Články / Reporty

Jestli ještě někdy uslyším Joni Mitchell, tak asi umřu (Lydia Lunch)

Jestli ještě někdy uslyším Joni Mitchell, tak asi umřu (Lydia Lunch)

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 08.12.2013

„Jestli ještě někdy uslyším Joni Mitchell, tak asi umřu,“ uvítala Malostranskou besedu svým lehce chraplavým hlasem Lydia Lunch, odkazujíc tím na předkoncertní hudební produkci klubu. Jak lépe definovat následující vystoupení? Žádné něžné tóny a bolestivě ukňourané songy o nešťastné lásce. Když máte problém, tak ho vyřvěte, a dál mě s tím nezatěžujte, protože já mám svých minulých a současných přízraků taky dost.

Lydia Lunch hrála v Praze už několikrát, letos přijela s projektem Retrovirus. V průběhu večera se vracela ke starším písním, temnějším a industriálnějším, více punku, méně blues. Retrovirus, který jen tak nedostanete z těla, kterého se nezbavíte do konce života, protože vás utvářel. Na jízdě po letech minulých nebyla Lydia sama, rovnocennými partnery jí byli Weasel Walter (kytara; Behold… The Arctopus, The Flying Luttenbachers), Tim Dahl (basa; Child Abuse, American Liberty League) a Bob Bert (bicí; Pussy Galore, Chrome Cranks). Slovy Lydie „samí úchylové“. Že se mezi nimi cítí jak štika ve vodě, potvrzovala poplácáváním po tvářích, drbáním ve vlasech, s oběma kytarama neustále vedla svádivý tanec.

Lydia Lunch, pro ty, co nevědí, je v prvé řadě samice, resp. übersamice. Může jí být přes padesát, ale energie a sex appealu má, že by jí to mohla leckterá mladice závidět. Vždy oblečená v černé barvě, tu se zaleskne flitr, boty na podpatku, rozcuchané černé vlasy a rudá rtěnka (kterou si stejně jako účes po každé písní beze studu kontrolovala a doupravovala). Každý muž, ať už má sebevědomí jak chce vysoké, si vedle ní najednou přijde nesvůj, zmatený a rozechvělý, jako by mu zase bylo patnáct. Na sebejisté pánské výkřiky z publika odpovídala poznámkami typu „to víš že jo“, případně jen pohodila hlavou a sešpulila rty ve smyslu „co mi tady budeš povídat, chlapečku, vždyť bych mohla bejt tvoje matka“. A stejně jí všichni leželi u nohou a ona je milovala („You don’t need to applause, I know you love me“).

O to víc jí milují ženy a ona miluje je. Co koncert, to injekce woman power přímo do žil. „There is no need to be desperate,“ kázala z pódia. Mnohé její písně jsou o šílenství zvaném láska, o tom, jaký ty chlapi jsou mrchy, jak je lepší přemýšlet o tom, kdo vám zaplatí nájem, než kdo vás miluje. Tvrdá škola života. Nikdy z ní ale nesálá pocit hořkosti, je to jen bojovnice, která si nenechá nic líbit. „More they are killing, more I fucking.“ Každá bychom ji chtěly za kamarádku – rameno k pláči vám nenastaví, zato vás pěkně kopne do zadku.

Jedna z prvních písní Love Split with Blood odstartovala koncert, na kterém jste neměli možnost myslet na něco jiného, plně zataženi do hudebního masakru. Občas vás napadlo, co si asi tak myslí zpěvačka o svém mladém já, které před třiceti lety křičelo tuhle píseň. Jsou to už jen vzpomínky na divoký život? Může člověk někdy dojít klidu? Krásná byla Afraid of Your Company, píseň o čekání, o nerozhodnosti, co se vztahem, co bude dál, i když už známe konec i odpovědi na otázky. Vrcholem večera byla píseň Burning Skulls, kterou původně Lydia natočila s Rowlandem S. Howardem. V úvodu skladby na geniálního kytaristu, který zemřel před pěti lety, zavzpomínala. „They’re coming for me now, nothing scares me anyhow, I can feel the heat, some kind of crazy scene…,“ draly se hned při prvních tónech kytary slzy do očí, ze smutku, ale i z nádhery slov a melodie. Poslechnete-li si původní nahrávku, zjistíte, že hlas Lydie Lunch zdrsněl, potemněl a písni to prospělo. Je kolem nás spousta přízraků a tenhle song je jejich oslavou.

Koncert trval něco přes hodinu a bylo to tak akorát, aby byl dokonalý. Během přídavku stačila odhodit cigaretu do publika, dopít koňak, naposledy si na všechno zanadávat („What is NOW?“), spiklenecky mrknout na dámy, sexy opovržlivě povytáhnout obočí na chlapy a během několika poselství o válkách nabídnout ve stejné tónině své knihy, které se prodávají u šaten. Teta Lýdie.

Info

Lydia Lunch Retrovirus (usa)
5.12.2013, Malostranská beseda, Praha

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace