Články / Profily/retro

I'm leaving Las Vegas, and fire, you walk with me

I'm leaving Las Vegas, and fire, you walk with me

Lukáš Grygar | Články / Profily/retro | 31.10.2012

Nevadská dálniční patrola nacvaká do palubního počítače poznávací značku odstavenýho auta a vyskáčou jména předchozích majitelů: Tom Waits, Nick Cave. Obvyklí podezřelí. Když se ale podívám do těch očí a výrazu lapenýho na čele debutu I’m the Lion, vidím někoho docela jinýho: Chrise Isaaka. Chrise alias Chestera Desmonda, ztracenýho agenta v Lynchově snímku Fire Walk With Me. Agent Desmond prostě zmizel. Ani Dale Cooper ho při smejčení červenýho pokoje nenašel. Kam se poděl Chester Desmond? Dálniční patrola se drbe za uchem a bezradně se rozhlíží po místě, kde před tiknutím vteřinovky chladnul motor Lusterova cadillacu. Je pryč, dokázal se vymanit z pouště letitýho hraní po pajzlech Las Vegas, trefil tu správnou ztracenou dálnici.

Jak snadno souvisí všechno se vším, když je dostatek bourbonu. Mosesovi ale chlastala především jeho mizerná barová kapela; on sám, jak už to u religiózních figur bývá, fungoval hlavně na bázi svýho, v tomhle případě orfeovskýho, poslání. Přejdi Jordán? Projdi peklem. Lover, are you in a safe place tonight? tady neznamená starost, ale konstatování, že míří za tebou, oranžovou nocí lamp podél asfaltu vrnícího teplem. Pyroclastic, there’s nothing you can do. Ohni, se mnou pojď. Tahle country není pro hořlavý. Tohle je bat-country. A jak to psal Kerouac ve svým očistci Big Sur – jebat netopýry.

Americká singularita, posazená v banálních melodiích, jaký by v odlišným kontextu neměly nárok na víc než pokrčený ramena, nebo rovnou výsměch. K tomu zcela přiznaný klávesy z výprodeje, který nejsou ani to pitomý hipsterský retro, a melancholie jako pot, jako odpadní produkt vedrem natlakovanýho bytí. Případnej sladkobol hrdinovi radši věřte, protože hned za titulky, v srdci zběsilost, vymlátil někomu mozek z hlavy. A stejně, jako když Nicolas Cage a jeho Hadí sako individuality a víry v osobní svobodu (+2 / +5) nasadí Elvise a holky jdou do kolen, Moses nasadí Elvise a nastrká do kapes všechny falešný z bašty hříchu, odplouvající ve zpětným zrcátku pryč z jeho života. Pro Cageova Sailora je vykoupením Oz a jeho hodná jižní čarodějka, Luster vyráží na západ za anděly, do „města s nejlepším slunečním světlem“ (stále Lynch). Myslí na muzikanty, který tam potká, trochu zakřiknutý mladý kluky a jejich holky, který si nad vanilkovou colou nechají vyprávět o skutečnejch gangsterech a karmě, která si manko vždycky pečlivě dohledá. Veze jim kufr meziválečnejch rodokapsů a první desku Shivaree, aby věděli. Zahrajou přesně, co je potřeba. Úleva. I won’t scream no more. Není důvod.

Moses dřepí u Bob’s Big Boy na kafi, žmoulá ubrousek. Stíny jeho života, jak zpívá, vypadly hned za rozbřesku, drahá. Vlastně nevíme, jestli ten chlap v cadillacu byl on. Mohl jím být opravdu Chester Desmond. Kolik let uplynulo od jeho zmizení, dvacet? Nezbejvá, než posadit za volant vlastní přelud, když dobrat se skutečnosti přes několik sfér je nemožné. Luster jako fiktivní postava trčí mimo čas a sám to přiznává. Má hlas Jima Hughsona (Kanada se v tomhle kontextu nerovná hokej, ale kasino One-Eyed Jacks), intonuje jako Cash a vozí svůj zkušenej, silnej bas překvapivýho rozsahu na lampovým zvuku a sytejch aranžích, kde další nástroje vystupují zpoza clony cigaretovýho kouře nad obligátním kulečníkovým stolem. Pokud to celý má být jen iluze, skanzen & kýč, nevykazuje stopy horečnatý snaživosti, tolik otravný u fracků, který na to jednoduše nemaj.

S nohou na plynu se Moses Luster stává lvem z názvu desky, protože přece a man has his needs, ale tancovat (a jak!) už chce vážně jenom s tebou, drahá. Bude konečně chlápkem, kterýho hledáš, hází do placu předsevzetí a s dozvukem vibrafonu položí na účet odrbanej žeton. Bere klíčky od auta, zpoza kopců vstává bledý kalifornský ráno. Naděje novýho dne? Vem čert, kolik takovejch zažil. Tenhle prorok nezpytuje podstatu svýho kurzu. Spolu s Lynchem sází na jasnou definici dobra, zakusí temnotu, ale projde skrz. Ne protože spoléhá na dohled nějaký vyšší prozřetelnosti, ale protože nepochybuje o danosti duše, jakkoliv celuloidový. Someday, I will finally find my way? Stalo se.

Info

Moses Luster and the Hollywood Lights: I’m a Lion (2011)

Vyšlo ve Full Moonu #14> / 2011.

Moses cut his teeth playing the casinos of Vegas and Reno. After years of mixing with the gamblers and lowlifes for whom the glitz of the strip was a distant memory, he finally came to Hollywood and started writing songs about his past. Like Bukowski or Tom Waits, he paints vivid pictures of the underbelly of society, but the sound is more modern, an electronic noir. http://mosesluster.bandcamp.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.

Full Moon Stage 2019: Bo Ningen

redakce 10.04.2019

Čtyři Japonci a létající kytary? Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Na Full Moon Stage zcela nepochybně.

Full Moon Stage 2019: Tęskno

redakce 09.04.2019

Fascinace jak komorní hudbou, tak skandinávským popem? Polský projekt Tęskno druhým jménem pro Full Moon Stage na Colours.