Články / Profily

Gillie McPherson a její boj s Musical Toy Land

Gillie McPherson a její boj s Musical Toy Land

Jan Hocek | Články / Profily | 04.05.2014

Jednou z nejpozoruhodnějších písničkářek z hájemství britského folk-rocku je bezesporu Gillie McPherson. Narodila se 21. srpna 1949 v severoirském Belfastu a je nejen autorkou písní a nositelkou sytého, tvárného hlasu, ale také znamenitou kytaristkou a hráčkou na mandocello. V roce 1993 se provdala do Francie (vzala si bretaňského muzikanta Thierry Pigota), kde dodnes vyučuje zpěv, angličtinu, hru na kytaru a komponování písní. A samozřejmě pilně vystupuje, a to buď sama (hlavně v londýnských klubech), nebo v triu (na festivalech, v divadlech, kulturních centrech) či v duu s Patrickem Galdéanem. Natočila pouze čtyři alba, ačkoli byla už od konce 60. let hvězdou folkových a jazzových klubů po celém světě. Tento překvapivý fakt mne donutil vést v uplynulých týdnech s Gillie rozsáhlou korespondenci a moje sympatie k umělkyni vystoupaly až do nebeských výšin...

Gillie McPherson se už v šestnácti stala členkou The Folk Union, sdružení belfatských průkopníků fúze folku s rockem, jazzem a dalšími moderními žánry. V roce 1968 se rozhodla (společně se zpěvákem Fergusem Woodsem) sbírat irské a skotské písně lidové legendy Tommyho McCabea. Některé pak v roce 1971 zařadila na své první album Poets, Painters And Performers of Blues, jež vydal slovutný label RCA Victor. To už měla Gillie za sebou první vlastní televizní show (Free and Easy na Ulster TV) a po přestěhování do Londýna také profesní triumf v podobě smlouvy s Jo Lustigem, manažerem hvězdné folk-rockové kapely Pentangle. Ten také zorganizoval natáčení debutového alba. Produkce se ujal Danny Thompson, baskytarista Pentangle, který do studia přivedl ty nejkvalitnější muzikanty, mezi nimiž nechyběli Tommy Eyre (piano), Jon Mark (kytara), Johnny Almond (sax), Bryran Spring (bicí), Tony Car, Spike Heatley (akustická basa) a Roy Babbington (elektrická basa). Mezi autorskými písněmi nechyběla drtivá kritika náboženského fanatismu v rodném Belfastu v podobě písně They All Want Somebody to Blame (Všichni návzájem se chtějí obviňovat). „Vím, jak mocnou destruktivní sílu přinesl do irské populace náboženský fanatismus, je to děsivé a tehdy se to zdálo být neřešitelným problémem,“ napsala mi k tomu Gillie.

Debutové album Poets, Painters And Performers of Blues, které zdařilým způsobem spojovalo folk s blues, jazzem a rockem, odstartovalo zářivou kariéru mladičké písničkářky. Hojně vystupovala i coby předskokan superhvězd jako např. Pentangle, Donovana, Dona McLeana, Steeleye Span, Incredible String Band, dokonce Genesis, Ten Years After a Roy Wood´s Wizzard.

V roce 1975 natočila díky Johnu Reidovi ve špičkovém londýnském studiu Trident druhé album. Na něm byly kromě jejích písní zařazeny také dvě coververze natočené vesměs s jazzovými hudebníky Bellbottom Blues (Eric Clapton) a Hold Me (P. J. Proby). Toto album však nikdy nevyšlo. A to kvůli nevyjasněným, složitým obchodním vztahům mezi Reidem a společností Rocket Music Kena Scotta, s níž měla Gillie uzavřenou smlouvu. Všechno dění kolem nahrávky bylo zcela mimo její vliv a skončilo jen u planých slibů. Přitom Ken Scott se zdál být pro kariéru mladé písničkářky zprvu velmi nadějný. Vždyť do jeho stáje patřili Elton John, David Bowie, John McLaughlin, Billy Cobham, Stanley Clarke a Lou Reed.

Když napsala píseň, Scott ji okamžitě nahrál. On a Jack Nelson, mimochodem manažer kapely Queen, měli velký zájem na rozvíjení její kariéry. Jenomže jejich představy se podstatně rozcházely s jejími. Tlačili ji čím dál víc k popovým písničkám, zatímco ona chtěla zůstat folkovou písničkářkou. Ještě v roce 1980 zazářila díky ústřední písni k filmu Dogs of War (thriller podle románu Fredericka Forsytha v režii Johna Irvina), ale stále se nemohla vymanit z područí Rocket Publishing. Proto se v roce 1981 obrátila na právníka skupiny The Who Edwarda Oldmana, kterému stačilo několik dní, aby toho dosáhla. „Dodnes si vybavuju,“ dodává Gillie McPherson, „jakou úlevu jsem poté ucítila!“

V 80. letech pak vystupovala především v jazzových klubech v londýnském Soho, kde hrála po boku Steva Goodmana, Terryho Gibbse nebo Mingus Dynasty, vystupovala také s rockovou kapelou Patrol. V roce 1984 se vrátila do Belfastu, kde se prezentovala ve vlastním pořadu pro BBC (pod lakonickým názvem Gillie). Krátce před smrtí „otce britského blues“ Alexise Kornera s ním absolvovala anglické a irské turné. Založila také experimentální soubor, který interpretoval její písně v jazzrockovém hávu, a to ve složení Doug Boyle (kytara), Phil Scragg (baskytara), Chris Perry a Gary Hammond (bicí), Nick Payne (sax, flétna) a Tony Hepworth (trubka). Poslední koncert této sestavy se odehrál v roce 1987 v Hammersmith Odeon, společně s Joem Cockerem.

„Ano, v osmdesátých letech jsem měla ještě šanci stát se hvězdou hudebního šoubyznysu,“ napsala mi, „jenže jsem všechny smlouvy odmítla. Protože ze zákona patřila nakladateli práva na píseň ze šedesáti procent, měla jsem hluboko uvnitř strach, že by moje tvůrčí svoboda mohla být zmařena podnikateli, kteří mne sotva znali a kteří by moje písně považovali pouze za výrobek, který má být prodán. Jejich cíle nebyly mými cíli. Obchod a umění jsou dvě oddělené entity. Moje zkušenosti s Jo Lustigem a poté s Rocket Publishing byly natolik zdrcující, že málem zničily mé tvůrčí nadšení, tak přirozené pro mládí. A já chtěla dělat jen svoje písničky, chtěla jsem se držet svých snů, to bylo a je pro mne nejpřirozenější a nejcennější. Mám obrovské štěstí, že nejsem hvězda!“

V roce 1993 začala Gillie McPherson žít ve Francii. Další alba si již vydala vlastním nákladem. Je jich poskrovnu. V roce 1999 to bylo Celtic Cross, které natočila zčásti sólově, zčásti v triu s Paulem Habourdinem (housle) a Patrickem Chanalem (bouzouki). O tři roky později následovala deska Common Ground, kde s ní vedle Habourdina a Chanela hráli ještě Karim Bensala (perkuse), Thierry Pigot (bodhrán), Etienne Roche (kontrabas) a Bernard Depit (mandolína, akordeon). Zatím poslední je Our Street z roku 2006, nádherná kolekce dvanácti písní, z nichž pouze jediná je tradicionál (Bedlam Boys), zato velmi sugestivní a patřičně efektní – taky vypráví příběh z nejstarší psychiatrické léčebny v Anglii. Gillie tady zařadila své pravděpodobně nejsilnější písně: Dark Dream je úchvatným vyznáním rybářům a moři, Never Safe vypovídá o konfliktu v Severním Irsku, Carry Me Away je melancholickou vzpomínkou na rodný Belfast a tak bychom mohli pokračovat píseň po písni. Vedle její kytary a mandocella tvoří instrumentář bodhrán, tibetské mísy (Thierry Pigot), kytara, flétna (Yves Perrin) a housle (střídavě Sophie Bardou, Paul Habourdin, Vincent Blin).

„Šoubyznys a celé to hvězdné nebe je nejen obyčejné pozlátko,“ dodává Gillie McPherson, „je to navíc taková směšná Musical Toy Land. Ale k tomu musí umělec dospět na základě vlastních zkušeností a skrze většinou bolestné omyly mládí.“ A na závěr cituje verše z básně z Tolkienova Pána prstenů, které podle ní nejlépe vystihují podstatu věčného zápasu umělce s komerčními nástrahy:

Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

(překlad Stanislava Pošustová)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šviháctví i zádumčivost - Carson McHone

Evžen Muller 25.06.2022

Oceňovaná texaská písničkářka, jejíž album Carousel bylo časopisem Rolling Stone zařazeno mezi nejlepší country & americana, vydala letos novinku Still Life. Proč si ji nenechat ujít naživo?

Full Moon Stage 2022: EABS

redakce 03.06.2022

EABS ostatně spolupracovali s mnoha důležitými jmény současné globální jazzové scény, za všechny jmenujme Bena Lamara Gaye, Jeru the Damaja nebo Tenderloniouse.

Full Moon Stage 2022: Etceteral

redakce 05.05.2022

Trojice umělců prošla mnoha formacemi a spojuje ji vášeň pro jazz a elektroniku i unikátní vizuální estetiku, obrazová stránka je pro její vystoupení klíčová.

Full Moon Stage 2022: The Sweet Release of Death

redakce 02.03.2022

Strhující koláž, křišťálově čisté melodie i výbuchy surového hluku. Máte rádi Sonic Youth?

Full Moon Stage 2022: Inturist

redakce 23.02.2022

Jevgenij Gorbunov je významnou postavou aktuální ruské scény. Na Full Moon Stagi s projektem Inturist vystoupí ve čtyřčlenné sestavě.

Full Moon Stage 2022: Squid

redakce 22.02.2022

Společně s kapelami Black Country, New Road a Black Midi tvoří nejvýraznější trojici kapel pohrdající žánrovými škatulkami.

Full Moon Stage 2022: Health

redakce 21.02.2022

Health představují dokonalé ztělesnění konceptu ‚ubavit se k smrti‛. Hysteričtí, umělí, prázdní a nehorázně zábavní. Na Colours of Ostrava, na Full Moon stagi.

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Správným směrem aneb Ruská indie scéna

Maria Pyatkina 20.01.2022

Průkopnici ruské indie scény následovali na začátku tisíciletí západní trendy nebo snili o tom, aby prorazili v zahraničí. Poslední desetiletí pozorujeme jiný trend...

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Soumrak bohů? The Doors a změna vnímání rockového hrdiny

Michal Pařízek, Karel Veselý 19.01.2022

Jsou The Doors po půl století ještě relevantní? Byl Jim Morrison skutečně někým, k němuž je záhodno vzhlížet?

Nejlepší texty Full Moonu 2021: V záři červeného blesku aneb Polská ženská angažovaná hudební scéna

Sabina Coufalová 18.01.2022

Ačkoli je v hudbě stále dodržována svoboda slova, za veřejné politické akce se nemálo umělkyň a aktivistek potýká s problémy s policií.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace