Články / Rozhovory

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Multimediální představení Opravdoví se odehrává v jeden okamžik na vzdálených místech, 24. října spojí diváky a vystupující v pražském divadle Ponec a K3 v Olomouci, o týden později jihlavský Diod a Moving Statio v Plzni.

"Jaký vztah si jako pozorovatel vytváříme k osobám přenášeným skrze média? Jak naše pozornost putuje od fyzicky přítomného dění k obrazovkám a projekčním plátnům a zpět? Kdo vytváří naši realitu a kolik ta má vrstev?" ptají se tvůrci ojedinělého zážitku, sdružení MovementTouch. O současné taneční scéně a technologických výzvách promluvila autorka projektu Jana Bitterová.

V čem tkví síla představení Opravdoví a proč by se na něj divák měl vydat?
Představení se zabývá velmi aktuálním tématem. Snad každý se v naší společnosti setkává s děním přenášeným pomocí médií, ať už je to internet, televize atd. Ovlivňuje to realitu každého. Představení poutavě a hravě poukazuje na tento aspekt našich životů. A zároveň nabízí mnoho dalších rovin, každý z diváků si v něm může najít svůj vlastní příběh.

Jedinečnost Opravdových spočívá také v tom, že je to dílo, které spojuje vzdálená místa. Můžete se tak domluvit třeba s kamarádem z Olomouce, že půjdete na představení společně, i když vy jste z Prahy. Každý z vás se vydá do divadla ve svém městě, ale zároveň budete sdílet společný zážitek. Akorát z dvou různých úhlů pohledu. Pro každého bude fyzicky přítomný na jevišti jiný performer a jiný bude tím „virtuálním“, přenášeným přes internet. Zároveň se můžete se svým kamarádem v živém přenosu potkat a v „networked“ diskuzi po představení si o zážitku popovídat.

Představení osloví jak milovníky tance a pohybu, kterého je plné, tak obdivovatele nejnovějších technologií, které jsou v díle použity. Chci ale zdůraznit, že se nikdo nemusí bát, že by měl sledovat nějakou demonstraci technologických vymožeností. Naopak, všechno technologické řešení mizí za poetikou samotného díla, pouze umožňuje to, co by bez něj nebylo možné uskutečnit. Je to vlastně představení velmi hravé, zaujme i děti. Diváci si během něj také mohou na vlastní kůži vyzkoušet interakci se vzdáleným místem, na chvíli je i pozveme na jeviště.

Čím se zabývá spolek MovementTouch?
Úplně původně MovementTouch vznikl pro zastřešení mých aktivit, hlavně vedení pohybových workshopů. Brzy se ale proměnil a rozšířil na platformu pro podporu vzniku profesionálních představení a dalších projektů, jejichž výrazovým prostředkem je hlavně současný tanec, často také ve spojení s využitím nových technologií.

Kdo přišel s myšlenkou propojení dvou vzdálených míst technikou a tancem?
Představení Opravdoví bylo společným nápadem Iana Biscoe a mě. V minulosti jsme spolupracovali na několika projektech, která už vzdálená místa pomocí internetu propojovala a kolikrát se nejednalo pouze o dvě – například v roce 2017 jsme spojili hudebníky a tanečníky v Kodani, Barceloně a Londýně. Ve většině minulých představení ale bylo hlavní publikum jen v jednom ze zúčastněných divadel s ústředním jevištěm, v ostatních místech se nacházeli účinkující, technický tým a případně malá skupinka pozvaných diváků. Proto jsme chtěli vytvořit dílo, kde bude dění ve všech místech rovnocenné: ve všech bude jeviště s kompletní scénografií a light designem a samozřejmě tam bude fyzicky přítomný performer, stejně tak jako přenos z dalších vzdálených míst. Divákům v různých městech se tak nabídnou různé, avšak rovnocenné úhly pohledu na tu samou událost.

Nakonec jsme pro Opravdové zvolili dvě vzdálená místa. Raději než na zapojení ještě více lokalit jsme se zaměřili na zkoumání a ztvárnění tématu opravdovosti, na vypracování detailů a rozvinutí neskutečných možností, které propojení dvou obdobných jevišť nabízí.


Od začátku asi muselo být jasné, že to bude náročné ve všech ohledech. Inspiroval vás při tvorbě i nějaký zahraniční projekt
Ano, především ty naše. Do roku 2018 jsme veškeré takovéto projekty (tzv. networked performance) realizovali právě v zahraničí, spojovali Miami a Havanu nebo různé evropské země. Takže vzhledem k tomu, že jsem Češka, jsme si řekli, že je načase realizovat něco takového tady. Byl to poměrně dlouhý proces, ale jsem moc ráda, že se to podařilo, i díky podpoře divadel Uffo v Trutnově a Moving Station v Plzni, ve kterých proběhla premiéra. Jedná se tak o historicky první představení spojující v reálném čase dění v divadlech napříč českými regiony.

Co vás během realizace příjemně i nepříjemně překvapilo?
Příjemně mě překvapilo množství nápadů, které vzniklo. Proces tvorby byl jako pobyt na dětském hřišti, hra s možnostmi, které nabízí spojení dvou míst, použití kamer z různých úhlů, projekce, těla tanečníků, interakce se scénografií i s diváky a pak téměř nevyčerpatelné množství kombinací, které přináší mix toho všeho.

Taky jsem měla radost z týmu, který jsme pro představení zformovali. Od příjemné spolupráce s vynikajícími performery Romanem Zotovem-Mikshinem a Helenou Šťávovou Ratajovou přes setkání s belgickým skladatelem Georgem de Deckerem, který pro představení zkomponoval hudbu, až po technickou asistenci Aleše Zemeneho, kterého jsme našli až na poslední chvíli před premiérou představení.

Co je trochu méně příjemné, i když ne až tak překvapující, je náročnost zkoordinování a produkce toho všeho. Pro uvádění představení se nedomlouváte na termínu pouze v jednom divadle, ale rovnou ve dvou zároveň, což je dvojnásobná výzva. Také potřebujete minimálně jeden den předem na „get it“, na což nejsou česká divadla zvyklá. Divadelních techniků se najednou neptáte jen na světla a ozvučení, ale také na rychlost a nastavení internetu v jejich divadle, což je pochopitelně mimo jejich expertízu, a tak si občas připadáte jako detektiv pátrající po těch správných kontaktech a informacích. Celkově se ale naštěstí setkáváme s ochotou.

Jak vysoká je hladina stresu, když se musíte spolehnout nejen na sebe, ale také na technický přenos?
Někdy to je napínavé, ale to k tomu patří. Samozřejmě minimalizujeme riziko mnohými záložními zdroji. Ian Biscoe, autor technického řešení, naštěstí umí neskutečně zabrat v momentech, kdy musí během pár minut čelit nějaké nečekané složité situaci a odhalit problém. Případně vymyslet jinou alternativu.

Funkční přenos je opravdu zásadní, protože Ian může pochopitelně sedět pouze v jednom ze zúčastněných divadel. Takže přes internet neposílá pouze video, ale i plno dalších funkcí. Na dálku ve druhém divadle ovládá světla, spuštění hudby, výběr kamerového záběru pro projekci, protože je potřeba naprostá synchronizace dění v obou divadlech.

Právě to, že je představení kompletně naživo, že nepoužíváme žádné přednahrané video, je také jeho kouzlo. Můžete to jasně vnímat – v živosti dění, v opravdovosti, v tom, jak na sebe performeři vzájemně reagují. Stejně jako u čistě tanečního díla máte úplně jiný zážitek ze sledování performera naživo a z nahraného záznamu představení, tak i u Opravdových zažíváte magii živého dění – tanečníka před vámi i toho vzdáleného v živém přenosu a jejich interakci.

Představení se zabývá otázkou vztahu k osobám, který si prostřednictvím technologií vytváříme. Potýkáte se s tím i ve vlastním životě, nebo umíte najít potřebný balanc?
Ano, v představení taky nabízíme zamyšlení nad tím, jestli věnujeme více pozornosti fyzicky přítomnému tanečníkovi na jevišti, nebo někomu promítanému na plátně a přenášenému skrze média. Téma vzniklo z mé osobní zkušenosti. Vím, že jakmile je někde zapnutá obrazovka, působí jako magnet, mám problém se plně soustředit na dění mimo ni. Ale myslím, že celkově si umím najít balanc. Zprostředkování dění nejrůznějšími médii vnímám jako užitečný nástroj i pole možností. Ale hlavní jsou pro mě živé osoby za tím vším, nikoliv jejich mediální obraz nebo facebookový profil.

Kudy vedla vaše cesta k tanci?
Tanci jsem se věnovala od malička. Prošla jsem si různými styly a systémy vzdělání, od ZUŠky přes konzervatoř, studovala jsem teorii na Taneční vědě na pražské HAMU, pedagogiku současného tance na bratislavské VŠMU a choreografii na anglické Falmouth University, kde jsem pak nějakou dobu i pracovala.

Vždycky jsem raději improvizovala a sama komponovala, než abych jen opakovala pohyb někoho jiného. Mám ráda mezinárodní kontext tance. Myslím, že hlavně díky různým mezinárodním setkáním se tanci – po různých odbočkách do jiných oborů, např. studiu humanitní fakulty, práci v muzeu současného umění apod. – věnuji.

Máte značné zkušenosti ze zahraničí, tanec a pohyb vyučujete, jak si stojí česká taneční scéna ve srovnání s ostatními zeměmi?
To je těžká a nebezpečná otázka... Mám ráda českou taneční scénu, která je vlastně spíše československá, vzniká tu plno zajímavých věcí. I když je to tedy velmi malý „rybník“, skoro všichni se navzájem znají. To je někdy příjemné, ale zároveň se kvůli tomu někdy až moc často chodí na představení a soudí jen podle jmen, a nikoliv podle obsahu samotného díla.

Která země je tanci zaslíbená, ať už v rámci grantové politiky, silné scény nebo progresivity?
To můžu posuzovat jen z čistě osobních zahraničních zkušeností, nejvíce jsem měla šanci se zorientovat v situaci v Británii. Co se týká grantové politiky, fungování Arts Council England je jednoznačně přívětivější a logičtější systém. Není to jako v České republice, kde o podporu Ministerstva kultury můžete žádat jen jednou za rok a najisto víte, že jestli příspěvek dostanete, tak to bude jen několik procent z požadované částky. Když neuspějete, musíte čekat celý rok na další šanci. Taky se očekává, že budete spadat pod nějakou organizaci, jako individuální umělec to máte složitější. V Británii můžete o podporu žádat i pod svým jménem jako jednotlivec naprosto kdykoliv, nejsou žádné deadliny. Požadovanou částku při úspěšné žádosti dostanete celou, jinak byste přeci do rozpočtu neuváděla, že je pro realizaci projektu potřeba. Při neúspěchu můžete se zaměstnanci ACE zkonzultovat chyby a za pár týdnů projekt podat znovu. A všechno se to dá vyřídit online, to je také velká výhoda oproti České republice. Samozřejmě se to odvíjí i od výše finančních prostředků, které jsou celkově pro granty určeny, ale rozhodně to není jen o částkách, ale spíše o nastavení logiky systému.

A ohledně vnímání současného tance mám pocit, že se v České republice ještě stále často setkáváte s reakcí široké veřejnosti mimo kulturní obec, že nezávislý umělec „není přeci povolání a co jiného tedy děláte pro živobytí?“. Profese umělce je v Británii přijímána naprosto samozřejmě, také na univerzitách tanec studuje mnohem více lidí – prostě jdete studovat matematiku, medicínu, jazyky nebo tanec, je to vnímáno celkem rovnocenně. Samozřejmě ne všichni vystudovaní v Anglii jsou pak špičkový taneční umělci, ale i když nakonec pracují v jiných souvisejících oborech, diplom z taneční fakulty není nic zvláštního.

Ale rozhodně nechci působit jako přílišný obdivovatel Velké Británie. Situace tance v Česku má své výhody a velmi se lepší. A naopak vzhledem k nesmyslnému a nebezpečnému Brexitu kdoví, co se stane s Británií a jejím kulturním rezortem...

Je představení, které vás tak zasáhlo, že na něj nikdy nezapomenete?
Těch je hodně. Takže asi spíše zmíním, co se mi vybaví jako nedávný silný zážitek. V Amsterodamu jsem letos viděla The Head & the Load od Williama Kentridge, takový „gesamtkunstwerk“ kombinující pohyb, operní zpěv, dadaistické texty a výrazné scénografické řešení, stávající z jednoduchých rekvizit i důmyslné projekce. Obdivuji, jak Kentridge používá své kreslířské dovednosti a další tradiční výtvarné metody, a to pak rozpohybuje a navrství pomocí nových technologií nebo s použitím stínů. Kentridge pochází z Jihoafrické republiky a svým dílem velmi inteligentně a poutavě poukazuje na problematiku kolonialismu.

Taky jsem teď nedávno pomáhala s projektem pro divadelní fakultu na Fontys University v Tilburgu. Studenti na základě Platónova podobenství o jeskyni měli za úkol vytvořit ve dvou sálech propojených streamováním audia a videa krátká představení – jeden sál byl pomyslnou „jeskyní“ a druhý „světem venku“. Studenti podobenství použili pro reflexi témat současného světa a musím říct, že některá z představení ve mně zanechala až nečekaně silný dojem.

Info

Opravdoví
web inscenace

Živě:
24. 10. 2019 Ponec, Praha & K3, Olomouc
fb událost

31. 10. 2019 Moving Station, Plzeň & Diod, Jihlava
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

The Sherlocks: Arctic Monkeys jsou moderní Beatles, my chceme hrát na Měsíci

Ondřej Čížek 16.11.2019

První album Live for the Moment si ukradlo šestou pozici v britském prodejním žebříčku, pokračování Under Your Sky se masivnějším kytarovým zvukem rozeznělo letos v říjnu. Rozhovor.

Douška vydavatelská: Nona Records

redakce 13.11.2019

Matěj Kotouček z labelu Nona Records po třech letech fungování v symbióze podpory klubových akcí a vydávání experimentálního elektra migruje do Prahy.

Pojď ven s Dominikem Zezulou

redakce 06.11.2019

Na co se teď nejvíc těší textař, zpěvák, polovina post-hudby a zakladatel projektu Děti mezi reprákama Dominik Zezula?

Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

Jakub Peřina 31.10.2019

Smutný pohodář Kevin Morby míří poprvé do Prahy a v rozhovoru prozrazuje, s jakými pocity psal svou novou desku Oh My God. Tedy mimo jiné.

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

Petr Ferenc 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Michal Pařízek 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Maria Pyatkina 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

Jarmo Diehl 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Vstupní prohlídka: Stolen (chn)

redakce 26.09.2019

Kapela Stolen z čínského města Chengdu existuje přes deset let, evropskému publiku se letos představí jako předkapela ikon New Order.