Články / Reporty

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana | Články / Reporty | 23.06.2022

Už jen skutečnost, že se oba předchozí ročníky Respect Festivalu vešly do skulin mezi lockdowny a vůbec proběhly, se blíží zázraku. Vkládat zásluhy pouze do rukou vyšší moci by ale znamenalo nemístně snižovat obdivuhodné úsilí pořadatelů z agentury Rachot, díky němuž úroveň obou pandemických ročníků nijak nezaostávala za těmi nejlepšími v minulosti. Nicméně situace ve světě měla přeci jen vliv na dostupnost mnoha vyhlédnutých umělců a program tedy z velké části zaplnila osvědčená a snáz dosažitelná jména. Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix, v němž nechyběly světově proslulé osobnosti ani utajené skvosty.

NESNESITELNÁ KRÁSA

Africká hudba je nekorunovanou královnou řečiště zvaného world music a páteční program ukázal, že tahle trochu zjednodušující zkratka má stále své opodstatnění. Může se zdát, že pravidelného návštěvníka Respectu, který tu afrických hudebníků už viděl nepočítaně, těžko něco překvapí. Ovšem africkou scénu reprezentovala naprostá špička a ukázalo se, že přesytit se její vitalitou a různorodostí není tak snadné. Ještě předtím ale festival zahájily dva sety komornějšího rázu. Australský bubeník Will Guthrie a tuniský zpěvák Ghassen Chiba předvedli soustředěné vystoupení, v němž se potkávaly hudební i spirituální tradice z širokého pásma od maghribské transovní hudby po pákistánské qawwali sepnuté nadžánrovými rytmy. Zhudebněnou perskou – především milostnou – poezii přivezl dámský kvintet Atine z Francie, ale autentičnost jeho skladeb víc než dostatečně zajišťuje íránský původ tří z pěti hudebnic. Soustředit se na sofistikované, jemné a procítěné písně, okořeněné brilantními sóly na citeru qanun nebo loutnu tar, nebylo ve výhni panující pod pódiem úplně samozřejmé, mám ale dojem, že při sledování ze vzdálenějších pozic v bezpečí stínu by se subtilní tkanivo pojící hudebnice s posluchači zpřetrhalo úplně. Jinými slovy: ta trocha nepohodlí stála za to.

Pak už převzala vládu hudba z Afriky a tomu odpovídala i zvýšená taneční aktivita publika, kterou ani tropické teploty nedokázaly utlumit. Je pravda, že skupina Fofoulah pochází z Londýna, její kořeny ale vycházejí ze západoafrické hudby. Na Rohanském ostrově sice nepředvedla tak radikální elektronické experimenty, jaké najdeme na čtyři roky staré desce Daega Rek (tehdy šlo spíš o odbočku), ale k získání pozornosti to ani nebylo třeba. Vynalézavé a energické spojování afrických rytmů s jazzovými nebo funkovými postupy a umění fantastického bubeníka Davea Smithe dokázalo zaujmout více než dostatečně.

Úroveň programu stoupala dál, stejně jako opadalo největší vedro. V případě hvězdy formátu malijské zpěvačky a také aktivistky Oumou Sangaré by stoprocentní zážitek měl být samozřejmostí, ale víme, jak to někdy s hvězdami a velkými očekáváními bývá. V horším případě může přijít trpké zklamání, v lepším uznalé pokývnutí z úcty. V tom nejlepším ale všechno sedne, jak má, a radost je o to větší. A přesně to byl případ druhé návštěvy Sangaré na Respectu. Se skupinou sdružující africké i evropské hudebníky přijela představit novotou vonící album Timbuktu, na němž se výrazně otiskly podněty z blues a americany, a tomu podřídila i ráz celého vystoupení. Žádosti o starší písně z řad Afričanů v publiku zdvořile, ale nesmlouvavě odmítla, o jeden ze svých největších hitů Diaraby Nene je přesto neochudila. Celé show vládlo maximální nasazení, energie, profesionalita a hlavně srdečnost. Úsměvy létaly oběma směry a přirozená autorita, která z Oumou Sangaré čiší, nijak nebránila naprostému souznění hudebníků s nadšenými návštěvníky festivalu.

Jméno Benin International Musical zatím zdaleka takový zvuk nemá, seskupení je to relativně nové a vytvořené z iniciativy francouzských producentů. Na jejich hudbě ale nic umělého není. Sedmičlenný band si dal za úkol mimo jiné šířit povědomí o skutečné – a vžitým představám na hony vzdálené – podobě beninských rituálů voodoo a plní ho s nevšedním nasazením a za pomoci pestré škály vlivů, včetně těch rockových nebo hiphopových. Vzniká divoký a nepředvídatelný hudební rej, natolik přirozený, jako by spolu jednotliví hudebníci hráli desítky let a vyrostli v jedné vesnici. Ale nebylo to jen o bezuzdném tancování. Určitě znáte pocit, kdy zažíváte něco tak krásného, až je to skoro nesnesitelné. Taková chvíle přišla zhruba v polovině koncertu při písni Téoun Téoun. Táhlá, hymnická a vokálně vybroušená píseň s lehce „gabrielovským“ nádechem ve mně vyvolala opojně svíravý pocit.

ZA HRANICE ZKUŠENOST

V neděli teplota ještě o pár stupňů stoupla a plácek pod vodními rozprašovači se stal prakticky povinnou zastávkou při každém pohybu po areálu. První účinkující, tuarežskou kapelu Tamikrest, ovšem podobné klima těžko může zaskočit. Jedni ze zásadních představitelů tzv. pouštního blues byli dalším hvězdným jménem v programu a ani jejich nezvyklé zařazení na úvod nezabránilo nadšeným a zaslouženým ovacím publika. Tak jako se do rytmů mongolských nebo tuvinských pastevců otiskl koňský cval, písně Tuaregů definuje kolébavý rytmus velbloudí chůze. Tamikrest však k tomuto odvěkému základu přidávají větší než malé množství rockové razance, která spolu s charakteristicky melancholickou zpěvností dodává jejich skladbám omamnou přitažlivost. Jiskření mezi oběma kytaristy – kapelníkem Ousmanem Ag Mossou a Francouzem Paulem Salvagnacem – bylo radost sledovat.

Vystoupení Nakibembe Xylophone Troupe z Ugandy možná patří do kategorie kuriozit, ale bez jakýchkoli pohrdavých konotací. To, co předvedlo pět chlapíků bušících paličkami i rukama do obřího xylofonu, je evropskému vnímání natolik vzdálené a natolik srostlé s autentickými lokálními rituály, že prakticky nemáme šanci duši jejich hudby a všem souvislostem porozumět. To ale vůbec nevadí, každé setkání s podobně odtažitou tradicí pomáhá k uvědomění si bezbřehé různorodosti lidské kultury. Mohli jsme jen tiše obdivovat fascinující polyrytmické spletence, do nichž se „skladby“ přelévaly, pak se v nich beznadějně ztrácet a zase o kousek posunout hranice naší osobní zkušenosti.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Etiopská hudba už je evropskému posluchači podstatně bližší. I ta má však mnoho podob a zpěvačka Etenesh Wassié představila na Respectu jednu z těch méně typických. V triu s kytaristou Mathieuem Sourisseauem a kontrabasistou Sébastienem Bacquiasem se ponořili do ethio-jazzových zákrutů z mnohem avantgardější strany než třeba takový Mulatu Astatke. Oba instrumentalisté střídali polohu empatického doprovodu pro zpěvaččin ohebný hlas a divoké improvizace zahrnující disonance i expresivní potýkání s korpusy svých nástrojů. I tahle divočina ale nakonec působila velmi disciplinovaně a soustředěně a s členitou etiopskou melodikou si výtečně rozuměla.

Mauro Durante, vedoucí souboru Canzoniere Grecanico Salentino z italské Apulie, okouzlil vloni návštěvníky festivalu v duu s kytaristou Justinem Adamsem. Tehdy jsem si toužebně povzdechl, jak by bylo pěkné přivítat na Rohanském ostrově celou jeho domovskou kapelu, aniž by mě napadlo, že budu skutečně vyslyšen. Písně kapely vycházejí ze salentského tance pizzica, jehož ukázky během vystoupení také nechyběly, ale zvláště v posledních letech jimi organicky prorůstají modernější hudební impulzy. Canzoniere tak dokážou vyhovět folklórnímu znalci stejně jako laikovi, kterému lahodí italská zpěvnost ve vířivém objetí tamburín, houslových trylků, drnčení bouzouki a hbitého akordeonu. Skupina sahala po novinkách z loňského alba Meridiana (Balla nina nebo skvostná Orfeo) i po osvědčených číslech z let minulých, k jakým nepochybně patří bujarý taneční maraton Pizzica indiavolata. Teskné melodie hladily po duši, dravé rytmy dolovaly z návštěvníků energii, s jakou jejich horkem vyšťavená těla už ani nepočítala. Může festival končit lépe než splněným přáním?

Info

Respect Festival
18.-19. 6. 2022 Rohanský ostrov, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Woodkidovy podivuhodné příběhy

Veronika Mrázková 08.06.2022

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Jiří V. Matýsek 08.06.2022

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.

S příchutí železa (Einstürzende Neubaten)

Jiří V. Matýsek 01.06.2022

Jeviště jako železářství, zestárlé monstrum ze šrotiště. Na koncert Einstürzende Neubaten se čekalo dlouho.

Pouto Larkin Poe

Jiří V. Matýsek 29.05.2022

Bouřlivou reakci si vysloužila horká novinka Bad Spell, hypnotická, omamná věc se skutečně magickou atmosférou, i na podobné nálady hrající tradicionál John the Revelator.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace