Články / Reporty

Hadí sykot (z Varů) V.

Hadí sykot (z Varů) V.

Veronika Havlová | Články / Reporty | 10.07.2022

A je to za námi. Můžeme si zabalit kufry, rozjet se domů a zase jednou se pořádně vyspat, zatímco se nám budou ve snech zjevovat scény ze zhlédnutých filmů v podobě různých surrealistických šmodrchanic.

Oficiální zahájení a zakončení měli jako již tradičně v režii bratři Cabani, můj festival byl ohraničený dvěma fascinujícími hudebními filmy. V pátek v jedenáct jsem zasedla do téměř prázdného karlovarského městského divadla, kde v rámci sekce Návraty k pramenům promítali Poslední valčík (1978), záznam stejnojmenného koncertu z roku 1976, na němž se The Band loučili se svou šestnáctiletou hudební dráhou. Sice jsem o kanadsko-americké skupině věděla jen to, že existovala, ale navnadilo mě jméno režiséra, jímž nebyl nikdo menší než Martin Scorsese. Navíc ve mně pořád žije vzpomínka na projekci jiného jeho koncertního filmu Rolling Stones (2008) ve Velkém sále Thermalu. K Poslednímu valčíku se divadlo hodí mnohem víc, připomíná jak dějiště mnoha koncertů Bandu, tak nejrůznější „movie theatres”, kde se film později ve Státech promítal.

Scorsese nebyl v době natáčení v nejlepší životní fázi. Filmy jako Taxikář nebo Špinavé ulice potvrdil svou pozici zásadní postavy Nového Hollywoodu, ale potýkal se se závislostí na kokainu a pomalu se na něj lepila pověst nespolehlivého režiséra. Pokud jde o hudební filmy, měl za sebou práci jako asistent režie a střihač na slavném dokumentu Woodstock (r. Michael Wadleigh, 1970), asistoval taky na koncertním filmu Elvis na turné (r. Robert Abel a Pierre Adidge, 1972). Lidi z The Band si ho ale zvolili hlavně kvůli jeho práci s hudbou v hraných filmech. A Poslední valčík je považovaný za jeden z vůbec nejlepších koncertních filmů. Právem.

Díky financím od Warner Bros. se z plánovaného nezávislého projektu stala mamutí produkce, při níž byla použita nejmodernější zvuková a obrazová technika. Koncert snímalo sedm kamer a stála za nimi taková esa jako Michael Chapman, Vilmos Zsigmond nebo László Kovács. Scénu a svícení měl na starost Boris Leven, vedoucí výpravy muzikálů West Side Story nebo Za zvuků hudby.

Poslední valčík má ladný rytmus díky střídání skvěle natočených písní a úryvků z rozhovorů Scorseseho s členy kapely, které jsou vtipné, zajímavé a dlouhé tak akorát. Velkou službu filmu dělá plejáda známých hostů, kteří se koncertu účastnili. The Band patří totiž mezi ty kapely, které přestože nejsou tolik známé, měli obrovský vliv na hudbu a hudebníky, pomohli formovat žánr zvaný americana, kombinující vlivy folku, gospelu, blues, country, jazzu, rhythm and blues, rock and rollu a bluegrassu. Právě The Band byli komplicem Boba Dylana při jeho zradě folku, tedy jeho první šňůře s elektrickými nástroji. Bob Dylan byl taky asi nejslavnější z hostů, právě díky jeho slíbené přítomnosti získali tvůrci finance od Warnerů. Dalšími hvězdami na pódiu byli například Eric Clapton, Neil Diamond, Joni Mitchell, Van Morrison, díky němuž prý na film kývl sám Scorsese, Muddy Waters, Neil Young nebo The Staple Singers. Samotní členové Bandu nezapadli, díky jejich nasazení a hráčské bravuře je jejich význam snadno pochopitelný i pro laika. V kombinaci s bohatě zlaceným štukovým rámem karlovarského divadla šlo o zahájení více než důstojné.


Jako zakončovací film jsem zvolila páteční téměř půlnoční projekci střihového dokumentu Moonage Daydream, věnovaného Davidu Bowiemu. Ve Velkém sále je ohromný zážitek každý film s kvalitní kamerou a zvukem, takže pokud se tu dává jakýkoli hudební dokument, snažím se ho nepropásnout, i kdybych k objektu filmu žádný vztah neměla. A na tuhle novinku, která měla premiéru letos v Cannes a kterou se karlovarskému festivalu povedlo získat na poslední chvíli, jsem se těšila jako dítě. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.

Dokumentarista Brett Morgan ve svém 140 minutovém snímku využívá záznamy z koncertů, televizních zpráv, dokumentů, Bowieho rozhovorů, z filmů, v nichž účinkoval coby herec, stejně jako dříve nezveřejněná videa z Bowieho soukromého archivu, díky nimž se nám umělec představuje i jako malíř, animátor a tvůrce videoartu. Přestože se občas dotýká i soukromí, například vztahu s matkou, starším bratrem nebo manželkou Iman, zachycuje hlavně jeho veřejný obraz. Ostatně pan Jones (Bowieho občanské jméno) během své kariéry často zdůrazňoval, že postava Davida Bowieho je maska, nebo spíš postava, kterou během své kariéry přetváří.

Morgan ukazuje Bowieho jako všestranného umělce, jehož asi nejvýznamnějším a nejkrásnějším rysem byla věčná zvědavost a schopnost neustrnout. Dokonce i jako jednoho z mála hudebníků, jehož přemýšlení o životě, smrti a umění není jen snaživým „myšlenkováním“. Morganův film je kaleidoskop, v němž se jednotlivé střípky k sobě skládají zdánlivě náhodně, ale vytvářejí krásné a fascinující obrazy. Zazní tu jak Bowieho nejslavnější hity typu Heroes, tak i věci skoro neznámé. Velký prostor dostávají reakce fanoušků, přičemž je zajímavé sledovat, jak se Bowieho publikum za ta léta vizuálně proměňovalo. Po projekci jsem se ještě hodinu courala po tichých kolonádách a nechávala v sobě ten zážitek doznít.


PS: Nevím, zda byla Záhada mizejících stoliček rozluštěna, nicméně poslední dva dny byly již v press centru židle v plném počtu. Sice prý nějaké záhadně zmizely z Kongresového sálu, nicméně lidi, kteří díky tomu prodlévali při projekcích na zemi, si pochvalovali, že takhle pohodlně se jim v sále ještě nesedělo.

Info

56th Karlovy Vary International Film Festival
1.–9. 7. 2022
Karlovy Vary
Fb událost

vizuál © se souhlasem KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace