Články / Reporty

Jak uzdravit duši

Jak uzdravit duši

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 29.11.2012

Ačkoliv jsem vždycky věděla, že hudba dokáže umocňovat pocity, nikdy jsem nevěřila, že by vás mohla i zničit. Koncert Swans byl živnou půdou pro všechny běsy, které držíte hluboko v sobě a snažíte se je když ne rovnou zabít, tak aspoň co nejvíce oslabit. Po téměř třech hodinách labutího šílenství by moje běsy zastrašily i godzillu.

Ale hezky od začátku. Že si pohrávat se Swans je vždycky tak trochu o hubu, jsem věděla už od nedávného koncertu v Akropoli. Je přirozeností člověka, že u nových věcí ho zaujme vždy ta nejvýraznější složka. Proto jsem na prvním koncertě ani tak nevnímala psychedelické nuance jako spíše to, že ty nuance byly sakra nahlas. Připomíná mi to jeden z kreslených vtipů, kde v klidu stojí dva fanoušci hardcore/metalu a jeden říká: „Poslední dobou hrají poněkud jemněji“ a za nimi stojí „normální“ lidé a z uší jim tryská krev. Asi tak nějak. Akorát že na Swans normální lidi nechodí. Buď víte, co vás čeká, a koupíte si špunty do uší, nebo víte, co vás čeká, a špunty do uší si sadomasochisticky nedáte. Neúprosný hluk a masturbující Michael Gira, který řve něco o Ježíšovi, to byly nejsilnější dojmy, které jsem po svém prvním koncertu Swans měla. Matně si pamatuji, že jsem si říkala, že mi to už stačilo a že až takový intelektuální úchyl nejsem.

Takže když se ke mně dostalo jejich nové album The Seer, byla jsem poněkud skeptická. Ale Ondřej Šturma ze Scrape Sound mi řekl, že je to neskutečná pecka a že je to zase naprosto jiné, než co jsem kdy od nich slyšela, zkraťme to, nechala jsem se ukecat a desku si pustila. Chyba byla, že jsem si ji pustila po ránu k snídani, což nikomu nedoporučuju, pokud nechcete prožít den v temných myšlenkách na sebevraždu. In the mind/ of no one/ forming sun/ forming love/ break the chain/ hide within/ innocence/ not innocent/ in no sense/ eat the beast/ keep him in/ take the blame/ speak the name/ LUNACY… přiznejme si, že to moc nepasuje k šálku výborné kávy a zdravé snídani zalité zářivým slunečním světlem. Každopádně fakt, že doma si hudbu Swans můžete pustit, jak nahlas chcete, sice kazí záměr kapely, ale zas máte šanci dostat se do jiných úrovní jejich hudby.

A proto jsem v Lucerně šla ze všeho nejdříve na bar a řekla: „Jedno pivo a špunty do uší.“ Možná, že člověk přichází o ten pravý požitek, já jsem se ovšem rozhodla, že si koncert užiju spíš v bolesti psychické než fyzické. To jsem ale netušila, do čeho jdu, dnes bych asi raději nadávala na bolest uší. Ty se totiž na rozdíl od duše uzdravit dají.

„To be lost, to be found in the sound,“ zazpíval hned v první písni Michael Gira a nastínil tak podobu večera. Opravdu se vám stane velmi lehce, že se v hudbě Swans ztratíte. Zavřete oči, cítíte, jak se vše kolem vás chvěje a jak sál plní nezvyklá energie. Ze své pozice na stole jsem měla nádherný výhled na celý prostor a mohla tak pozorovat, jak po pár tónech nabývá koncert podoby nějakého veřejného rituálu, kdy se do tranzu nedostáváte pomocí přírodní drogy, ale díky úderům Thora Harrise do obřích gongů a bicím Phila Pulea. Ti udávali rytmus, do kterého se agresivně přidávali Gira, Westberg a Pravdica se svými kytarovými démony.

Že to, co předvádějí Swans, jsou spíš jakési performance než klasické koncerty, je už jasné. Přechody mezi jednotlivými písněmi byly často nejasné, když už jste si mysleli, že je konec, vyskočil Gira ještě jednou a udeřil do strun a pak ještě a ještě a ještě a vaše nervy byly natahovány na skřipec. V jednu chvíli jsem se přistihla při myšlence, že to třeba neskončí nikdy, takový soukromý očistec, kdy jste zavření a nemůžete utéct před sebou samým. Je vám špatně a třesete se, ale zároveň nejste schopní odejít, lapeni hudbou.

Přiznám se bez mučení, že až do konce jsem to nezvládla. Po dvou hodinách jsem seskočila ze stolu, vytáhla špunty a vymotala se ven na vzduch do normálního světa. Nebyla jsem sama, kdo odcházel, i když nás nebylo moc. Záviděla jsem lidem, kteří mohli zůstat, asi to byli psychicky vyrovnanější jedinci. Klobouk dolů. Koncert Swans je pro mě důkazem, že se můžete snadno zbláznit i z hudby. A když ne přímo zbláznit, tak alespoň postoupíte o pěkný kus k hraně propasti. Na druhou stranu – o tom by ta muzika měla být, ne?

Info

Swans (usa)
27. 11. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesta Kataríny Málikové k Prophetu

Vadim Petrov 24.01.2020

Máliková se ráda oddává experimentování s vybavením a o drum machines dokáže vyprávět se zapálením jako málokdo.

Jazz dvou kontinentů (Jorge Rossy Vibes Quintet)

David Bláha 20.01.2020

Úvodní melodie připomene tvorbu Thelonia Monka, což vlastně vypovídá i o celém výrazu a zvuku, který skupina vytváří...

Sub Focus – kdo chodí na starý djs?

Vadim Petrov 19.01.2020

Sub Focus nastoupí, potřese Bifidovi rukou a vypálí Rock It v double dropu s Take You Higher od Wilkinsona, synergické double dropy padají jeden za druhým téměř bez ustání.

Povolený sentiment na Balkáně (Božo Vrećo)

Ana Fligić 31.12.2019

Typické dlouhé vlasy, dramatický make-up, plnovous, elegantní, nejčastěji vlastnoručně navržené šaty, vysoké podpatky. Sevdah v Bělehradu.

Něco mezi (J.I.D)

Daniel Nádler 23.12.2019

Nevím, jestli zrovna tahle situace mu dodala kuráž nebo co se v něm zlomilo, ale pak bylo všechno jinak.

Náboženství: Island (Árstíðir)

Aneta Kohoutová 16.12.2019

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling.

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.