MFDF Ji.hlava, 31.10.2024

Kolikátý den už to je? Sedmý? Nemám ponětí, co je za den ani v jaké fázi Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se nacházím. Deset dní je hodně, ale vlastně mi to nevadí. Nemusím se proplétat mezi lidmi, nikde nečekám, dostat se na film je samozřejmostí. Třeba na Lišejníky, který se svou pomalostí nemohl přijít v lepší čas.

Škoda jen, že dramaturgicky je dnes poskládaný program tak, že se nepříjemně kryje. Na výběr je stan nebo film, které hrají přes sebe ve stejný čas, a ten, kdo to tu v minulých dnech prošmejdil, nemá moc co dělat. Elektronická skladatelka Monika Šubrtová tak hraje pro deset lidí, přitom její napůl hladivý, napůl industriálně škrábavý set je tak skvělý. Situace se opakuje o dvě hodiny později. Na projekci nejdu, protože si nechci nechat ujít koncert Sýčka, ti jsou ale posunutí, aby nehráli přes film. To vědět dřív…

Tak jako tak, stan je konečně plný. Po pár tónech chápu, proč nemůžou hrát přes projekci, v uších mi zvoní, jen se podívám na fotky. Energie roste s každou skladbou, najednou jsem uprostřed moshpitu obklopen lidmi omotanými kabelem od mikrofonu zpěváka Libora Staňka, který se ztratil ve víru. Stan duní jako nikdy dřív.