Články / Rozhovory

Jiří Imlauf: Zlatý časy jsou pryč a nás to válcuje

Jiří Imlauf: Zlatý časy jsou pryč a nás to válcuje

Matěj Kolář | Články / Rozhovory | 21.03.2019

S Jiřím Imlaufem jsem se sešel po koncertě u sklenky vína, z repráku k tomu zpíval Jim Morrison, jak stylové. Houpací koně svou muzikou a texty jako by podobné chvíle zachycovali často; naposledy na nové desce Desolation Peak. O písničkách, ve kterých nešetří odkazy na inspirující kapely nebo básníky, o útěcích, hledání, literatuře a cestě jako takové jsme si povídali ještě dlouho po tom, co Morrisona vystřídal americký devadesátkový pop-punk, ticho i vypnutí diktafonu…

Na kopci Desolation Peak strávil Jack Kerouac 63 dní jako požární hlídka. Na vrchu byl celou dobu sám a rozjímal. Taky jste rozjímali?
Ve studiu a na zkušebně nastalo hodně takových momentů. Byly to chvilky, kdy jsme byli zticha a spíš ponoření do sebe. To, co tam on musel zažívat sám se sebou, zažíváme i my, když hrajeme titulní písničku. Přesně to jsme chtěli – vrátit se do sebe a hledat klidnější, volnější věci a zapomenout na ruch a zběsilost doby. Chtěli jsme udělat romantickou desku, ve který bychom prostě utekli někam pryč.

Jak se Kerouac rouboval na Ústí?
My jsme si řekli, že fakt nechceme udělat ústeckou desku. Dali jsme si zákaz ho jmenovat, zmínit konkrétní reálie. Jestli to ale nějak prosáklo, tak je to celkem přirozený a jinak to vlastně ani nejde. Kerouacovy knížky v sobě mají dost vzpomínek a momentů z různýho potulování po městech a když jsme dělali písničky, naskakovala nám konkrétní místa. Měli jsme to město za okny.

Nepromítá se tam i příznačná beatnická cesta, na které člověk něco hledá a pořád se za něčím žene?
To víš že jo. Celý koncept alba má připomínat snahu utéct od toho věčnýho bláznění po věcech, zážitcích a vzruchách, co na člověka útočí. Pryč, na nějaký pomyslný kopec, třeba uvnitř sebe. Zároveň je tam zachycená i Kerouacova cesta – kdy se prodíral zběsilostí života, ale občas se na sebe podíval zvenčí a řekl si, že by bylo lepší se zklidnit nebo si život zařídit jinak.

Přišlo mi, že se ve více vašich písničkách opakuje leitmotiv hledání klidu…
Chtěli jsme říct, že zlatý časy jsou pryč a teď nás to válcuje. Všichni nějak vnímáme tlak, který je pěkně rafinovanej. Kupuje si nás komfort a my za to platíme. Jsou to mucholapky, spousta nastraženejch pastí kolem. Mám pocit, že obyčejného klidu – s knížkou, ve vlaku u okýnka nebo když jdeš lesem a vylezeš na kopec – je čím dál tím míň.

Písničkář Kittchen si jednou všiml, kolik podobností mají muzikanti z bývalých Sudet. Paralely viděl u sebe tvorbě, v písničkách Bratří Orffů, ale i ve vaší hudbě.
Kuba o tom psát umí, my jsme s touhle látkou nikdy záměrně nepracovali. Je ale možný, že taková ta bezútěšnost pohraničí asi prolízá i do naší hudby. A je pravda, že zrovna Ústí třeba na takové vysidlování Němců doplatilo hodně.

Na albu je více elektroniky. Proč?
Nějak samo od sebe. Už když jsme hrávali takovým ortodoxním rokenrolovým způsobem, tak jsme poslouchali řadu věcí, ve kterých vůbec nebyly kytary. Před nějakou dobou jsme po koncertě seděli v prešovské Christianii, bavili se o tom, jak bude znít naše nová deska, a začali hrát The Chemical Brothers s Beckem písničku Wide Open. Zespoda tam hrajou subbasy a Beck na jednom motivu vystavěl parádní věci a my si řekli: takhle.

Taky přibyly ženské vokály.
My jsme kdysi rok zpěvačku měli, ten úplně první rok... Chtěli jsme to zjemnit, dát tomu víc melodie a něhy. A taky jsme ten Kerouacův příběh chtěli vidět i ženskýma očima, protože u něj ženy hrály velkou roli. No a taky teď prožívám intenzivní milostný románek se soulem a černou hudbou vůbec. Vybavuju si kdysi v Akropoli Afghan Whigs se třemi vokalistkami, koukal jsem na to nejdřív dost podezíravě... Čas dělá divy, pěkně to s náma koulí.

V desce rozjímáte nad Kerouacem, Ginsbergem, Cassadym ale i Kafkou. Neměl jsi ty někdy potřebu reflexe, pro tebe asi osudového autora, Borise Viana?
Pro mě je Vian sice opravdu velkej, ale kdybych o něm chtěl mluvit nebo něco říct, tak si to mnohdy radši nechám pro sebe, protože to pro mě má i negativní souvislosti. Ale mohlo by to být pěkný – on taky miloval bebop a vydýchaný, rušný, zahulený kluby v Paříži a přesně ve stejný době, co beatníci v Americe. Ty jeho knížky byly jako zjevení.

Byl bys spíš Sal Paradise, nebo Dean Moriarty?
Beru to s nadsázkou, ale typologicky spíš Sal. On obdivoval ty velký jezdce a psal o nich. Chtěl být jako oni, ale nebyl. Pamatuju si, jak jsem na vejšce chodil do hospody s partou spolužáků a kolikrát jsem si říkal, že už chci za kamarádama do Žatce, že je tý přemoudřelosti už moc. Když jsem byl ale s nima, tak se mi zas stýskalo po těch z Ústí a debatách o knížkách, hudbě, divadle. Těžký se mnou. Sal je spíš pozorovatel, radši si někam zalezu a tam jsem v klidu. Ale to možná přichází až teď s věkem...

Info

Houpací koně
web kapely

Nejbližší koncerty:
30.3. Pod Lampou, Plzeň
5.4. Depo, Velké Meziříčí
12.4. Zlatý chmel, Žatec
19.4. Falcon, Klatovy
26.4. Mír, Uherské Hradiště
27.4. Vrátnice, Rožnov pod Radhoštěm
4.5. Městské slavnosti, Bílina
7.5. Malostranská beseda, Praha
10.5. 30žák, Teplice

foto © Marek Kolařík

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dan Boeckner (Operators): Energie z pádu socialismu se proměnila v cynismus

redakce 09.07.2019

Jen co se znovu dala dohromady jeho domovská skupina Wolf Parade, Boeckner se znovu vrací na koncertní podia s Operators i Handsome Furs. Co nám k tomu řekl?

Ólafur Arnalds: Nejhorší tvůrčí blok

redakce 08.07.2019

Za hudbu k seriálu Broadchurch obdržel Ólafur Arnalds prestižní ocenění Britské filmové a televizní akademie. V létě představí na Colours of Ostrava skladby z posledního alba re:member, se kterým se…

Tokimonsta: Je to krásná doba

redakce 03.07.2019

Tokimonsta se letos v létě představí na Colours of Ostrava, ale i na Pohodě. Její sety jsou ekletické, plné hiphopových beatů, R&B i tanečních pasáží. Rozhovor.

Bob Hardy (Franz Ferdinand): Je to skvělý

redakce 27.06.2019

Dělat rozhovor se skotskými indie rockery Franz Ferdinand, když tušíte, že to pro každého z nich bude xtá dvanáctiminutovka v řadě, to je svého druhu řehole.

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.