Greg Fox spíš hledá, než nachází

Sólo na bicí je stereotypem nudy v hudbě. Bubeník exhibuje své rozsáhlé schopnosti, ukazuje, co všechno je možné, ale zůstává právě jen u náznaků – jednotlivé zajímavosti zanikají pod imperativem předvést ještě více. Ale právě klasické rushovské etudy ukazují na potenciál sólových bicích, který už v současné době zkoumá celá řada umělců. Poslední roky jsou dokonce, nakolik mohu posoudit, mimořádně plodné: bubeníci jako Andrea Belfi, Eli Keszler, Booker Stardrum nebo Valentina Magaletti propojují bicí s elektronikou a vytvářejí si vlastní, někdy velmi pozoruhodné hudební jazyky. A na dráhu sólového experimentátora se vydal i newyorský fenomén Greg Fox.

Foxovou specialitou je osobitý styl: frenetický, vágně tribální, polyrytmický, plný úderů o hrany bubnů a s výrazně organickým zvukem. Nezáleží přitom, jestli Fox hraje (pseudo)black metal s Liturgy, experimentuje se Zs nebo doplňuje power ambient Bena Frosta či avant-pop Skeletons, jeho hra je pokaždé rozpoznatelná v řádu vteřin. Dokonce se dá mluvit o určité foxovské formulce, která je funkční, ale časem se může obehrát. Jeho sólové projekty se pak dají chápat jako snaha se z tohoto rámce vyprostit. Fox spolupracoval s bubeníkem-léčitelem Milfordem Gravesem, inspiroval se videohrami, zkoušel free jazz a experimentoval s technologií Sensory Percussion, která umožňuje využívat bicí de facto jako sampler.

Na aktuální desce Contact, vydané opět na prestižní značce RVNG Intl., Fox částečně pokračuje v práci se Sensory Percussion, které v rozhovoru popisoval jako pro bubeníky přelomovou inovaci, částečně se vrací k jednoduššímu, akustičtějšímu zvuku. Výsledek je poněkud nevyrovnaný. Arising and Passing ukazuje nejpůsobivější verzi tohoto formátu. Bubny s minimem činelů zní ve vírech a smrštích, které obklopují ústřední drone a proti kterým stojí jako kontrast jednoduché melodické motivy. Foxovy salvy v souladu s názvem skladby náhle nastupují a zas odcházejí, aniž by to působilo mechanicky, a celá divoká dynamika skladby zní ve výsledku zcela nenuceně. Druhý vrchol alba, skladba Vedana, zachycuje pro Foxe netradiční polohu, kde hraje snad na preparované činely nebo jiné kovové nástroje nahrané i s ozvěnou v prostoru, která obrušuje jejich ostrý zvuk. Rytmy jsou tu spíš stažené, disciplinované a celá skladba úspěšně pomáhá do transu.

Trojice tracků nazvaných podle buddhistických konceptů duševních stavů je čistě akustická a pohybuje se od hypnotických studií rytmu, kde vyniká, jak organicky jsou Foxovy bicí snímané, po ne příliš nápadité hříčky, které připomenou ona historická bubenická klišé s předvídatelnými variacemi na předvídatelné motivy. V dalších skladbách má větší roli Sensory Percussion a reálné bicí jsou upozaděné. Parathesia působí jako nedotažený studiový pokus, kde se celou dobu opakuje nevýrazný „synťákový“ motiv. V Ill Being se Fox blíží odvážnějšímu post-rocku: dominují melodie s poněkud laciným syntetickým zvukem a bicí mají konvenční doprovodnou roli. Rovnocenněji jsou obě polohy skloubeny v From the Cessation of What, kde ale chybí celková koncepce, která by z tracku udělala víc než jen sled motivů.

Experimentům se Sensory Percussion zatím chybí specificky vlastní charakter; samplované zvuky působí při perkusivní hře neohrabaně a čistá simulace jiných nástrojů je zbytečná. Podobně jako na předchozích sólovkách tak Fox, přes svůj ohromný talent, na albu Contact pořád spíš hledá, než nachází. Během čekání na jeho opus magnum se můžeme věnovat méně známým bubeníkům, jako je zmíněný Booker Stardrum, kteří už mají fázi hledání za sebou.