jak dobře namydlenej blesk. A harmonie, to jsou přece Pet Sounds od Beach Boys. Druhá neexistuje. Existuje jenom první dobrá. Vzpomenu ti jinej pro mě zásadní rozhovor. To když se mnou po vydání Hung Loose dělal interview Jirka Špičák z Wavu a zeptal se mě, jaký to je hrát "padesát let mrtvej žánr". Jirko, je to pořád nejlepší na světě. Písničky, nebo smrt, ty vole.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #54 v září 2015.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: A Dull Set

redakce 11.07.2020

Jak se žije expatům v hlavním městě, jestli se tu cítí a sami a co by si přáli najít v každé backstagi?

Dalibor Hála (VlčkoviceFest): Objevit pár nových věcí i pro sebe

Jarmo Diehl 07.07.2020

VlčkoviceFest je každoroční víkendová multižánrová akce, jejíž první ročník proběhl už před patnácti lety, to ještě pořádalo občanské sdružení Podblanicko.

Edúv syn: Tak to pusť…

redakce 06.07.2020

V nové rubrice Tak to pusť… Full Moon vybírá hudebníkům desítku hudebních ukázek a povídá si o nich s nimi. V premiérovém díle hovořil objev slovenského rapu Edúv syn.

Martin Kalenský (Světadílna): Tak trochu divnej country club

Libor Staněk 01.07.2020

Nezávislý prostor Světadílna se za dobu své krátké existence stal stěžejním místem pro pořádání hudebních akcí na jihu Čech. Skejty a country?

Vstupní prohlídka: Melis

redakce 30.06.2020

Písničkářka a producentka Melis je dlouhodobě usazená v Berlíně. Před vystoupením v Mariánských Lázních ji necháváme projít vstupní prohlídkou.

Marianna Cimburová (Festival Deziluze): Máme rádi kontrasty

Jarmo Diehl 23.06.2020

Začátek léta se už slibně rozjíždí, tedy co se týče menších festivalů, čehož důkazem je i multižánrová Deziluze, letos se odehrávající v pivovaru Herold.

Vstupní prohlídka: LemonHeart Club

redakce 16.06.2020

LemonHeart Club tolik nevěří na melodie, spíš na noise, sludge, drone, jak dokazuje i aktuální nahrávka Nevědomí. I do něj se vydali členové skupiny během Vstupní.

Douška vydavatelská: Deadred Records

redakce 14.06.2020

Label Deadred se věnuje především vydávání „slovenského over-electronického terénu“. Co chystají, co mají venku?

Markéta Rodryčová (Oakfest): Už nechceme jen pařit

Jarmo Diehl 10.06.2020

Jeden z mála a prvních letošních takřka letních festivalů se uskuteční v Dubu nad Moravou. Co a jak bude? Muzika i battly.

Vstupní prohlídka: sinks

redakce 09.06.2020

Poslední EP July vychází kapele již 19. června, tedy dva dny po brněnském koncertě, na kterém budou předskakovat Chief Bromden.