Články / Profily/retro

The Horrors: vizuální komunikace krámu hrůzy

The Horrors: vizuální komunikace krámu hrůzy

Ondřej Čížek | Články / Profily/retro | 09.08.2013

„Když v roce 2005 majitel malého vydavatelství Loog Records James Oldham listoval hudebním týdeníkem NME, zaujal ho na zadních stranách koncertního přehledu snímek floutkovsky natupírované a naprosto neznámé kapely The Horrors. Do londýnské hospody, v níž se mělo vystoupení odehrávat, dorazil s desetiminutovým zpožděním a ihned oslovil u baru postávající pětici astenických teenagerů v neuvěřitelně těsných černých kalhotách a s vrstvou sněhobílého make-upu na obličejích. Zeptal se jich, kdy začnou hrát. Právě jsi nás zmeškal, odpověděl mu jeden z nich.“

Historie post-punkerů The Horrors přesně tak, jak ji popisuje hudební publicista Pavel Turek ve svém článku A zrodil se kult v týdeníku Respekt. Turek je velmi výstižný, když si domýšlí fakt, že Oldham, aniž by tedy slyšel jedinou nahrávku, kapele vzápětí nabídl nahrávací smlouvu. Dle něho Oldham jednoduše sázel na dvě zásadní věci: na silnou horrorovou image a úzké spiklenectví fanoušků, jež kolem sebe kapela vytvářela. Pro srovnání míří do minulosti a připomíná stěžejní událost britské hudební historie, konkrétně 70. léta a zrod punkové legendy Sex Pistols, která původně vznikla, jak Turek trefně podotýká, jako konceptuální módní značka manažera Malcolma McLarena a návrhářky Vivienne Westwoodové. Rozdíl tu ale je.

Sex Pistols vydali jediné album, punkovou klasiku Nevermind the Bollocks Here’s the Sex Pistols a díky Westwoodové a zejména pak grafikovi Jamiemu Raidovi se stali symbolem ustáleného punkového vizuálu na další dekády dopředu. The Horrors mají v současné době alba tři a od roku 2007, kdy label Loog Records vyslal do světa jejich halloweenský debut Strange House, se kupředu citelně posunuli nejen hudebně, ale také vizuálně. Nikoliv pouze jejich hudba, ale také ima ge a vůbec celková vizuální komunikace nabírala a stále nabírá jiný směr – uceluje se a krystalizuje. Od povrchního efektu k větší konzistentnosti. Na závěr tohoto úvodu se ještě jednou vracím ke slovům Pavla Turka ze zmiňovaného článku: „Vlastně se zachovali (The Horrors – pozn. aut.) tak nějak podobně jako chytří novodobí podnikatelé: nejprve si vymysleli silnou, ale prázdnou značku, kterou teprve v průběhu let naplnili skutečným obsahem.“

ŽÍT V MINULOSTI

Pakliže v době vydání debutového alba se o The Horrors dá silně pochybovat jakožto o silných vyzrálých hudebnících, o jejich smyslu pro vizuální komunikaci nikoliv. Jsou právě v období onoho „vytváření silné značky“, v době, kdy pozornost potenciálního zájemce/posluchače v první řadě strhávají převážně černobílé promo fotky . Díky pečlivě nastřelené image není možné je přehlédnout. Kapela je věrná svému názvu, horror se vším všudy. Jsou to postavy z éry gotického horroru ponuré viktoriánské Anglie. Dracula, Frankenstein, Dr. Jekyll & Hyde a hromada dalších. A nejenom odtud; The Horrors berou i věci současné, ale maximálně je přizpůsobují minulosti. Černá barva vládne. Pečlivě střižené retro účesy, zamračené nebo sklíčené (pokud jsou skrze spuštěné vlasy vidět) obličeje, namalované oči, puntíkaté šály a šátky, černé slim-fit košile, těsné vesty, padnoucí krátká i dlouhá saka s vytáhnutými draculovskými klopami, pásky s co nejvýraznějšími sponami, skinny jeans natažené na pavoučích nohách, vyleštěné polobotky do špičky. Zpočátku se může zdát, že The Horrors mají blízko k subkultuře emo nebo goths, ale jdou mnohem dál, sází na nadhled – ne tím, že celkový retro dojem zašlého brakového horroru parodují, ale právě tím, že jej naplňují do posledního detailu. Jedna velká, velmi soudržná a pečlivě hyper-stylizovaná Addamsova rodina, která se vůbec nejlépe cítí před holým bílým pozadím. Vyniká tak totální kontrast, bílé a stříbrné módní doplňky, mrtvolně bledé tváře, dlouhé kostnaté postavy.

Je to přesně tahle dávka vychytrale směřované extravagance, která od roku 2005 zhruba do roku 2008 kapelu staví do centra pozornosti dychtivých přívrženců narůstající retrománie. Sekne jim to na stylových promo fotkách, jejich vyjevené pohledy poutavě a vtipně straší z obálek NME . Nadšení navíc nesdílí jen studenti výtvarného umění a neúnavní hledači krátkodobých kytarových hvězd, ale také všichni ti posluchači a zvědavci, které míjí boom doprovázející přece jenom střízlivější a střídmější kapely typu Arctic Monkeys, Bloc Party, Kasabian či Kaiser Chiefs. Kompaktní psycho-punkový cirkus v podání pěti burtonovských kostlivců je pro ně svěží závan zašlých časů. The Horrors jsou lákaví tím, jak moc stojí mimo; oproti zmiňovaným kolegům textově, hudebně ani vizuálně nežijí v přítomnosti, a taky nehledí do budoucnosti. Jak trefně uvádí Turek ve svém článku: „The Horrors se vědomě rozhodli žít v minulosti.“

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že to, co je ve své době (2005 – 2008) na The Horrors výstřední a zarážející, by v 70. a 80. letech bylo dost možná přijato bez většího humbuku a mediální pozornosti. Britský mediální teoretik Dick Hebdige ve své knize Subkultura a styl (konečně vyšlo i u nás; doporučuji jako odbornější doplnění ke skvělým Kmenům – pozn. aut.) vysvětluje, že punkové kapely (a pankáči obecně) začaly koncem 70. let doslova „teatrále ztvárňovat“ ekonomickou krizi UK. Právě tím, že ji otiskli do hrubého navztekaného slangu, disharmonické chaotické hudby i rozedrané a opět pospojované módy. Pokud by The Horrors vstoupili na londýnskou scénu přesně v této době, rozhodně by nebyli bráni za první takový módní úlet pro kmen vyvolených stylařů. Zajímavé je na nich právě to, jak moc (pečlivě a uceleně) v době svého debutu působí coby návštěvníci z minulosti, právě z éry britského punku.

Turek ve svém článku zachází od punku dál a píše: „Stali se svěžím módním hitem. Ostrovní scénu posledních patnácti let totiž ovládly civilně hrající a obyčejně vyhlížející kapely jako Oasis nebo Arctic Monkeys, jejich popularita časově nápadně korespondovala s úřadováním labouristického premiéra Tonyho Blaira. The Horrors se však povedlo oživit od osmdesátých let spící tradici okázalých gotických uskupení, jež zrodil thatcherismus, jako byli The Cure, Bauhaus, Birthday Party nebo Siouxie and The Banshees. Všechny řadí mezi své vzory a stejně jako oni se i The Horrors úzkostlivě vyhýbají každodennosti.“

KAPELA ZE SKICÁŘE

Pokud se vrátíme k pečlivě vystavěným pulpovým promo fotkám, zajímavým detailem je moleskine, který na řadě z nich svírá v ruce frontman Faris Badwan. Jsme zpět u zmiňovaných studentů výtvarného umění. Jeho pózy se skicářem působí jako vzkaz, jako sebereflexe s notnou dávkou sebeironie, která všem fanouškům (a odpůrcům obzvlášť) dokazuje, jak moc dobře si jeho formace uvědomuje zdání přímočaré povrchní atraktivity, kterou může první pohled na ně vyvolat. Kapela působí, jako by vzešla z jednoho z takových skicářů, z jedné z Badwanových kreseb, ale přitom jde o plánovaný záměr a součást konceptu. Badwan se zmalovaným skicářem navíc tak úplně nepatří mezi ostatní horrorové bizarnosti.

Pětadvacetiletý frontman, syn Britky a Palestince, měl k výtvarnému umění blízko již od svých školních let. Na londýnské St. Martin’s College nejprve studuje ilustraci a jeho potemnělé organické a expresivní kresby se pak objevují jak na tematických výstavách v hlavním městě UK , tak na obalech alb spřátelených indie formací The Charlatans a Hatcham Social. Pozornost fanoušků jeho kapely se v počátcích navíc upíná k fanzinům, které vytvářejí jednotliví členové v čele s Badwanem. Útržky z nich jsou doteď k vidění na stagnujícím MySpace profilu. Mají charakter punkově špinavých a neupravených černobílých novin, jež obsahují úryvky textů, fotky a různé historky či novinky z dění okolo kapely. To vše se poté vlévá do Badwanových psycho koláží, které často díky své návaznosti a formě připomínají komiksovou naraci.

JSEM HORROR

„Móda jako myšlenka, terciální pohlavní znak, statusový symbol, znak kmene, smečky,“ píše v knize Zde jsou psi publicista Michal Nanoru. Převeďme to právě na The Horrors, resp. na fanoušky kapely. Pakliže bylo na začátku zmiňováno „úzké spiklenectví fanoušků“, The Horrors si ho na svém kariérním startu budují a zpevňují skrze DIY aktivity zahrnující vedle výroby fanzinů šířených na koncertech i ostatní merchadising. Mezi ten patří zpočátku jen jeden typ triček, který na seznamu nejžádanějšího merche kapely přetrvává dodnes. Žádné vlajky, čepice, plakáty ani placky. Pouze jeden typ trika; barva černá a bílá, velikost dámská a pánská. S grafickým motivem typické horrorové kozačky a titulkem I AM A HORROR. Ukázkový a nápaditý příklad toho, jakým způsobem může fanoušek kapely začít užívat znak kmene, zařadit se k vyvolené smečce a začít mezi ostatními členy, jak píše Nanoru ve „Psech“, používat totožný vizuální slang i skrze tak banální a prošlou věc, jakou je obyčejné tričko s logem kapely.

Suck it and see you never know
Sit next to me before I go
Jigsaw women with horror movie shoes
Be cruel to me cos
I’m a fool for you

(Arctic Monkeys, Suck It and See )

A následně vyrazit komunikovat verbálně i vizuálně na koncert, přesně na takový typ, jakým se The Horrors prezentují v dobách debutu Strange House. Pokud Nanoru ve „Psech“ píše, že se „oblečení se vstupem na pódium stává kostýmem a maska pomůže nesmělým vystoupit (z každodennosti) a divákům pochopit představení“, The Horrors jsou toho zářným příkladem. Jako ukázku berte záznam z norského vystoupení kapely s coverem písně Jack the Ripper – jak samotný koncert, tak song dokonale vystihují popisované první období. Veškerá skromnost a civilnost jdou stranou, koncert je expresivním divadelním představením. Badwan se na pódiu křečovitě pohybuje, působí, jako by se pokoušel vžít do role hraběte Orloka z němé expresionistické klasiky Upír Nosferatu , jeho vokál zní jako skřek zraněného zvířete a morbidní text vypráví o temném Londýně a noční můře jménem Jack Rozparovač.

Now my mother's dead and buired,
we found her bones everywhere
i´ve seen him in my dreams
oh no, no
Jack The Ripper

(The Horrors, Jack the Ripper)

Sekundují mu podobně přehrávající spoluhráči, kouř a atmosféra, která má spolu s reakcemi posluchačů blízko k pouličnímu nepokoji. Obskurní show zajištěna, The Horrors se hlásí k obdobně teatrálním koncertům My Chemical Romance, Rammstein či Alice Coopera .

VYBRANÉ VIDEOKLIPY Z OBDOBÍ STRANGE HOUSE

Sheena Is a Parasite
Brutální video k prvnímu singlu z roku 2006, které mělo anoncovat blížící se vydání debutové desky. Zároveň památný klip, který dodnes visí na pomyslné černé listině MTV. Režii obstaral Chris Cunningham, mj. autor robotické poezie All Is Full of Love, klipu ke stejnojmenné písni Björk, který je dnes součástí stálé expozice MoMA v New Yorku. Michal Maruška ve své diplomové práci Videoklip jako specifická forma výtvarného projevu uvádí, že „Cunnighamovy představy částečně vycházejí z cyberpunkového fenoménu 80. let, vytvářejí specifickou vizi antiprostředí postaveného na zcela odlišných principech a měřítkách. Jeho zájem o někdy dosti bolestné propojení člověka a technologie a vizuální posedlost anatomickými odlišnostmi vytvářejí specifický fenomén, který bývá diváky často těžko přijímán“.

Tím se dostáváme zpět k singlu Sheena Is a Parasite. Cunningham tentokrát člověka nepropojuje s robotem, ale s blíže neidentifikovatelným organickým parazitem. Křeč a bolest ovšem zůstávají. Hlavní postava klipu, Sheena v podání herečky Samanthy Morton, paří za doprovodu garážového zvuku The Horrors a v rychlých vteřinových záběrech se jí zpod sukně dere chapadlovité monstrum. Cunnigham videoklip schválně nepřikrášluje, nechává naplno vynikat lo-fi estetiku; jde mu o maximální propojení s textem a vizuálem kapely. Zajímavé je, že videoklip byl krátce po své premiéře na MTV stažen, přičemž cenzura se paradoxně netýkala brutality ani viditelného sexuálního podtextu, ale silného stroboskopického osvětlení. Cunnigham ho použil záměrně a dle vyjádření cenzury by klidně mohlo divákům způsobit zdravotní potíže. Režisér i kapela návrhy k úpravám odmítli a videoklip byl ve své původní podobě přesunut z hlavního kanálu na MTV2.

She Is the New Thing
Projekt režiséra a výtvarníka Corina Hardyho (Wimbledon School of Art) a jeho pravé ruky Davida Luptona. 1 300 kreseb plných krvavého vraždění, přerostlých krys, pavouků, netopýrů a živě hrající kapely, která se za pomoci rotoskopie transformuje v animované postavy. Hardyho počin začíná u nepopsaného papíru a připraveného štětce s barvami. Vrací myšlenky o kapele přesně na začátek, ke zmiňovanému skicáři a představě, že The Horrors jsou jako fiktivní kapela rodící se v hlavě nadaného výtvarníka a kreslíře se smyslem pro černý humor, cynismus a brutální bizarnosti – nejlépe tedy samozřejmě Tima Burtona. Videoklip, který vedle Cunnighamova počinu vystihuje první vizuální období kapely nejlépe – dokládá nadsázku, která se, jak již bylo řečeno, v případě The Horrors neděje skrze parodii, ale skrze důkladně naplněný a ucelený koncept. Navíc, pokud pomineme všechny přesahy k prezentaci kapely samotné, zůstává řemeslně vytříbený horrorový animák, který se dočkal řady ocenění v čele s cenou pro Nejlepší hudební video na belgickém festivalu animovaného filmu ANIMA v roce 2008.

ZPĚT NA SVĚTLO

Důsledně horrorová image The Horrors končí v letech 2008 – 2009. Kapela vydává zásadní desku Primary Colours, která přináší výrazné změny hudební i vizuální. Horrors se více noří do melancholie a klaustrofobických nálad a vizuální komunikace se zcivilňuje. Ponurá atmosféra a černobílá jsou stále hlavními symboly, totální dekadence a nadsázka naopak mizí. Vizuál se nese v pročišťování, zachmuřilá kapela se ze tmy dere na světlo, na hlavních promo fotkách působí jako ospalé můry ozářené prudkým světlem, videoklipy nesází na krev, brak a brutalitu, ale zaměřují se na snovost, proměnlivost barev, světelné koláže a vůbec působí jako video instalace vhodné do galerií.

Celá „očista“ se pak naplno rozvíjí s vydáním třetí desky Skying, tedy v roce 2011. The Horrors se hudebně nadále posouvají k vymezené retro-budoucnosti , hudební publicista Karel Veselý ve své recenzi vtipně a trefně poznamenává, že „z gotických příšer roste originální kapela“ a hudebník Karel Buriánek zase dodává, že tentokrát máme co dočinění s „hodnými Frankensteiny“. Kapela se naplno transformuje, veškerá exprese je minulostí a namísto ní přichází zadumaný impresionismus A to po stránce vizuální, hudební i textové. The Horrors s třetím albem jako by ignorovali svůj vznik, název a zejména první album, které se dokonce ani částečně neobjevuje na setlistech stávajících koncertů. Dokonce sami členové bandu o svém raném vizuálu a nahrávkách hovoří jako o hloupých a příliš povrchních věcech. Hlavní promo se nese ve znamení rozpitých fotografií s důrazem na přírodní motivy ; kapela se přesouvá do pozice zahleděných melancholických romantiků, civilnost postihuje i živá vystoupení a v souvislosti s módou se dají jmenovat přesně ta slova, která předtím zazněla právě u charakteristik kapel Arctic Monkeys či Kasabian. Totiž určitá střídmost, na druhou stranu ale také rocková aura a dandyovská elegance.

SOUČÁST IDENTITY

O proměně vizuální komunikace The Horrors, která poměrně záhy přešla od krámu hrůzy k jemné psychedelii, by se dal věnovat další ucelený článek, nicméně jde o jiný příběh z jiné doby. Je čas končit. Publicistka Šárka Hellerová z deníku Právo ve svém rozhovoru s Farisem Badwanem podotkla, že „jeho“ kapela se vyznačuje nepřehlédnutelnou image a položila mu otázku, jakou roli podle něho hraje image v historii rocku. Badwan reagoval jedinou větou, která celkem jasně a rychle vystihuje to, o co se snaží tento text: „Pro každou kapelu je to bezpochyby důležitá součást identity.“

Info

Zdroje:
Nanoru, Michal; Overstreet, Martina. Zde jsou psi. Yinachi, 2010
Turek, Pavel. A zrodil se kult. Respekt, 2011
Hebdige, Richard. Subkultura a styl. Volvox Globator, Dauphin, 2012
Vladimir 518; Veselý, Karel. Kmeny. Yinachi, Bigg Boss, 2011
Maruška, Michal. Videoklip jako specifická forma výtvarného projevu. PdF MU Brno, 2007
Jaroňová, Eva. Witchhouse: Duchové současnosti a jejich budoucnost. Živel, 2011
Komárek, Tom. The Horrors: Kdo by se potmě bál v garáži?. Rock & Pop, 2011
Slavík, Benjamin. Pomsta panchartů z Londýna. Respekt, 2009

Internetové zdroje:
Veselý, Karel. Z gotických příšer vyrostla originální kapela >
Hellerová, Šárka. The Horrors: Image má odrážet osobnost hudebníka >
Špičák, Jiří. Hauntologie jako návrat do dětství >
Buriánek, Kay. Skying: Zase jedna platňa roku >

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hydra, fragmenty dokonalej anarchie

Mimi Filova 11.09.2020

Vo vzduchu sa vznášajú fragmenty bohémstva z minulého storočia, kedy to bolo útočisko umelcov vrátane Henryho Millera, neskôr Davida Gilmoura a Leonarda Cohena.

Full Moon 10: Kult Björk – Homogenic

Lenka Marie 02.07.2020

Já jen vím, že harakiri je správně seppuku a chutná mi senča, ale tohle nějak nehraje.

Pouťové obludárium Toma Waitse

Akana 07.06.2020

O tom, že je album Swordfishtrombones ve Waitsově kariéře zásadním předělem, není třeba dlouze diskutovat.

Vizuální cesta Einstürzende Neubauten

Jan Škop 22.04.2020

Einstürzende Neubauten a jejich vztah k videoklipům a vůbec pohyblivým obrázkům aneb doplňující materiál k hlavnímu tématu aktuálního vydání Full Moonu.

Track týdne: Soccer96 - I Was Gonna Fight Fascism (ft. Alabaster dePlume)

Jiří Špičák 02.04.2020

Jako správný politický track má groove: vzpomeňte si na kultovní revolucionářský motorik Crest milovaných Stereolab a hned vám bude jasné, kde se pohybujeme a kde skončíme.

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.