Články / Reporty

Jiné hlasy, jiné (lázeňské) pokoje aneb Luhovaný Vincent

Jiné hlasy, jiné (lázeňské) pokoje aneb Luhovaný Vincent

cyril kosak | Články / Reporty | 01.07.2021

V lázeňském parku pod Hudebním altánem sedí na stoličce u piana Irena Havlová a sleduje manžela Vojtěcha, hrajícího na violu da gamba. Vrůstám do země, až si musím pravidelně prošlápnout nohy, abych si byl jistý, že jsou volné. Strach je ale zbytečný, tohle je zřejmým cílem. Zprava šumí Pozlovický potok, za ním Japonská zahrada, kterou lemuje ulice Leoše Janáčka. Cítím všechny ty prameny, v nohou, v chodidlech.

Do údolního města jsem přijížděl ze severu. Proud vozidel byl pomalejší, až se zastavil. Hlavní ulicí pobíhali chlapi v montérkách i hasičských mundúrech, po stranách byly zaparkované stříkačky, helmy na hlváchjsem zahlédl i na střechách. Že by bouřky zasáhly i Luhačovice, to celostátní média neregistrovala, viděl jsem kusy střech, pokrčené plechové pláty, čilý ruch. Slunce bylo prudké. „Dobrý den, jsem u vás ubytovaný, měl jsem zavolat předem,“ sípal jsem do telefonu, skrze ozdobnou dřevěnou mřížku byli vidět štamgasti v Bistru na peróně. Bufet starého střihu kombinovaný s asijskou restaurací, letní zahrádkou obloženou kachlemi z osmdesátých let, velkými kamennými květináči na podstavách i hrůznou reklamní kostkou je neopominutelnou spojnicí vlakového a autobusového nádraží. „Běžte kolem hlavní cesty, až uvidíte na levé straně hasičské auta, tak žlutý dům naproti, zazvoňte. Je to tu všude opáskované, dejte pozor, ať na vás nic nespadne.“

Okno jako by vedlo na staveniště. Před internátem svačili požárníci, další odřezávali bruskou kusy střešní krytiny, jiní hleděli do komínu, který byl mimo své ukotvení. Čumilové, turisti, ti, co zrovna dorazili, i domácí se účastnili mumraje, který trval od časných ranních hodin. Na Facebooku Luhovaného Vincenta se objevila zpráva, že dobrovolníci na odklízení kalamity se můžou hlásit v jeho centru, v kavárně Jizba, a že program odstartuje, byť se zpožděním. Namířil jsem si to k malému sídlišti u zámku, kde ležely vyvrácené stromy. Potok byl plný sražených statných kmenů, mezi nimi se povalovaly barevné kontejnery, jako by to byly kapesní hračky. Na trávě leželo několik hnízd vlnitého plechu, do zateplené fasády jednoho z panelových domů byl zapíchnutý dřevěný kůl, který přiletěl bůhvíodkud. Z oken a balkonů vyhlížely matky s dětmi, další se míhaly venku. Zapadnout do party technických služeb bylo snazší než zvednout hrábě. Po deseti minutách se mě ptal chlap v oranžové vestě a s motorovou pilou v ruce, co bude teď.

Ve dvaceti lidech mizela spoušť skoro zázračně, lidi se srocovali do přirozených družstev, kterým sice nikdo nevelel, ale zároveň jako by každý věděl, co má dělat. Drtič na dřevo zapřažený za osobák chroupal větve o průměru stehna, někdo tahal stromy, další čistil břeh, někdo zametal, malé náklaďáčky odvážely sešrotovanou zeleň bez ustání. Nad korytem se uhnízdil nakladač, aby vyčistil řečiště. Na mostku stáli instagramoví nadšenci a dělali to, co umí nejlépe. Nálada byla příjemně pospolitá, lidská. „Chlapci, nedřete sa ták! Je pátek, to je malá sobota…“ Po pár hodinách jsem zasedl naproti zámku, kde jeřáb rovnal korouhvičku na věži. V hospodě U koňa byli místní i přespolní. Přisedl si ke mě penzista v nažehlené košili, vichr prý přišel v devět večer. Odfoukl mu kus střechy, takže do obýváku mu svítí měsíc, ale do ložnice neprší. Čeká, co bude, co na to pojišťovna a hlavně kde sežene řemeslníky. Má si pro něj přijet syn na víkend, na nedělní fotbal už chce být zpátky doma.


fotogalerie z prvního festivalového dne k vidění zde

Na druhé straně města, uprostřed kolonády, tou dobou probíhala debata o tom, proč hodnotit umění, a jeden z diskutérů, hudební publicista Karel Veselý, o pár hodin později neskrýval překvapení nad množstvím zaujatých posluchačů. V kontextu Luhovaného Vincenta to bylo zajímavé téma, neboť jeho dramaturgie je dosti odlišná od toho, na co jsme zvyklí z podobně laděných přehlídek. Vlastně pohled na program, který pořadatelé oznámili na začátku června s tím, že drtivá většina představení se odehraje venku a zdarma a některá další bude možné podpořit dobrovolným vstupným, mohl budit rozpaky. U Luhovaného Vincenta je nepatřičné mluvit o nějakých tahácích, zároveň nejde o průřez aktuální alternativní scénou v jakémkoliv smyslu slova. Velmi pečlivě a v kontextu lázeňského maloměsta až nepochopitelně odvážná dramaturgie sice nabídla Irenu a Vojtěcha Havlovy, ale jen hrstka fanoušků ví, že o nich nedávno psal Pitchfork v souvislosti s jejich výběrovým albem Melodies in Sand nebo že jde o jméno, které obdivně skloňují hudebníci jako Sufjan Stevens a Bryce Dessner. Na místě je spíš citovat jednoho z přítomných: „Měl jsem kdysi čajovnické období, a to jsem je vařil hodně…“

Akademická malířka Marie Ladrová je známá svými houbovými akvarely a rovněž vyučuje hru na těremin, ale že má za sebou vystupování s několika (spíše obskurními) seskupeními, to se ví asi stejně, jako že dvojice Thyme kombinuje cimbál a elektroniku nebo že mladá slovenská písničkářka Timea má za sebou jediné EP. Všechna tři jména zapadla do různých prostor kolonády velmi dobře, aniž by rušila, aniž by „nerušit“ bylo dramaturgickým cílem. Naopak, na posluchače kladou tito interpreti jisté nároky. A to jsme u těch „popovějších“ jmen. Umělce typu Sweeps04, Stanislav Abrahám nebo Michal Kindernay bych očekával v uzavřeném žižkovském dvorku komunitního Puncta nebo na experimentálních dýcháncích A2+, možná na Hradbách samoty, ale nikoliv na akci, která si za primární cíl klade vtažení obyvatel města do svého dění.

Hlavní devízou Luhovaného Vincenta byla důkladná a promyšlená práce s terénem, ta jej taky odlišuje od většiny festivalů. Zatímco různorodý program, zahrnující položky hudební, filmové, přednášky, workshopy a performance, je dnes obligátní, pracovat s ním na půdorysu města je méně obvyklé. A pokud se s ním takto zachází, pak poněkud jednostranně v tom smyslu, že vznikne pár dočasných stagí očekávatelné podoby, charakteru i pomíjivosti, nebo se využije praktických míst, jako je kino nebo klub. V Luhačovicích to letos fungovalo trochu jinak. Jako by si prostorové dispozice vybíraly své performery, nikoli naopak. Nešlo o technickou vhodnost lokality nebo nějakou exotičnost, ale o schopnost vytvořit unikátní místo, neoddělované a nenarušované technickým zázemím, kulisami, bránou nebo kontrolovaným vstupem. Tohle velmi dobře fungovalo i v případě chytře zvolených hudebních dvojbloků přímo na kolonádě, která je zavřená i otevřená zároveň a kde kromě jmenovaných vystoupili ve střídajících se blocích i slovenský neoklasický skladatel a pianista I Am Planet a o několik generací starší experimentující písničkář Oldřich Janota.


fotogalerie z druhého festivalového dne k vidění tady

Velkou předností Luhačovic je „všechno na dlani“, korzo i zákoutí, v nichž se vzápětí ztratíte z dohledu. V jednu chvíli můžete sedět na terase Společenského domu, hned na to mizet za Ředitelstvím lázní, kde se odehrávala tak nepraktické záležitost, jako je performance pro tři diváky v podání Studia MoreThanThat. Nutná registrace se týkala i psychogeografické procházky Radana Haluzíka a Jonáše Zbořila, na kterou jsem se nedostal. Náhradou bylo noční bloudění do vesnice nad městem a přemýšlení o tom, jestli je mobilní GPS ohlupující, nebo nápomocná, aby se ukázalo, že cesta do neznáma zejména bystří smysly. Pokud teoretička Rebecca Solnit prohlašuje, že lidské myšlenky se pohybují zhruba stejnou rychlostí, jakou chodíme, musel bych do téhle rovnice zařadit i cíl cesty, resp. jeho absenci. Haluzík se Zbořilem chtěli nabourat ne-myšlení při chůzi po předem vyznačených trasách tím, že člověka nechají dvacet minut zatáčet dvakrát doprava, jednou doleva a celý proces třikrát zopakovat. Já, jelikož jsem netušil, kde jsem, jsem se točil zcela přirozeně v temných obrysech domů i ztrácejících se cest a viděl v tom marnou snahu opustit město, resp. sám sebe. Ale aby to neznělo nějak mysticky – pointou byl průchod zalesněným svahem nad přehradou, který sice nepůsobil zlověstně, zato nebylo vidět na krok. Prvními živými lidmi po několika hodinách byli rybáři, mlčenliví jako jejich pruty, katarzním momentem pak kontakt s vodou a horké ticho vůkol.

Méně vyzněl interiérový program, zejména projekce v kině Elektra, což se netýká jen filmů samých, ale třeba i bloku publicistické trojice Miloš Hroch, Pavel Turek, Karel Veselý. Ačkoliv divadelní čtvrtá stěna byla nabourávaná tím, že živé, vtipné i erudované pásmo Hudební lázně se často obracelo k publiku a to bylo odkázáno na plátno jen při klipových doplňcích, nešlo se zbavit dojmu uvěznění v sedačkách dusného kinosálu. To, co nevadí návštěvníkům akcí typu Letní filmová škola, tady, v kontrastu k otevřeným venkovním prostranstvím, působilo staromilsky a jednorozměrně. Dobrý průsečík mezi naznačenými polohami tvořilo festivalové centrum Jizba, které bylo místem srážení a kratšího či delšího prodlévání, ale i několika performancí, a těžilo z ideálního umístění v klíně Luhačovic. Večerním a nočním meeting pointem pak byl bar Amerika, nasáklý místními traviči volného času i kulečníkovými ekvilibristy, víkendovou náplavou i luhovanými vystupujícími. Vzrušeně krákoravá dikce slováckého buditele a spisovatele Ladislava Čumby skládala pivní tácky do zvláštních vzorců a ty se kutálely silnicí až dolů za město.

Dokonalé vplynutí umělecké intervence do krajiny pod přehradou představoval večerní pořad Phonotropic Blindness Michala Kindernaye. Za úhledným oxymóronem z názvu se skrývala nenásilně angažovaná audiovizuální kompozice zaměřená na vodní prvek v jeho nejrozmanitějších podobách, která nefungovala jako brána do jiného prostoru, ale coby osvojování si neznámého místa. Kindernay, který se tomuhle vodnímu šamanismu věnuje už delší dobu a třeba v Mariánských lázních pracoval přímo s tamními terénními nahrávkami, volil převážně klidnou, ambientní polohu a abstraktní obrazové zpracování, což umožňovalo soustředěnější vcítění do terénu. Bez židlí a vyhrazených míst, kousek od cesty jsem si nebyl jistý, co je produkce a co skutečný žabí zpěv. To, co se nejdříve zdálo jako dva různé světy, se přirozeně propojilo. Tedy pokud někde za stromy nestál další sloupový reproduktor.


fotogalerie z třetího festivalového dne tu

„Všechno z Luhovaného Vincenta, co do něj patří, bylo uvolněné a osobní a mělo esprit lázeňského léta, v němž lze krom obvyklých líných slastí dělat také různé podrývavé intervence a podezřelé akce. Ta kombinace je krásná,“ pronesl před pár lety Petr Borkovec, z jehož tvorby se četlo i letos během nedělní luční hostiny u pramene Aloiska. Borkovec byl jedním z prvních autorů, které na rezidenční pobyt pozval Nadační fond Pramen Luhačovice, za nímž stojí ředitelka Luhovaného Vincenta Magdaléna Petráková. Ona a lidi z jejího týmu mají zkušenosti z různých akcí nadregionálního významu jako Divadelní flora Olomouc nebo Přehlídka filmové animace a současného umění, angažují se i v dalších krajových spolcích a znají úskalí spojené s řešením finančního zázemí kulturních eventů: „Doposud pro nás bylo docela pohodlné sázet na veřejné zdroje - příjmy z grantů. To je ale stále nevyzpytatelnější, navíc covid s městskými i krajskými rozpočty na dotace ještě pěkně zamává. Myslíme si, že je velká budoucnost ve filantropii, soukromém dárcovství. Obecně s tím v kultuře neumíme zacházet. Jsme opatrní říct si o podporu, přitom je to naprosto legitimní,“ prohlásila Petráková v jednom z nedávných rozhovorů. A pokud se jí daří nacházet a vybírat prostředky na tak netradiční program, budí to velkou naději obecně. Protože když přesvědčíte lidi mimo kulturní nebo akademickou sféru, že je zcela normální, nebo dokonce obohacující sledovat taneční performanci s kufry uprostřed kolonády (tYhle) nebo suitu pro osm postav, rotoped a bagr (Petr Zet), že takové extravagance nejsou odtržené od života, nemůžete získat víc.

Na jednom ze stolů v Bistru na peróně byly nachystány tři frťany třech různých barev, nad nimi seděla pohříchu nesourodá trojice. Hřmotný stařec ve slunečních brýlích, čtyřicetikilová houžev se stále rozesmátým, bezzubým výrazem a upravený padesátník s jižanskými předky, ledvinkou a bílým trikotem s límečkem. „Zeptej se mě, jak se mám,“ řekl. „Jak se máš?“ opáčil jsem se familiárně. „Okouzlujúce!“ nahlas polknul zjevně nadšený z jazykového patvaru. „Vždycky musíš říct, že se máš dobře. I když se máš na piču. To je důležité.“ Budu si to pamatovat.

Info

Luhovaný Vincent
24.–27. 6. 2021 Luhačovice

foto © Vít Řezáč

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Spodky, esa, polské trumfy (Nowa Muzyka 2021)

Radka Bednarzová 03.08.2021

Jako z jiného světa působí sportovní hala Spodek ve tvaru disku, těžko uvěřit tomu, že brutalistní budova oslavila padesát let. Na co se tančilo, kde byl chill?

Štěstí neznamená mnoho mušlí (Vivat Vila!)

Lucia Banáková, Veronika Miksová 29.07.2021

Spolek Živá vila se snaží zachránit funkcionalistickou Kralovu vilu před demolicí a nadto pořádá festival Vivat Vila. Jaké to bylo?

Urbex s hudbou (Pop Messe)

Veronika Jastrzembská 28.07.2021

Je jedna hodina odpoledne, ve vzduchu se líně povaluje závan léta, na obloze pálí polední sluce.

Rubáš nemá kapsy (Slavnost v houští)

Jiří Přivřel 27.07.2021

Houby sice nerostly, ale z lukovského houští s prázdnou nikdo neodešel.

Na Bojišti lítá pohoda (Obscene Extreme 2021)

Radka Bednarzová 19.07.2021

Freak festival, něco blití, naháčů a vůkolní přírody, a hlavně smrtící dávka hudby. Vděčně a s pokorou.

Fitko pod věží (Hotspot)

Veronika Mrázková 17.07.2021

Kde začít? Děsivou bouřkou, scénou v koksárenské baterii, králem diskoték nebo rovnou hlavní hvězdou Axelem Thesleffem? Ten večer měl všechno.

24 hodín (Pohoda on the Ground)

Richard Michalik 11.07.2021

Nevadí nám ani 37 stupňov a takmer žiadny tieň poskytujúci úkryt. Hlavné je, že sme na Pohode. Minulý pandemický rok niečo nemožné. Tentokrát možné len na 24 hodín.

Hradby Samoty: Prímajúci ostrov divnohudby

Lucia Banáková 05.07.2021

Desiaty ročník Hradieb Samoty pomaly, ale isto započal festivalovú sezónu.

Odhozené masky (Katarzia)

Michal Pařízek 25.06.2021

Katarzia křest svého Celibátu přesouvala na několikrát a bolestivě, nakonec ani ohledně finálního termínu nebylo nic jednoduché.

Pivo a zmrzlina aneb Krákor 2021

Adéla Polka 22.06.2021

Jestli je v celém okolí Brna úmorné vedro, tady je příjemný chládek, a když se člověk odpoledne zaposlouchá do potůčku, který střídmě teče za strany výčepu...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace