Články / Reporty

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 12.10.2019

Fakt, že letos festival slaví čtvrtstoletí, není nijak zdůrazňován, žádné úvodní proklamace, ani velkým písmem vyvedené „25th Anniversary“ na plakátech a promomateriálech. Jazz Goes to Town si držuje aureolu tiché až nenápadné skromnosti, malého festivalu pro pár zasvěcených. No pár...

Festival je neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních. Důkazem toho bylo duo Vandermark/Kurzmann, které kloubilo saxofon a elektronický základ v podobě ruchových ploch. Někdy to připomínalo soundtrack k jakési artové science fiction, jindy zase zvuky, které říkají, že je nejvyšší čas pořídit si nový audio kabel. Dvěma rozsáhlým introvertním kompozicím scházel řád a vývoj. Snad na tom měl podíl nešťastně řešený prostor baru Náplavka, do produkce se mísil šum osazenstva, které neustávalo v konverzaci.

Naopak na první dobrou chytil (opět) saxofonista Pavel Zlámal a jeho band s názvem PQ. V uskupením vzešlém z hudebního podhoubí brněnské JAMU to naopak řádem – a vedením Zlámala – vyloženě jiskřilo. A přitom jejich set nepůsobil svázaně, staromilsky nebo revivalově. Dominovala dokonalá souhra, schopnost dát prostor vlastnímu egu, zároveň pokora ve službě celku. Setu nescházel humor a vůbec celkové povznesení nad jazzová klišé. Bubeník v mikině Adidas nebo pianistova kšiltovka z Hornbachu potěšila.

Dominance saxofonů je vůbec zajímavým prvkem pětadvacátého ročníku. Nepřeslechnutelný, byť ne dominantní, byl i u druhé dvojice, tentokrát už v prověřeném kinu Central. Mezinárodní septet Full Sun, který založil bassaxofonista Ziv Taubenfeld a přitáhl do něj i význačné jméno formátu Michaela Moorea, se s grácií pohyboval ve světě, který při zběžném poslechu nedával smysl. Improvizace, momenty, kdy se každý ze sedmi muzikantů ubíral vlastními cestami, chaos. A výsledkem byl řád, ze změti tónů se vynořující melodické fráze, z rozdrolené arytmie působivý beat.

Na pódiu je vystřídali Digital Primitives, americké trio, které je jednou nohou ukotvené v moderním, eklektickém přístupu a tou druhou pevně spjaté s africkou hudební tradicí. Hutné přímočaré bicí (jak svěže nejazzové!) tvořily podklad pro hudbu, která si klestila cestu mezi dřevním blues a moderním jazzem. Unikátní zážitek, který umocňovalo přirozené showmanství Coopera-Moorea a jeho sbírka v žánru značně neobvyklých nástrojů. Saxofon Assifa Thsahara byl pojítkem, které výsledný tvar spojovalo s žánrovým vymezením přehlídky.

A to je vlastně to, v čem Jazz Goes to Town boduje. Spojuje přístupy, muzikanty a styly, kteří jsou zdánlivě nekompatibilní. Hledání řádu.

Info

Jazz Goes to Town
9.-10. 10. 2018, Hradec Králové

foto: Lukáš Veselý (Jazz Goes to Town)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace