John Cale, 1.3.2023, Divadlo Archa, Praha

V roce 94 otevíral John Cale Archu mou milovanou s Minem Tanakou, to jsem zažít nemohla. Teď je to dvacet devět let a pomalu uzavírá tu Archu, která mne utvářela minimálně částečně v hudebním světě. Naposled jsem tu ve svých asi třinácti slyšela a viděla Filipa Topola, Psí vojáky. Lou Reed mne zde unesl do nesmírných dimenzí (naposled). Tance Mina Tanaky jemně rozrušovaly. A ani "Poslechnout Franze" – čtení Jana Slováka s mladým Burianem mne nenechalo klidnou, kdy může člověk přijít do divadla a klidně si lehnout a i usnout? A mnoho dalších večerů, kdy venku zase pršelo, protože hrál Umakart.

A dnešní John Cale nebyl včerejší. Byl zvoláním v tichu do dalekého budoucna. V hlavě mi v druhém příběhu běží loňské naléhavé volání Tara Fuki. Kdyby Cale hrál 2. března, byl by to přesně rok. Opakuji svou loňskou větu: Už aby byl na východní frontě klid. Armádo, následuj piktogram „exit“.

Hlavně nerezignovat na lidské bytí.
Chyběl mi snad jen milovaný Buffalo Ballet.