Články / Reporty

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek | Články / Reporty | 11.11.2019

„Každý z nás potřebuje mít na výběr, bez pestrosti a možnosti volby by z nás bylo stádo. Vem si například jídlo, miluju tapas, vezmeš si kousek toho, kousek tamtoho a ve finále ještě prosíš ostatní, aby ti dali ochutnat. Tak to má být.“ Rozhovor s Makayou McCravenem byl veselý i zajímavý, dj session pro místní rádio Stranded FM se sice protáhla téměř o hodinu, ale to nevadilo. Vlastně to celé zapadlo do kolejí přehlídky. Le Guess Who? je lahůdkářstvím, které nabízí nepřeberné množství chodů a možností, vybrat si dokáže každý, navíc se často stane, že finální menu vypadá úplně jinak, než jste si původně představovali. A přesně to je na podobných akcích nejzábavnější, nejde jen o překvapení, ale také o to dostat se mimo svoje obzory. (Takoví Heartnoize teď pojedou ve world music.) V Utrechtu pošesté a zase nejlepší – někdo tomu říká mentální lázně, jiný dovolená, hlavně je to ale radost.

Poslední den je tradičně ve znamení složitého zacílení pozornosti, po čtyřech dnech nabitých k prasknutí zážitky a setkáními je těžké udržet soustředění celý koncert. Navíc lidí neubývá, jak tomu bylo v předchozích letech, stále nabito. Nivhek i Negativland jsou pro dnešek příliš komplikovaní, oproti původním představám vítězí kouzlo Holly Herndon a jejího pěveckého ansámblu. Pořád tomu nerozumím ani za mák, ale sledovat konání skladatelky a třech doprovodných zpěvaček je naprosto fascinující. Každý hlas a každý tón je modulovaný, prohnaný skrze síto efektů a distorzí, ale stejně z toho ve výsledku vychází andělský chór. O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné, že vlastně a capella seance uprostřed setu působí až nepatřičně. Díky spontánní reakci publika, kdy několik hlasů začalo třem zpěvačkám odpovídat, šlo o velice osvěžující zážitek. Autorka toho všeho stála vzadu na pódiu, v přítmí u obrovského projekčního plátna. I na tu dálku bylo vidět, jak je dojatá.

Na koncert místní legendy The Ex v klubu Pandora se táhla fronta hodná jejího významu, zkoušel jsem to třikrát, ale i deset minut před koncem tam čekalo dobrých tři sta lidí. Velmi podobné to bylo s Tropical Fuck Storm, kde se náhradníci štosovali už dlouhé minuty před začátkem. Tento týden máme příležitost dvakrát (Café V lese a Kabinet múz), nenechte si je ujít. Obracím se a mířím zase, pokolikáté už, o tři patra níže na maliskou zpěvačku Fatoumatu Diawara. Cestou si rovnám v hlavě, kolik jsem toho letos nestihl, a vychází mi, že docela hodně – Earth, Deerhoof, The Buga, vyjma posledních pár minut Zonal, nové postpunkové jméno Italia90, na které šly jen ty nejlepší reference, oblíbenou dvojici Antonio a Gennaro, tedy pardon Xylouris White, Moon Duo nebo místní Yīn Yīn, kteří nedávno vydali vážně pěknou desku The Rabitt That Hunts Tigers. Tak nějak si připadám. A Cate le Bon? Ta zase měla poslední den v největším místním sále Ronda tak nabito, že ji snad budeme muset přivézt na Colours. Chvíli mě baví stát u zdi a jenom poslouchat, ale bez obrazů to dnes nepůjde.

Pro vstupu do Grote Zaal všechny myšlenky mizí, kouzlo Fatoumaty Diawara funguje bezvadně, taková atmosféra se ani tady nevidí často. Všechno je pozitivní a báječné, ani nohy už nebolí tolik jako předtím. Protagonistka si to užívá možná ještě víc než publikum. Jistě, jsou to obyčejné písničky, kapela určitě dobrá, ale pouze málokdy má možnost se úplně předvést, a proslovy by taky mohly být méně… motivační. Jenže tohle jde pryč ve chvíli, kdy se člověk nakazí nadšením zpěvačky a její energií. Úžasný zážitek, závěr s publikem na stagi. Připomínka Fely Kutiho zcela na místě, západoafrická verze slavné skladby Sinnerman od Niny Simone ještě více. Asi jeden z mála dramaturgických nedostatků – koncerty Fatoumaty Diawara a Ashy Puthli měly být prohozené, z Mali do Indie je daleko a koncert ikony východního popu vyzníval jako kuriozita. Ale co, stejně máme dost.

Na record store Dig It! v boční uličce Loeff Berchmakerstraat jsem za ta léta ještě nepřišel, což je v mnoha ohledech dobře. Cestou na rozhovor s Makayou McCravenem mi v telefonu přistane fotka plakátu, který zve právě tam na společný in store koncert McCravena a Angel Bat Dawid. Hodinu poté, co máme s bubeníkem mluvit. Tohle je ale planeta Le Guess Who?, tady je možné všechno. Na Angel se McCravena samozřejmě hned ptám, jde prý o mimořádnou osobnost chicagské scény, se kterou se znají „až příliš dlouho“. Je poslední den, všechno je zpožděné, ale to k tomu patří. Rozhovor začne skoro o hodinu později, pak si McCraven dává krůtí sendvič. U stolu vedle jeho manažer balí dlouhou cigaretu, všechno je smooth a cool, nikoho nezajímá, že se v obchodě mělo hrát už půl hodiny. Navíc po cestě se zjistí, že si Junius Paul, který s McCravenem pouštěl v rádiu písničky, zapomněl vzít basu, k record storu tak s McCravenem nakonec míříme sami. Ještě před zabočením za správný roh k nám doléhá hluk žesťů i bicích, možná už tě ani potřebovat nebudou, prohodím k McCravenovi a on se smíchem přitakává, že by mu to ani nevadilo.

Loeff Berchmakerstraat je totálně ucpaná a před obchodem Angel Bat Dawid se svou skupinou předvádí téměř totožný rachot jako na sobotním koncertě. Někdo jí klečí u nohou, jiný se jí bojí, ale oči z ní odtrhnout nedokáže nikdo. Na druhé straně davu zahlédnu tančící Full Moon crew, v okolí pár dalších známých tváří, všechno je, jak má být. Jenom se mi nechce domů.

Info

Le Guess Who? 2019
7.-11. 11. 2019
Utrecht, Nizozemí
fb událost
web festivalu

foto © Tim van Veen (Le Guess Who?)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.