Jak to bylo s... Black Tar Jesus (Other)

Dlouho jsem se rozmýšlel. Pokládat Tomáši Kopáčkovi aka Black Tar Jesusovi otázku, zdali náhodou nebyla jeho poslední deska zamýšlena jako kompilace? Soubor béček, které se nevešly na předchozí počin? Takový dotaz zavání, chtě nechtě se tím navážíte do kvality díla. Nicméně nasvědčovalo tomu všechno: strohý název Other, oproti předchozí desce Who's the Freak When Days Are Bleak značně odlišná produkce i pojmenování písní jako "nevim" či "dvojka".

Přišla tak trochu očekávaná odpověď. "Ne, není." - "Normální řadovka?" - "Jo." Jak a kde vznikala, proč zní tak rozdílně a proč jste o ní z důvodu svébytné propagace (tedy žádné) možná ani nezavadili, si můžete přečíst nyní. A ve středu večer vyrazit do Café V lese, kde bude probíhat společný kazetový křest s kapelou Laundered Syrup.

Většina interpretů prochází během své kariéry poněkud otřepaným vývojem. Zpočátku syrovost, pak postupné vyměknutí nebo alespoň přístupnější zvuk. Black Tar Jesus se tomu prozatím vymyká. Na své druhotině udělal možná nepochopitelný krok zpět - zřetelné melodie z debutové desky zahrabal pod nános kytar a popově čistý zvuk nahradilo třeba experimentování s vazbením staré španělky v songu Untitled. Tohle dobře charakterizuje jeho pohled, vnímání hudby, které působí ojedinělým, nebo taky obdivuhodným dojmem."Chtěl jsem si prostě natočit desku a neměl dobré vybavení, proto je to syrovější." Žádné spekulování.

Výsledný zvuk nebyl ovlivněn pouze horšími prostředky, zpětně se svou předešlou nahrávkou úplně spokojený není. Vadí mu čistá produkce a příliš výrazný zpěv, který měl v úmyslu už tehdy více zastřít, ale nechtěl do toho producentu Šátrovi kafrat. Tentokráte se pustil do práce sám. Díky takřka nepřetržitému skládání ho problém s nedostatkem materiálu netížil, nejstarší nápady pro novou desku nastřádal už při nahrávání debutu, nejčerstvější kousky vznikly přímo na místě. Nahrávalo se od března do května ve staré zkušebně Klutz nedaleko Pardubic. Tam až na výjimky chodíval každý den, a když nenahrával, zkoušel, kupříkladu týden trénoval na bicí.

Ačkoli desce dominuje elektrická kytara, songy skládá Kopáček výhradně doma na akustiku. Zatím nepřemýšlel, že by je v takové formě i zaznamenal, akustická je tedy pouze jediná skladba desky, Untitled. Tu společně s Waterfalls a Never Again složil na starou španělu, kterou našel ve zkušebně. Byla v dezolátním stavu, měla pouze čtyři struny a zajímavou historii: "Kámoš ji jednou vytáhl na nějaké šílené kalbě z ohně."

Samostatnou kapitolou jsou vokály, které od minulé desky prošly podstatnými změnami. Ježíše nebaví psát texty a nejraději by ani nezpíval, všechny zpěvy tak nahrál během jednoho či dvou dnů. „Se zpěvem jsem se sral nejmíň,“ přiznává. Ačkoli se může zdát, že vokály jsou oproti dřívějším skladbám typu Forever Eighteen pohřbeny, v původní verzi byly údajně ještě méně výrazné, nakonec se je rozhodl zesílit. Na desce jsou taky dvě instrumentálky, které naznačují možný směr, jímž se vydá příště, což dokládá i fakt, že všechny Kopáčkovy nové skladby zatím zpěv postrádají.

Z nahrávacích sessions se dochovalo ještě pět nebo šest béček. Tedy nedochovalo – nedávno je ztratil, když přišel o počítač, ve kterém měl všechny soubory z jarního nahrávání. „Všechno se smazalo, nemám stopy ani mástr… to je docela blbý.“

Other muselo být po předchozí Who's the Freak When Days Are Bleak pro mnohé překvapením, jiní budou rádi za utopené vokály, s nimiž to má větší sílu. Kopáček se nechal slyšet, že by se nerad opakoval. Těžko se dohadovat, s čím přijde příště, já bych rád v jeho podání slyšel freak folk, který už jemně nastínil. Jenže Black Tar Jesus je asi ten poslední, kdo by nad takovými přáními byť jen přemýšlel.