Galerie

Poliça, support: FOG, 8.10.2016, Rock Café, Praha

Poliça, support: FOG, 8.10.2016, Rock Café, Praha

Tereza Kunderová | Galerie | 10.10.2016

Dneska to bude asi nespisovný, neva? Zkrátka - možná, že když jsi šťastnej, nemůžeš poslouchat to samý, čim svý ucho krmíš, pokud se cejtíš smutně. Hudebně přiživit radost nebo se naopak ještě víc porochnit v depce, to jde většinou lehko zařídit. Jenže co dělat ve dnech, kdy člověk prostě neví? Neví ani, proč vlastně neví. Neví nic. Je mimo. A je mu to víceméně jedno. Takovej nihilismus light, řekněme. Kterej když však trvá už moc dlouho, začíná bejt pěkným svinstvem a člověk má tendence očekávat, že se každou chvíli pravděpodobně už zblázní, pokud se konečně něco nestane. A právě v ten moment najednou zoufale potřebuješ hudbu. Hudbu, která není veselá, smutná, ani ryba, ani rak. Hudbu nekonkrétní. A tím nekonkrétnem zdaleka nemyslím unylost! Hudbu takovou, ve které nic nehledáš, ale současně v jejím nitru očekáváš nalezení mnoha odpovědí. Nebo aspoň nějaký náznak, sakra! Klidně, ať je to komplikovaný, sem s tim, nechceš tomu rozumět, toužíš se tím motat a brodit a skládat dohromady rozmazaný příběhy, jejichž skutečnym významem si nikdy nebudeš stoprocentně jistej. Protože stejně nemáš nic lepšího na práci. Možná vlastně máš, ale nejsi schopnej ani začít, dokud tě něco nepopadne za límec a ty vystřelíš ven z toho pekelně hlubokýho chřtánu divnýho nevědění a nechtění vědět, co se všema svejma věcma dál. Jo. A pak jdeš jednoho večera na koncert, o kterým netušíš ani zbla, znáš jedinou písničku, houby čekáš... a po skončení vyběhneš do noci s takovým tím prťavým světýlkem prohánějícím se hlavou a vlastně úplně celým tělem. Tys totiž něco objevil. A je ti fuk, co si o tom myslí všichni ostatní. Našel jsi úplnou náhodou hudbu, kterou jsi nevědomky právě v tuhle chvíli zoufale hledal. Neseš si ten zážitek domů a když usínáš, pořád ještě to tebou pochoduje sem tam. Přesně to se předvčírem stalo. Ťukání paličkama o okraje bubnů, bzučení do mikrofonu věrně podobný tomu včelímu, že si ani člověk chvílema nebyl jistej, letmý spiklenecký úsměvy, no a ten hlas, stoupající, klesající, mizející, klidný i naléhavý, tajemný, nepředvídatelný, naprosto čistý. Je ti jasný, že si musíš užít každou vteřinu, pečlivě jednu po druhý, protože na nahrávce to nikdy stejný nebude... Poliça. Dost zvláštní věc.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články