Články / Reporty

Tři kytary, dvě basy, housle a dva řezníci na dvě bicí soupravy

Tři kytary, dvě basy, housle a dva řezníci na dvě bicí soupravy

Tomáš Kejmar | Články / Reporty | 16.11.2012

Nevím, kde jste byli v neděli 11. 11. večer.
Nevím, co jste tam dělali.
A ani to vědět nechci.

Vy se ale, pokud budete číst dál, dozvíte, kde jste být měli. V Praze byl koncert Godspeed You! Black Emperor. Pokud o tom víte a mrzí vás, že jste z jakéhokoli důvodu nemohli přijít, bohužel vás nepotěším. Kapela nehrála, jako kdyby je to nebavilo, nebylo přecpáno, že byste museli stát na jedné noze, zvuk nestál za #%%^& a i přes to, že se v sále kouřilo, bylo možné se sem tam i nadechnout. Při nejlepším svědomí nelze napsat nic, čím bych vás utěšil. Měli jste tam být.

Kde? V Lucerna Music Baru. S vizáží někde mezi tanečním klubem a diskotékou a neprakticky členitým spodním patrem není Lucerna nijak atraktivní podnik pro živou hudbu. Sice tam místy můžete narazit i na zajímavé akce, ale rozhodně to není místo, kde bych si jako fanoušek představoval, že uvidím svoje nejoblíbenější kapely. Prostor ale tentokrát nejen že nezklamal, jeho největší slabost se ukázala být jeho největší devízou. Půlkruhové podium, které sice možná dobře vypadá, ale zvuku nepřidá, hrálo klíčovou roli. Godspeed You! Black Emperor nejsou kapelou, která by jakkoli lpěla na hudebních nebo vizuálních konvencích, takže na nějaké „hraní směrem do lidí“ se směle vykašlali. Aparát si rozestavěli do půlkruhu a hráli čelem k sobě, dovnitř, pro lidi kolem, ale přesto sami pro sebe. Absolutní rezignace na podiový projev je důkaz absolutního nezájmu o veškerá klišé spojená s tím, jak má vypadat rocková kapela na podiu, a zároveň faktu, že to, o co kolektivu jde v první i poslední řadě, je hudba. Přesto nerezignují na fakt, že vhodné doplnění hudby obrazem může zážitek umocnit, a proto do jejich koncertní sestavy nepatří pouze muzikanti, ale i Karl Lemieux, který se stará o videoprojekce. Jeho striktně analogové vybavení, práce s 8mm filmovým materiálem a vrstvení či prolínání jednotlivých obrazů ze čtyř promítaček jen odpovídá povaze hudby, která důmyslně vrství a prolíná jednotlivé motivy do impozantních celků.

Kdy? Čas je daný, hodinky seřizovat netřeba. Kolem deváté se na technikou přeplněné podium vypravili Air Cushion Finish. Jejich ambientní folk ale neměl šanci čelit tlachajícímu davu, který předkapela evidentně nezajímala, a díky tomu ochudil těch pár, kteří by si to „přece jenom poslechli“, o hloubku detailů, kterou kapela nabízí. Německé trio (v obsazení bicí, akustická kytara, klávesy/sampler a zpěv) stísněné jen na malé části velkého podia, které z valné části okupoval monumentální aparát hlavních hvězd, a nasvícené jen improvizovanou lampou z rybářského prutu, se bránilo statečně. Z hudby tonoucí v okolním hluku povětšinou zazníval především zpěv, který barvou hlasu, frázováním a falzetovými polohami připomínal Thoma Yorka nebo Aarona Weisse z mewithoutYou. Po zhruba půlhodinovém setu Air Cushion Finish, a nutném intermezzu, Godspeed You! Black Emperor doladili posledních pár detailů a pomalu se začala naplňovat všechna očekávání, která jsem si nejen já ten večer přibalil.

Kdo? Godspeed You! Black Emperor. Zapomeňte na post-rock, tohle byla vážná hudba. Bez nadsázky. Godspeed You! Black Emperor mají k rocku, hardcore a jejich instrumentálním variantám sice blízko a sestava, která čítá tři kytary, dvě basy, housle a dva řezníky na dvě bicí soupravy ani podle popisu nezní jako komorní orchestr, ale to, co v téhle sestavě produkují, má k vážně hudbě mnohem blíž než ke všem rockovým žánrům. Práce s intenzitou, dynamikou a až sonátovou formou skladeb jasně vypovídá o tom, že klasice a filmové hudbě holdují minimálně stejně jako rocku, kde má většina z nich kořeny. Navíc u nich tohle spojení nepůsobí nepřirozeně. Nejde o žádnou rockovou operu nebo progresivní art-metalovou slátaninu. Klíčová slova jsou dvě. První je koláž. Rytmy, motivy, melodie, i nánosy nejrůznějších ruchů jsou pečlivě vrstvené do harmonického celku, který je ve výsledku mnohem víc než jen součtem jednotlivých částí. Vyjměte jednu část a struktura se zhroutí, přidejte něco navíc a bude to nevábně trčet a překážet. Druhé klíčové slovo je disciplína. Podobný typ skladby vyžaduje absolutní odevzdanost celku, výsledku a hudební vizi. Vybrousit celek do tak dokonalých tvarů, jak se to GY!BE daří, je možné jen pokud se při jeho vzniku otupí hrany každého ega. Naprostá soustředěnost a souhra v průběhu koncertu sálaly jako plameny hořícího města z projekcí k poslední skladbě večera.

Kolik? Šest songů. Jenom šest? V případě Godspeed You! Black Emperor a rozsahu jejich kompozic je šest tak akorát. Úvodní ambientní Hope Drone se pomalu přelila v Balkánem prodchnutý opus z nového alba věnovaný Ratko Mladičovi, jednomu z nejhorších válečných zločinců konce 20. století. Tady šli GY!BE poprvé za večer z minimální dynamiky málem až na práh bolesti. Pomalu a trpělivě, tak jako Mistr Háj pomalu a trpělivě otáčí kolem skřipce v Kaplického Kladivu na Čarodejnice, se po dvaceti minutách propracovali k závěrečné katarzi. Obdobnou sinusoidu dynamiky si prošli u Gathering Storm, Chart #3 i závěrečné Worldpolice and Friendly Fire. Čekal bych, že s novou deskou za pasem budou Godspeed You! Black Emperor čerpat především z ní, ale mnohem větší pozornosti se dostalo materiálu z dvojalba Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven a nové tvorbě. Středobodem setu byla totiž čerstvá novinka Behemoth, což je první kus, na kterém se podílel i nový bubeník Tim Herzog (Des Ark nebo Milemarker) a pro který je jméno biblické kreatury naprosto příznačné. S délkou kolem pětačtyřiceti minut je to nejdelší a díky frenetickému Herzogovi zároveň nejspíš i nejtvrdší skladba Godspeed You! Black Emperor. Pokud tohle je cesta, kterou se budou dál ubírat, je sakra na co se těšit. Jen doufám, že se do Čech vrátí co nejdřív a že se pro ně najde i důstojnější koncertní prostor. Zapomeňte na post-rock, je to vážná hudba. Slušelo by jim Rudolfinum.

Info

Godspeed You! Black Emperor (can)
11. 11. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto (c) Ondřej Adam

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.