Martin Šmíd | Články / Recenze | 02.02.2023
Někdy nastane ta správná atmosféra, kdy z nálady samovolně kondenzují nápady. Duo Dev Lemons a Nicka Greena Queef Jerky ji zachytilo a vtisklo do pětadvacetiminutového hybridu hyperpopu a hip hopu. Možných původů tohoto jevu je spousta, ale pro Queef Jerky je to charisma, chemie a humor obou členů. Dev, Nick a další hostující (Hivemind, gabi belle a další) nezačínají od nuly. Všichni si svým mixem humoru a hudby vybudovali za posledních pár let na youtube věrnou a stále se rozrůstající fanouškovskou základnu hudebních nadšenců.
Samotná hudba je s internetem spojená tak silně, že se bez znalosti jeho vnitřních vtipů a referencí člověk u Queef Jerky neobejde. Queeflemania přidává na přirozeně se rozvíjející online humor svoji vlastní vrstvu, která bude zanedlouho překryta vrstvami dalšími, jež zkreslí její nynější kontext. To může být trochu mínus, ale naštěstí to skupina nebere tak vážně. Skupina totiž nebere vážně téměř nic. Aspoň to tak zní. V Brinterlude, repríze otvíráku Let Me See That Ass, jsou sloky vymyšlené na místě a pohybují se od imitací britských stereotypů k bezvýznamným citoslovcím. Humor zastřešený volně proudícím nonsensem běhá od vulgární obrazotvornosti k „tvoje máma“ vtipům. Vtip je vždy na prvním místě.
Stejně důležitá je pro Queef Jerky možná jen hudba. Ta stejně jako texty nezůstává dlouho na jednom místě. Protože co se nehýbe, není zábava. Osobité instrumentály se často změní uprostřed písně. Adam Levine Burger zničehonic přepne mezi zkreslenou basou do akustické kytary a svižného rytmu a Queef Stew změní beat aspoň třikrát. Queef Stew taky funguje jako středobod alba. Sedm hostů si předává mikrofon a soutěží o nejstupidnější hlášky. Soutěž končí nerozhodně. Ve svých sedmi minutách skrývá track nejsilnější a nejzapamatovatelnější momenty („Copy-paste it/Belly button can I taste it?“), ale zároveň ne zcela obhajuje svoji čvrt albovou délku. Tento přestupek však napravují kratší následující songy (Bungalow 42, Corporate Song).
Pod nánosem infantilního humoru se skrývá melodická schopnost a talent. Queef Jerky je pro oba členy, kteří tvoří i sólově, průlivem pro neseriózní a nefiltrované nápady, pro které v jejich vlastních projektech možná není místo. Dělají hudbu pro specifickou cílovou skupinu a do té se trefují přesně a se vší silou neohraničené zábavy.
Riikka Hajman 01.03.2023
Album by se dalo vnímat jako shrnutí Popova života a kariéry: některé songy připomínají The Stooges, ale jsou tu i zvukové experimenty typické pro jeho pozdní období.
Patrik Kratochvíl 23.02.2023
Roadtrip měl predispozice být rapovou deskou roku, nakonec z toho ale vyšla „jen“ lehce nadprůměrná kolekce hitovek, které se hodí do playlistů, ale nenabízí nic navíc.
Magdalena Fendrychová 17.02.2023
Navzdory řečenému je celé album prodchnuté nadějí, skrze upřímně vyprávěné příběhy skýtá pohled do vlastních srdcí.
Martin Šinkovský 12.02.2023
Hřmotný, oplácaný, v obličeji se mu odráží nevyzrálost mladíka přicházejícího z vidlákova do velkoměsta. Superman.
prof. Neutrino 09.02.2023
Po zániku investigativního serveru WikiLeaks se zdálo, že přišli bojovníci za svobodu informací o svůj hlavní zdroj. V roce 2014 ale vznikla investigativní platforma „občanské novinařiny“ Bellingcat.
Natálie Dvořáková 07.02.2023
Deska Hey Girl je definicí hořkosladkosti – v jednotlivých písních prožíváme s autorkou bolest, zklamání, strach, ale i obyčejné radosti a velké oslavy.
Julie Šafová 01.02.2023
Navzdory slabé dějové lince nechybí Babylonu technická preciznost ani živelná energie, která snímek žene kupředu.
Michal Pařízek 24.01.2023
Třetí album je jedním z klíčových archetypů showbizu, pověstným gordickým uzlem, milníkem, který ne každý dokáže jednoduše a správně překročit.
Richard Kutěj 18.01.2023
Mount Kimbie nedělají revoluci. Zůstávají ale sví, současní a ano, post.
Dominik Polívka 08.01.2023
S veškerou úctou a osobitostí uzavírá svou kapitolu dospívání a zvědavé generaci Z poskytuje čitelnou hudební road mapu s otevřenými cestami a jasným směrem.