Články / Reporty

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 14.10.2019

Frankie Cosmos, americká indiepopová zpěvačka, inspirující se poezií Franka O´Hary a mísící deníkové záznamy se surrealistickými obrazy New Yorku, mi v Praze před třemi lety utekla. Letos přijela do Underdogs’ představit své čtvrté album s tajuplným názvem Close It Quietly. Kráčím sychravým Smíchovem na temný dvoreček, kde je zatím téměř liduprázdno. „Co bude dole hrát?” dí omšelý týpek, který směřuje spíš na německé hardcore do Eternie, směrem k barmanovi. „Nějaká popina.“ No jistě…

Objímám krásnou kamarádku s oříškovýma očima, kterou jsem neviděla snad rok, a cítím v kostech, že dnešní večer bude dobrý. Křehká Lina Tullgren, která doprovází Frankie Cosmos během evropské štace, začíná na čas a nenápadně. Opatrně si ji prohlížím. Dívka s inťošáckými brýlemi, krátkým sestřihem s modrými odlesky, v bílých patchwork kalhotách s modrými hady, jejichž jazyky směřují do klína. Jakmile bere do ruky kytaru a začíná zpívat, je to jako mávnutí kouzelným proutkem. Intimita se nese prostorem, v žaludku se rozlévá příjemné teplo. Její nová deska vydaná koncem srpna se jmenuje Free Cell podle karetní počítačové hry pro jednoho hráče. „Free Cell vždycky můžete vyhrát, záleží pouze na organizaci. Vždy je tu ten moment, kdy z chaosu vznikne řád a vše zapadne do sebe,“ říká Tullgren. Přesně tak působí celý introvertní set. Tullgren hraje pohroužená do sebe, ale zároveň je tu plně pro nás.

Po bližším studiu jejích textů mi dochází, proč je mi tak blízká. Ve svých písních, oscilujících na pomezí slowcoru, indie rocku a experimentální kompozice, nabízí intimitu těm, kteří se i ve společnosti ostatních často cítí odcizeně. Nevím, kdy naposledy jsem na koncertě byla tak moc sama sebou. Merchi se často vyhýbám, teď mířím neochvějně k pultu a bez rozmyslu se ptám na cenu Lininy kazety. Přebírám trofej přímo od ní, vracím lehký úsměv s pocitem, že i kdyby nenásledovala Frankie Cosmos, budu navýsost spokojená. A to možná nevíte, jak dobře Tullgren hraje na housle a jak chytlavou instrumentaci desce obstarala spolu se skladatelem Simonem Hynesem. Celá nahrávka působí jako poklad nalezený v bahně všedních dní.

Prostor je příjemně plný, rozhodně ne narvaný, což se vzhledem k podzimní koncertní smršti dá očekávat. Poslední deska Close It Quietly zachycuje Frankie Cosmos ve formě s kapelou, které to šlape víc než kdy jindy, možná i proto, že všichni dostali prostor se realizovat. Gretě Kline, dceři oscarového herce Kevina Klinea z mého oblíbeného filmu Ryba jménem Wanda, se už několik let daří zachycovat momentky každodenního života v krátkých, avšak hudebně i textově působivých črtách. Na sobě má tričko s Bartem Simpsonem a během rychle odsýpajícího setu vtipkuje s kapelou o zvonku, který jim kdosi vyrobil a vyryl na něj jméno Frankie Cosmos. Zvonek se pak stává součástí setu a my si užíváme nefalšované radosti z hudby, která se nebere příliš vážně, o to líp se poslouchá. Když si v rozhovoru s ní čtete, že verš „You're a perfect planet/ I want to inhabit“ z lovesongu Marbles vlastně ukradla svému příteli, který ho řekl ze spaní, pochopíte ji. Je to starý dobrý indie pop; možná se vám vybaví momentky ze Stereolab či Broadcast, ale Kline nikdy nepotřebovala nikoho kopírovat.

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá. Ne, Frankie Cosmos není hudební průkopnice, zkouší z každého z nás vydolovat špetku radosti, která prosvětlí životní rutinu. Její metoda znovuobjevování sebe sama skrze tvorbu zní jako užitečný recept pro každého z nás, což by jistě potvrdil i citovaný Henry David Thoreau: „When I reflect, I find that there is other than me.“ A pak mi vykládejte něco o popině, kluci.

Info

Frankie Cosmos (us) + Lina Tullgren (us)
10. 10. 2019, Underdogs´, Praha

foto © Facebook Frankie Cosmos

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.