Fullface: White Lies a strach z kosmu

Absolvent newyorské Academy of Art, třiatřicetiletý výtvarník Michael Kagan má svoje vyhraněné téma – vesmír. Jakmile se v NY dostanete na jeho výstavu, čekejte nažhavené raketoplány těsně před startem, obří výfuky šlehající oheň a především astronauty, jejichž výrazy pod skafandry nabízejí celou škálu emocí. Kagan v nich spatřuje něco magického, dle svých slov je pojímá jako rockové hvězdy a také jim podle toho dává patřičný prostor. Výjimečnost jeho pláten tkví nejen ve zvoleném tématu, ale také ve formě, díky níž jednotlivé výjevy působí jako zjitřené momentky impresionistického rázu. Vzbuzují dojem prchavého okamžiku, který se sice povedl téměř dokonale zachytit, ale po určitém čase se zákonitě rozplývá do prázdna. Kagan maluje moderní technologie, ale pečlivě si je romantizuje.

Stejným případem je i jeho obraz nazvaný prostě Pilot 2, který aktuálně figuruje jako titulka nové desky White Lies. Londýnská trojice se nechala slyšet, že album Big TV by se dalo z části považovat za koncepční nahrávku vyprávějící o dívce, jež se na vlastní pěst vydala do víru velkoměsta s cílem utéct minulosti a začít novou životní kapitolu. Pohled na vystrašeného kosmonauta prý vystihuje přesně to, co cítí hlavní hrdinka příběhu Big TV – osamělost, zmatenost, nervozitu, touhu křičet s nesnesitelným vědomím toho, že vás uprostřed husté metropolitní džungle, stejně jako ve vesmíru, nikdo neuslyší. Pro White Lies je to další skvělý zářez na poli artworku, hned po jejich debutu To Lose My Life…, který vizuálně ztvárňují tři statné kovové pilíře/komíny/nádrže nebo co to proboha je. Chladnou strohost a geometrickou přesnost tentokrát přeci jen střídají pozitivnější a především barvitější emoce. I přesto, že samy o sobě značí strach. Mimochodem, Michael Kagan se v poslední době viditelně přesouvá zpátky na zem a obrací se k fenoménu závodních formulí. Sice to není tolik nadpozemské, ale kouzlo pomíjivého okamžiku přetrvává.