Guru psychomagie autobiografický – Jodorowsky

Knih o magii a autobiografií jsem přečetl nespočet. Číst psychomagickou autobiografii od člověka devatera řemesel, jako je Alejandro Jodorowsky, je ale zcela jiný level. Nejedná se totiž o žádnou instantní esoteriku, natož o nudné faktografické cévéčko, ale o knihu plnou iniciačních situací a surreálně nepravděpodobných historek. Ty autor zaznamenal a posléze interpretoval, aby ho posunuly dál na své pouti radikálního umělce a „vynálezce“ léčitelské metody psychomagie.

Coby ukrajinský Žid narozený a vyrůstající v Chile se musel vyrovnávat se svým původem. V dětství v sobě objevil dar rozbujelé imaginace, do které se utíkal před zlým světem. Jeho mládí bylo poznamenáno nezájmem rodičů, otce zarputilého stalinisty, léčícího si na něm své komplexy s malým pohlavím, které jednoho dne zahlédl, matky asexuální židovské ženy, neprojevující k němu téměř žádné city, a jeho sestry - miláčka rodiny. Uměleckou kariéru začal jako introvertní básník. Později se přiklonil k divadlu a pantomimě, aby se dostal k filmu, literatuře či komiksům a nakonec až k magii a léčitelství.

Prvními čtenáři jeho poezie byla rozmanitá bohéma v četných nočních barech a putykách v Santiagu, která mu dala zásadní lekce do života. Zde uvedl v praxi „poetický akt“, který pak už jen dále rozpracovával během svého nezkrotně činorodého života. Tehdy založil i vlastní divadlo, které však z dnešního pohledu bylo spíš radikálním performativním experimentem než činohrou, s nímž v mnohém předcházel vývoj v divadelním světě. Nakonec ve svých čtyřiadvaceti letech tajně odjel bez rozloučení a osobních věcí do Paříže, aby rodinu ani tehdejší přátele už nikdy nespatřil.

Ve Francii a střídavě i v Mexiku se Jodorowsky věnoval kromě intenzivního praktikování lucidního snění také pantomimě jako učeň uznávaných mimů. Snažil se pochopit, jak vyjádřit myšlenky a pocity nonverbálně. Inicioval performativní vystoupení, které nazval Panická efemérnost, v němž lidé z publika mohli dělat nenormální, ale i nemorální věci, kterých by se jinak neodvážili. Vyvrcholením těchto snah byla hodinová performance v mexické televizi, kde v přímém přenosu, za doprovodu kapely, zdemoloval piáno a pak se na něm symbolicky ukřižoval. Po tomto aktu si už v TV ani neškrtl. Ze zoufalství se vrhl na filmovou dráhu, aby natočil kultovní snímky jako Krtek nebo halucinogenní epopej Svatá hora, v nichž se pokusil svou nekonvenční symbolickou tvorbu materializovat na filmové plátno.

Satirické exkurzy představují jeho setkání s osobnostmi, jako byl svérázný zenový mistr Ejo Takata, poťouchlý marxistický filozof a vyznavač kabaly Erich Fromm, mág a spisovatel Carlos Castaneda (můžeme jen litovat, že kvůli mistrově průjmu nakonec nedopadla filmová spolupráce na legendárním díle Učení Dona Juana) či letmé setkání s ikonou surrealismu Andrém Bretonem, kterého však nakonec spatřil jen krátce, při defekaci. Mág, manipulátor a šarlatán Ichazo z Bolívie ho pro změnu zasvětil do tajemství LSD a magických hub. Osudným pro něj bylo setkání s mexickou šamankou a léčitelkou Pachitou, která se při svých seancích měnila v Bratra a komunikovala s nemocnými mužským hlasem. Ona ho zasvětila do tajů přírodní chirurgie, dokázala vést i složité operace jen za pomocí rukou a rezavého nože.

Jodorowsky, rozkročený mezi tarotem, symbolickou magií, šamanismem, zenem a psychoanalýzou může být směle zařazen po bok takových moderních mystiků, pohybujících se na hranici reality, snu a iluze, jako byl Carlos Castaneda, Aldous Huxley nebo Timothy Leary. Jeho zásadním poselstvím bylo: „Pokud umění neléčí, není to umění.“ Dokázal, že lidská imaginace může fungovat jako katarze psychických blokací, neuróz a vnitřních běsů zasutých hluboko v podvědomí. Člověk však dokáže tyto problémy rozkrýt a integrovat do života, pokud si sám zavčas uvědomí, že nemoc je především odrazem jeho samého. Jsou-li Jodorowského příběhy pravdivé či ne, už je na každém z nás, ovšem autor se dušuje, že minimálně jejich postavy jsou zcela reálné. Ale co je to vlastně realita?