Články / Rozhovory

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 17.06.2019

Potkat Jiřího Moravčíka na ostravských Colours bez vysílačky je téměř nemožné, svou práci dramaturga má v té době už zdárně uzavřenou a vstupuje do své produkční role. Podobné pozice zastává také na showcase festivalu Czech Music Crossroads, který ostravskou přehlídku v posledních letech předchází. Rovněž pracuje jako novinář (v poslední době zejména Uni, občas i Full Moon) anebo v rámci vysílání na různých vlnách Českého rozhlasu. V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music. A jinam.

Ty sám, tedy mimo práce na Crossroads a Colours of Ostrava, pracuješ dlouhá léta jako novinář, co tě v poslední době zaujalo a jak vlastně současnou scénu vnímáš?
Obecně? To asi nemohu sloužit, od rockového a mainstreamového světa jsem se už před lety úplně odstřihl a jediný kontakt s ním částečně udržuji jen přes Colours, kdy si občas říkám, jaké štěstí mě v životě potkalo, když s ním nemusím mít společného víc, než bych chtěl. Alba pozbyla významu, poslouchají se jen jednotlivé skladby, které vybírají internetoví roboti, kvalita se víc a víc měří počty zhlédnutí na YouTube a hudbě se říká produkt. Takový svět není pro mě. Nerozumím mu a nechci rozumět. Nejsem hluchý ani přezíravý, dobrý rock a pop ještě pořád snad poznám, jenomže i tuhle kvalitní hudbu nacházím spíš v těch spodních patrech, a když to vezmu kolem a kolem, její situace se příliš neliší od té mé world music. Nemohu si stěžovat, já mám pořád co poslouchat, skvělé nadčasové hudby se silnými příběhy je pořád dost. A ke všemu mám tu krásnou možnost ji doporučovat na Colours. A zjevení poslední doby? Vše, co dělá Rhiannon Giddens. Nebo vzestup arabského elektro undergroundu… A o moderní africké hudbě raději nemluvím.

K té se ještě dostaneme, teď by mě zajímal termín world music, který jsi několikrát použil. Ještě pořád platí? Hodně dlouho se přece mluví o tom, že je diskutabilní nebo minimálně zastaralý…
Mluví se o tom dokonce od roku 1987, kdy byl název vymyšlen ve smyslu co nejvíc zahrnout a co nejméně vynechat. Ty debaty o zastaralosti, mimochodem na Womexu se kdysi navrhlo, aby každý, kdo se na ten název zeptá, byl hozený do kanálu, vedou už léta především lidi mimo world music. Občas má prostě někdo terminologický záchvat a potřebu být za zajímavého. Úplně ze všeho nejvíc mě baví, když se neinformovaní chytráci se spasitelským syndromem odvolávají na prastarý článek Davida Byrnea, navíc během let zpochybněný i jím samotným. Každý přece ví, co si pod world music představit, takže proč se v tom šťourat. Nebo se snad někdo zajímá o to, jak nedefinovatelný je termín indie rock? Chápu, mnohým muzikantům kategorizace world music vadila, protože je v očích festivalových organizátorů, publicistů a v mediální sféře svého času nespravedlivě diskvalifikovala. Afričané také chtěli proniknout do velkých hitparád, nejen do těch specializovaných. Jenomže dnes už je všechno zaplaťpánbůh jinak, žánrové hranice přestaly platit. Navrch mají multižánrové festivaly, kde nějaké škatulky nikdo neřeší a už vůbec ne, zda někdo patří do world music, nebo ne. Proměnila se hudební publicistika, i renomovaná rocková média píší s uznáním o hudbě z Afriky, Asie nebo Blízkého východu, aniž by používala blbosti typu exotika z třetího světa, malijská world music, polské etno nebo britský folklór. Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposled někdo přišel s třeskutým nápadem najít tomuto hudebnímu vesmíru nový název. Každý by se mu nejspíš stejně vysmál.

To bylo vyčerpávající. Když se podíváme na world music scénu, jak si stojí ta česká? Nesleduji ji detailně, ale pořád mi přijde, že – třeba co se týče fúzí s moderní hudbou, elektronikou a podobně – jsme trochu pozadu.
Jsme malá země a dostali jsme do vínku nějakou hudební historii. S tím se musíme smířit. Na rozdíl, dejme tomu, od Slováků, kde co region, to poměrně odlišná tradiční hudba, u nás máme pouze Moravu a částečně snad jižní Čechy, nikde jinde se nějakým způsobem specifická tradiční, lidová hudba neudržela. Tím pádem jsou naše zdroje omezené, a pokud z nich čerpá hodně tvůrců, zákonitě narazí na strop a dojde k přehrávání stejných skladeb, i když ve snaze o originalitu. Narodili jsme se také s „knedlíkovskými rytmy“ v tělech, tudíž u nás pořád vyhrává folkrock. Do roku 1989 lidová hudba fungovala převážně jako výkladní skříň komunistické ideologie, která se ve svém zvráceném výkladu postarala o to, aby se ta z lidu vzešlá hudba lidu znechutila. Tím, jak ji nařídili odstřihnout od čehokoliv, co by jen vzdáleně připomnělo její spjatost s náboženskou vírou, přírodou a svobodomyslností. Pamatuji, jakým šokem pro mě jako mladého kluka bylo, když jsem poprvé zavítal na Horňácko a zjistil, že ta hudba nadále žije ve své hrdé a krásné podobě, jen omezená hranicemi místních vesnic a sklípků, které de facto nesměla překročit.

Chápu, že je třeba to uvést do souvislostí, ale měl jsem na mysli hlavně současnost…
Vydrž, hned k tomu dojdu. Po revoluci došlo k jinému extrému – každý chtěl najednou moravskou hudbu poslouchat, hrát i upravovat. Došlo to tak daleko, že se moravská hudba – tím, že jí bylo najednou všude plno – znovu dostala do bodu, kdy hrozilo její odmítání. Jistě si pamatuješ dobu, kdy každý chtěl hrát jako Čechomor, a s tím dnes souvisí i nedostatek odvahy pracovat s moravskou hudbou daleko moderněji. V poslední době se to povedlo snad jen Ponku a předtím Tomáši Kočkovi nebo Jitce Šuranské.

V jiných žánrech to ale je možná podobné, konkrétními příklady z domácího rocku a popu nemohu sloužit, jdou mimo mě, ale když už náhodou něco slyším, tak se nestačím divit, jak moc se mnohé kapely snaží podřídit zahraničním vzorům. Jako by kopírování bylo výrazem tvůrčí potence. Kapely pak žijí v klamné iluzi o originalitě své hudby a spřátelení publicisté je v tom utvrzují. O českou hudbu se ale nebojím, Invisible World, Zabelov Group, Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, David Dorůžka, Dorka Barová nebo BraAgas se venku rozhodně neztratí a uvidíme, jak se po letošních Crossroads bude mluvit o Korjen nebo Ochepovsky Project.

Rozumím, jenže tohle právě mám na mysli. Říkáš, že domácí rock a pop jdou mimo tebe, ale přitom dobře vím, že tě baví například Rosalía a další, vzpomínám si, že jsme spolu mluvili o albu Granda od polské popové zpěvačky Brodky, které je postavené na motivech polského folklóru. A určitě bychom našli spoustu dalších příkladů, mluvil jsi o arabském elektro undergroundu. Prostě mám pocit, že je u nás folklór nebo tradiční hudba vnímána pořád jako “svátost”, že se jí lidi bojí ušpinit. Nebo uvést do popového prostředí.
Měl jsem na mysli „běžný" západní rock, jistě chápeš, jak to myslím. Vlastně jde o to, že si spousta lidí pod world music pořád ještě představuje nějaké „etno“, hudbu svázanou s místními tradicemi určitých zemí, a nijak nepředpokládá, že by se tamní mladí muzikanti, stejně jako my, ale žijící v 21. století, mohli identifikovat s rockem, jazzem, elektronikou nebo hip hopem. A jakým ohromujícím způsobem! Pro ně je tahle hudba taky druhem revolty jako u nás na Západě, akorát že k ní vedle elektrických kytar a syntezátorů používají odlišnější nástroje. A naopak: spousta západních muzikantů s potřebou experimentovat a rozšiřovat si inspirační obzory zcela přirozeně přebírá struktury arabské, africké nebo indické hudby. To je tak silné téma, že by vydalo na celonoční vyprávění. Potřebu vyvléct se z dané kulturní identity má stále víc tvůrců a třeba i proto rčení, že „hudba nezná hranic“ nepovažuji za klišé. Je to jedna ze silných výzev dnešní globalizace a zdroj naprosto fascinující, přesahové a unikátní hudby, kterou bychom shodou okolností měli nazývat world music. Já tomu říkám oslava kulturní diverzity, hlavně když poslouchám Sons of Kemet, 75 Dollar Bill, Jerusalem in My Heart, Minyo Crusaders, Mashrou' Leila, Afro Celt Sound System nebo Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp. A Rosalía? No ta mě opravdu dostala, i když zrovna u ní ostře rozlišuji tu španělskou flamenko podobu a snahu uspět na scéně kýčovitého latino popu.

A teď k druhé otázce. Na podobné výlety za hranice si bez předsudků k tradicím u nás trouflo zatím málo muzikantu, a když už, tak převážně ti se zahraničními zkušenostmi. Ba.fnu, Clarinet Factory, BraAgas, Invisible World nebo Tara Fuki tu odvahu mají, a proto venku dokázali zaujmout. Někdy až zarputilé lpění na domácím způsobu folkaření a tradicionalistickém přístupu, aby nepřišli o publikum, většinu našich muzikantů doslova zabetonovalo v tvůrčím přístupu z minulého století. Nezapomeň ale, že po téhle „duši hladící hudbě“ je u nás obrovská poptávka, takže se jim vlastně ani nemůžeme divit, že na ní slyší a na nějaké kácení svátostí rezignují. Nic jim vlastně nechybí.

Několikrát jsme narazili na africkou hudbu, která se v kontextu toho, o čem jsme teď mluvili, vyvíjí doslova zběsile. Co říkáš na novou generace afrických hudebníků? Společně jsme viděli BCUC z Jižní Afriky, kteří se představí také na Colours a se kterými jsi dělal pro Full Moon rozhovor. Další tipy?
Ohoooo, BCUC… To pro mě byl naživo opravdový šok. I stvrzení toho, jak se mladá africká generace dokáže postavit dnešní realitě bez ozdob a zamindrákovaných keců. Fofoulah, Mdou Moctar, Fatoumata Diawara, Djeneba & Fousco, uKanDanz, Baloji, Seckou Keita, Bantou Mentale… to jsou mé aktuální tipy. A určitě jsem dopředu zvědavý, co z Jihoafrické republiky přiveze Africa Express. Z kapel, se kterými tu Damon Albarn a spol. natáčeli nové album Egoli, většinu neznám, takže zase bude co objevovat. A díky tobě jsem loni konečně navštívil festival Le Guess Who?, a protože jedním z letošních kurátorů bude Fatoumata Diawara z Mali, už teď se do Utrechtu těším.

Afrika je poměrně turbulentní kontinent, zejména co se týče společnosti, režimů a politiky, jak moc se, řekněme během posledních dvaceti let, tamní hudba změnila?
Měl jsem to štěstí prožít v přímém přenosu silnou vlnu modernizace africké hudby, která probíhala od osmdesátých let, takřka obratem se ke mně díky Petru Dorůžkovi dostávala zásadní a přelomová alba. Nechci si hrát na bůhvíjakého znalce, natolik je africká hudba ve své šíři prakticky neuposlouchatelná. Mohu ale srovnávat, takže vím, jak moc se změnila, neustále mění a měnit bude. Má to v genech. A tím, jak je úzce provázaná s historií, staletými tradicemi, politikou a společenskými událostmi, nelze u ní vyloučit jakýkoliv posun. A nezapomínejme na donedávna podceňovanou africkou diasporu, která dnes, v kontaktu se Západem, představuje opravdu velmi silné zřídlo plné zázraků. Spousta lidí pořád žije v domnění, že se v Africe zastavil čas a pořád tam jen tlučou do bubnů, a když Afričan hraje na elektrickou kytaru rock, musí to nutně znít divně. Tak to ale není a co chvíli nestačím lapat po dechu nad tvůrčí nápaditostí afrických muzikantů, zvláště těch, kteří žijí a pracují uprostřed válek, povstání a politických krizí. I v Mali, Senegalu, Beninu nebo Nigeru hrají rock, pop a hip hop, nicméně s nadstavbou, kterou na Západě často nedokážeme pochopit. Pro Afričany je totiž hudba opravdu něco jako dýchání, nemohou a neumějí bez ní žít. Při návštěvě Senegalu jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil, proto africké vnímání hudby beru naprosto vážně.

Na Colours už hodně afrických kapel a osobností vystoupilo, dost možná i proto, že se dlouhá léta podílíš na festivalovém programu. Mluvíš o tom, že se tamní hudba modernizuje, aniž by ztrácela silný vztah k minulosti, mění se i její vnímání českým publikem?
A jak! V Čechách jsme měli možnost vidět snad skoro všechny aktuální i minulé africké hvězdy a za to patří neskonalý dík Colours, festivalu Respect nebo Petru Pylypovovi a Dušanu Svíbovi. Zasloužili se o to, že africká hudba už u nás jako kdysi není považována za historický artefakt, když to přeženu, za pouhé bušení do bubnů lidmi v podivných kostýmech. Africkou hudbu – v nejrůznějších podobách a z nejrůznějších zemí – už našinci vnímají a nadšeně prožívají jako jinde ve světě. Z čehož mám velkou radost.

V rozhovoru pro Headliner několikrát opakuješ, že tě na hudbě, kterou posloucháš, baví, že vypráví různé příběhy. Četl jsem dvě tvoje knihy a myslím, že nebudu sám, koho napadlo, že bys možná něco podobného dokázal taky. Co takhle nějaká beletrie? Láká tě představa, že bys jednou seděl na horách u krbu s fajfkou a psal romány?
Díky za kompliment, ale upřímně si nemyslím, že bych na fabulace měl vlohy, možná ani trpělivost. Dávám přednost převyprávění životních zkušeností jiných, hudební příběhy, které je potřeba poslat dál, zviditelnit a zpestřit s nimi občas dost nudnou západní hudební scénu, přibývají téměř každý den. Posluchači by si měli uvědomit, že na světě existují i jiné, daleko zajímavější hudební oblasti, v nichž žijí úžasní umělci, kteří si zaslouží naši pozornost. I kvůli nám samotným. Jednou už nám musí dojít, že civilizační deprese a děsy z rozhýčkanosti opravdu nejsou to nejhorší, co nás může potkat.

Info

Colours of Ostrava 2019
17. – 20. 7. 2019 12:00
Areál Dolní Vítkovice, Ostrava
fb událost

foto © Zuzka Bönisch

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Wrekmeister Harmonies: Všetko má expiráciu, krása aj utrpenie

redakce 15.09.2019

Predo mnou zrazu sedeli dve vyrovnané a veľmi príjemné bytosti, hovoril najmä JR. A pokojným hlasom ma dôkladne vyškolil o kráse a šťastí, ktoré je všade okolo nás.

Dušan Svíba (Earth Music): Potkávat se s lidma

redakce 09.09.2019

"Ústředním bodem je zájem a potřeba mít vliv na prostředí, ve kterém se pohybujeme," říká o svých plánech i ambicích Dušan Svíba.

George Clark (Deafheaven): Ordinary Corrupt Human Love je nový začátek

redakce 08.09.2019

Během kodaňské zastávky evropského turné se frontman Deafheaven rozpovídal o procesu, který z novinky Ordinary Corrupt Human Love udělal nejdůležitější album jejich kariéry.

Aparde: V Berlíně nejsem navždycky

redakce 02.09.2019

Hlas je mým dalším nástrojem říká v rozhovoru Paul Camillo Schroeder alias Aparde, inovátor německé elektronické scény, který se netají tím, že nemá rád rivalitu v hudbě.

Protokol: Alyona Alyona

redakce 30.08.2019

Na podzim se Alyona Alyona do České republiky vrací ke dvěma klubovým koncertům a u té příležitosti jsme se jí zeptali na její vzory a inspirace.

Bernard Sumner (New Order): Po letech jsme měli deadline

redakce 29.08.2019

Rozhovor se členem Joy Division a New Order se neodmítá, peripetie kolem náslechu a utajení alba ovšem překonaly všechna očekávání... Čtěte před pražským koncertem.

Milan Lipavský (Festival hudby Bez ambicí): Třeba se to brzy změní k lepšímu

redakce 28.08.2019

Festival na náměstí bez „kolotočů“? Lidi kolem litomyšlského klubu Kotelna se o to pokusí druhý rok za sebou, a ačkoliv říkají, že je to „bez ambicí“...

Courtney Barnett: Prokaž světu službu a vyřeš si sám sebe

redakce 26.08.2019

Courtney Barnett, jeden z nejvýraznějších hlasů v indie rocku, písničkářka s pronikavým viděním světa, přijede poprvé do Prahy. Rozhovor o pocitech nejistotu a jiných.

Jonathan Wilson: Objevování něčeho speciálního

redakce 23.08.2019

Jonathan Wilson o desce Rare Birds, temných stránkách Instagramu i přílišné romantizaci jeho podílu na restaurování hudební „scény“ kolem losangeleské čtvrti Laurel Canyon.

Petr Vrba (Minimaraton elektronické hudby - Ostravské dny): Stačí jen trocha otevřenosti a zápalu

redakce 18.08.2019

Jedna z nejvýraznějších postav tuzemské improvizační scény, která ji zároveň velkým krokem překračuje. Petr Vrba a jeho role v rámci Ostravských dnů. A nejen tam. Rozhovor.