Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 12.10.2019
Fakt, že letos festival slaví čtvrtstoletí, není nijak zdůrazňován, žádné úvodní proklamace, ani velkým písmem vyvedené „25th Anniversary“ na plakátech a promomateriálech. Jazz Goes to Town si držuje aureolu tiché až nenápadné skromnosti, malého festivalu pro pár zasvěcených. No pár...
Festival je neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních. Důkazem toho bylo duo Vandermark/Kurzmann, které kloubilo saxofon a elektronický základ v podobě ruchových ploch. Někdy to připomínalo soundtrack k jakési artové science fiction, jindy zase zvuky, které říkají, že je nejvyšší čas pořídit si nový audio kabel. Dvěma rozsáhlým introvertním kompozicím scházel řád a vývoj. Snad na tom měl podíl nešťastně řešený prostor baru Náplavka, do produkce se mísil šum osazenstva, které neustávalo v konverzaci.
Naopak na první dobrou chytil (opět) saxofonista Pavel Zlámal a jeho band s názvem PQ. V uskupením vzešlém z hudebního podhoubí brněnské JAMU to naopak řádem – a vedením Zlámala – vyloženě jiskřilo. A přitom jejich set nepůsobil svázaně, staromilsky nebo revivalově. Dominovala dokonalá souhra, schopnost dát prostor vlastnímu egu, zároveň pokora ve službě celku. Setu nescházel humor a vůbec celkové povznesení nad jazzová klišé. Bubeník v mikině Adidas nebo pianistova kšiltovka z Hornbachu potěšila.
Dominance saxofonů je vůbec zajímavým prvkem pětadvacátého ročníku. Nepřeslechnutelný, byť ne dominantní, byl i u druhé dvojice, tentokrát už v prověřeném kinu Central. Mezinárodní septet Full Sun, který založil bassaxofonista Ziv Taubenfeld a přitáhl do něj i význačné jméno formátu Michaela Moorea, se s grácií pohyboval ve světě, který při zběžném poslechu nedával smysl. Improvizace, momenty, kdy se každý ze sedmi muzikantů ubíral vlastními cestami, chaos. A výsledkem byl řád, ze změti tónů se vynořující melodické fráze, z rozdrolené arytmie působivý beat.
Na pódiu je vystřídali Digital Primitives, americké trio, které je jednou nohou ukotvené v moderním, eklektickém přístupu a tou druhou pevně spjaté s africkou hudební tradicí. Hutné přímočaré bicí (jak svěže nejazzové!) tvořily podklad pro hudbu, která si klestila cestu mezi dřevním blues a moderním jazzem. Unikátní zážitek, který umocňovalo přirozené showmanství Coopera-Moorea a jeho sbírka v žánru značně neobvyklých nástrojů. Saxofon Assifa Thsahara byl pojítkem, které výsledný tvar spojovalo s žánrovým vymezením přehlídky.
A to je vlastně to, v čem Jazz Goes to Town boduje. Spojuje přístupy, muzikanty a styly, kteří jsou zdánlivě nekompatibilní. Hledání řádu.
Jazz Goes to Town
9.-10. 10. 2018, Hradec Králové
foto: Lukáš Veselý (Jazz Goes to Town)
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.