Hradby samoty, jaro 2021

Vypadá to, že Hradby Samoty letos budou. Obrázkové vzpomínky na Hradby 2019 na pozadí velmi nedávných obrázků samoty 2021.

Hradby bezpečí
Za poslední rok jsem si samoty užila docela hodně. Kdy přesně se ale touha a potřeba být mezi lidmi proměnila v děs z jakékoli výpravy ven, mezi cizí lidi? Zatímco s kamarády a blízkými lidmi se pořád vidím ráda, pocit nervozity z cizích lidí, který jsem prožívala už před pandemií, přerostl v něco mnohem živelnějšího, výraznějšího a naléhavějšího. Doma je klid, jsem smířená s tím, jak vypadám a co si myslím, nikdo se tu na mě nedívá úkosem a nemusím se nikomu zodpovídat. Zvyknu si znova na pobyt mezi lidmi? A stojí mi to vlastně za tu spoustu energie?

Samota o samotě
Někdy z jara jsem si moudré kamarádce postěžovala, že přes všechny sociální fobie i tu samotu snáším dost špatně, že je mi vlastně dost mizerně i s lidmi, i bez nich. Moudrá kamarádka se mě optala, jestli to třeba není tím, že v dnešní době obecně neumíme pobývat sami se sebou. Neumíme sami sobě naslouchat, trávit se sebou čas. Za obvyklých okolností se svůj vnitřní hlas neustále snažíme přeřvat tím, že chodíme do kina a na koncerty, zíráme na seriály, dřepíme v hospodě. Trávíme sami se sebou co nejmíň času. Ačkoliv už jsem v tu dobu byla sama doma několik měsíců, až v tomhle bodě mi to asi skutečně začalo k něčemu být. Přestala jsem utíkat.

Samota abstinentova
Pít jsem přestala ještě před pandemií. A už tehdy jsem většinou mizela z koncertu, sotva jsem nafotila. Proč? Sociální fobie byly bez alkoholu hůře zvladatelné. Sama v davu. Vyčuhuju, protože tady v tý zemi je ještě pořád úplně normální chlastat a úplně nenormální pít nealko. Proč? Jseš nemocná? Řídíš? Bojím se s někým mluvit, protože špetka sebejistoty a "geniální" nápady podsouvané berličkou alkoholu tu najednou nejsou. Člověk je sám v davu lidí s pomalu či rychle stoupající hladinou alkoholu v krvi, až to dospěje do bodu, kdy jsou hladiny tak rozdílné, že komunikace stejně vázne. Jdu do bezpečí domova.

Samota smrti
V průběhu pandemie člověk nevyhnutelně přemýšlí i o smrti. O samotě smrti. Jaké to asi bude, vydat se úplně sama do absolutního neznáma? Jaké to je, opouštět tento svět a vědět, že i kdybyste byli obklopení lidmi, jste stejně sami, protože prožíváte něco, co oni nemůžou pochopit? Protože tenhle finální krok je to poslední, co v životě prožijete poprvé?