Nylon Jail + Synové smrti + Indican, 18.11.2022, Jazz Tibet Club, Olomouc

V předvečer koncertu náhodně sáhnu do knihovny pro Full Moon z konce roku 2013. Beru to od začátku, až se prolistuju k recenzi debutového alba My Heart Soars Like a Hawk od Nylon Jail. Šťavnatě ji tehdy napsal Kittchen. Jakub zpod masky by mi nejspíš řekl, že má volba tohoto čísla s Lou Reedem na obálce nebyla náhoda.

Už je to let, a tak Nylon Jail slaví v Tibetu, kde to tehdy začalo. U premiérového koncertu jsem nebyl, ale videa na youtubku jsem sjel několikrát. Při další příležitosti už jsem si někde v zadních řadách nesměle podupával. S každým příště trochu víc a blíž.

Během úvodní debaty moderované Davidem Hrbkem se vytáhnou nějaké kosti ze šuplíků, vzpomíná se na Tibet, Kyjev, Ostravu i Nový Zéland, zdary i průsery. Roman Vičík pak plynule se svým projektem Synové smrti zavzpomíná na starý špatný. Dneska sólo, jen v závěru s Marií Hroudovou na klapky. Poctivá poslechovka, tančí se až s Indican Jiřina Jiráka, kteří nezapřou svůj někdejší název Two Men Whose Love’s Music, ale to je už úplná prehistorie.

Nylon Jail zahájí skladbou Flow z chystané desky, která snad příští rok dopadne. Bedlivé ucho pamětníka pozná, že píseň tady zazněla ve zcela jiném aranžmá onen vzpomínaný večer před dekádou. Prvopočáteční bolestínská lítostivost dospěla do hořkého, ale přece jen smíření. Tento pocit ve mně vyvolává většina nového repertoáru, výjimkou není ani právě vydaný singl Man Like You. U další novinky Smash to Subscribe by jim ale nikdo roky nehádal a No Way nebo One Word dnes zabírají stejně jako tehdy.