waghiss666 | Články / Reporty | 24.02.2020
„You guys should fight. Sissy fights are the best, dude! Oh by the way, we call the cops on you!“ Ani mě nehne! Rád bych se prohlásil za pacifistu, jsem spíš ale srab. Musí být snad už pět ráno, když vyklízíme lokál, s oblibou nadužívaný koncept jménem afterka s každou vteřinou nabývá kronikálních rozměrů. Jak taky jinak. Algiers před pár hodinami odehráli (další) perfektní koncert v Lucerna Music Baru. Koncert, který nezačíná, ani nekončí.
Zrovna nedávno jsme znovu otevřeli kvíz o dívčích kytarovkách a zvládli přijít jedině na Savages, jejichž kapelní pasivita budí smutný povzdech. Dnes večer dostaneme půlhodinovou náplast. Medvěd mě laskavě provokuje střípky zážitků z předchozího koncertu v německém Schorndorfu, nikdo ale netuší, že limity, kam zvedat laťku, přestaly platit. Lucerna děsí prázdnotou, když na stage nastupuje Esya, basačka Savages. Dneska v neortodoxním outfitu, sama, ale se synťáky v zádech i po boku. Zkratkovitý kompliment o holkách, co na basu hrát neumí a v tom je jejich jedinečný cit a rukopis, jdou tentokrát stranou, stejně jako pohrdání o výplňkovém nástrojovém postu či zakřiknuté kreativitě. Ayşe Hassan hraje osobité písně s důrazem na lámaný beat, vlivy orientu i feminismu, namísto odosobněnosti procítěnost. Pro skladbu Nothing se chopí baskytary a z příběhu o ztrátě blízké osoby se zastavuje dech a mrazí. Sál se plní.
Zapomněl jsem počítat, kolikrát jsem Algiers viděl, ale cítím silnou potřebu, aby tohle byl mainstream, aby jejich hudbu hrála rádia, aby se dostala ke všem věkovým kategoriím. Protože jsou to hezký písničky, ale i protože kontextu a poselství v každé jedné z nich se nevyhne ani ignorant. Vysoké nároky, já vím, ale přesto… Jak často se vám stane, že zažijete v krátkém časovém horizontu jednoho evropského turné víc než jedno vystoupení téže kapely, které se bez přehánění stane životním? Téměř přesně na den se po roce Algiers vrací na stejné místo. Co je jinak? Třetí deska There Is No Year, která logicky vládne setlistu (kde se speciálně objevila i předělávka Liberation od atlantských sousedů Outkast), oblíbený tour manager Tristan tentokrát na pódiu s tamburínou a mikrofonem a jejich zatím nejdelší vystoupení u nás. A taky saxofon v rukou kytaristy Leeho Tesche.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Odpáleno nealbovou punkárnou The Void, zvuk i zpěv Franklina Jamese Fishera si sednou až po třetí, poloimprovizované instrumentální skladbě a v novince Unoccupied se naplno projeví zásadní rozdíl mezi domácím poslechem a živým vystoupením - výbušný bubeník Matt Tong! A přestože se na novém albu soustředí nejvíce pozornosti na osobu, pocity, hlas a minulost zpěváka Franklina, hraje to Algiers semknutěji, silněji a přesvědčivěji než kdejaké hardcoreové mlátičce. Příjemně plná Lucerna tančí, ať už ji válcuje zběsilá Animals nebo disko beat elektronické Irony.Utility.Pretext. Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mně by ani to nestačilo. Nejlepších kapel na světě se nikdy nemůžete přesytit, navíc když odehrajou svůj doposud nejsilnější koncert.
Na popud Medvěda, se kterým se dělíme o titul vrchní fanynka kapely (jeden z nás vede v počtu navštívených koncertů, zatímco druhý nosí kérku s logem kapely) unášíme dva největší punkáče z Algiers do (zatím) utajeného podniku v Holešovicích, kde se mě půvabná oslavenkyně čerstvých pětadvacátých narozenin pokusí svést citováním Švejka, Wericha a Cimrmana, zatímco mě krmí veganskými chlebíčky. Vyfešákovaný Tristan pouští novou desku Nicka Cavea a basák Ryan Mahan osvětluje, jak že to bylo s těmi Colours of Ostrava, když mu doporučuju texty i knihy mého oblíbeného Keitha Buckleyho.
„Nechtěl jsem tě vyděsit. Všechno je na dobré cestě. Tohle je jen začátek něčeho velkého!“ uklidňuje mě Ryan o spoustu hodin později, když znovu utne náš nekonečný a neukončitelný dialog a s úsměvem se nechává odvést do temné ranní Prahy. Jsem vděčný za léta abstinence, díky kterým si tyhle večery budu pamatovat v jasných odstínech.
Algiers (us) + Esya (uk)
21. 2. 2020 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kuba Václavek
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.