Články / Reporty

John Zorn’s Bagatelles Marathon: Divy interpretace

John Zorn’s Bagatelles Marathon: Divy interpretace

Jan Starý | Články / Reporty | 23.06.2019

Událost roku? Koncertní pásmo Bagatelles Johna Zorna do téhle kategorie spadalo už dlouho dopředu. Jednak Zorn patří mezi nejvýraznější postavy jazzu 90. let, jednak hudebníci, které dovezl a kteří jsou spoluautory výsledné podoby jeho skladeb, patří k elitě jazzu, improvizované hudby a současné klasiky. Vidět je pohromadě mimo domovský New York je jinak nemožné.

Bagately jsou obecně krátké skladbičky, ve kterých je implikovaná určitá bezprostřednost. Zorn jich napsal za krátkou dobu rovnou 300 a uvědomil si při tom, že pro jeho hudbu je ústřední melodie, v jeho pojetí jde ovšem spíš o základ, který hráči-improvizátoři rozvíjejí po svém. Na koncertech jich zpravidla zazní kolem padesáti. V Praze hrály Zornovy ansámbly ve dvacetiminutových setech převážně stejnou nebo podobnou sekvenci bagatel, které byly většinou rozdělené do tří částí, rychlá-pomalá-rychlá, a tedy jednotlivé bagately trvaly jen desítky vteřin nebo minutu. Poněkud děsivá představa čtyřhodinového vystoupení, kde se neustále opakuje to samé, je ale pravdě vzdálená, protože různost nástrojových obsazení a přístupů vede k extrémně pestrým výsledkům.

Různorodost ani status elity nemusí být jen pozitivní. Různorodost může znamenat neschopnost rozlišovat, elita jen uznání „establishmentem“ daného stylu a absenci přesahu. Řečeno jinak, klasický (free) jazz v rámci Bagatelles prostě nefungoval. U dvou projektů Johna Medeskiho se to dalo čekat, v případě jeho tria rutinu alespoň rozbíjela agresivní kytara Davea Fiuczinskiho, mnohem větší bylo zklamání u projektů s Mary Halvorson, která má jinak snad nejosobitější hráčský rukopis. Její nepřímočaré organické party inspirované klasickým jazzem se ztrácely v mnohem standardnější rytmice, byť v rámci vlastního kvarteta jí alespoň zdatně sekundoval druhý kytarista Miles Ozakaki. Ani Masada, jediný projekt, kde přímo hrál i John Zorn, přes svěží židovské melodie výrazněji nezaujala.

Působivější byly bagately v klidnějších provedeních. Gyan Riley a Julian Lage skvěle proplétali akustické kytarové linky, Sylvie Courvoisier a Mark Feldman na piáno (preparované – rozšířených technik bylo ten večer překvapivě málo) a housle v povedeném melancholickém setu opět připomenuli, jak výrazně Zorn navazuje na židovskou tradici. Ikue Mori jako by bloudila v melodických motivech Bagatelles, o to magičtější elektronické zvuky a ruchy tvořila na pozadí. Úchvatné byly některé pasáže klavírního recitálu Craiga Taborna, který kouzlil s uměřenou atonalitou v prazvláštních meditacích proložených divokými zlomy. Dojem umocňovala absolutní lehkost, se kterou hrál i ty nejrozhozenější melodie.

Jednoznačně nejsilnější z klidnějších setů bylo sólo Petera Evanse na trubku. Ten pracoval podobně jako třeba Colin Stetson s cyklických dýcháním, které mu umožňovalo vytvářet kontinuální proud zvuku, nebo vokalizací do nástroje. A i když jeho hudba sestávala z minimalistických krátkých plošek, struktury byly volné a organické. Zvuky dostávaly možnost rozvíjet se, interagovat s okolím. Evansovi se dařilo ze svého nástroje vyluzovat ohromnou škálu barev, a to čistě akustickými prostředky, kdy nejblíž elektronické manipulaci bylo efektní přibližování a oddalování od mikrofonu. Mezi překvapivě tradičními sety Evans vynikl.

Jeho vystoupení mělo snad jedinou chybu, a to že se občas ztrácelo emoční navázání na hudbu. Proto bylo nakonec nejsilnější jedno z hlasitých vystoupení. Hyperagresivní improvizace Trigger působila lehce samoúčelně, zato power trio Asmodeus veterána Marka Ribota, Trevora Dunna a Kennyho Grohowskiho spustilo pod taktovkou Johna Zorna smršť. Jednotlivosti nebyly v kontextu současné improvizace zvlášť radikální, celek ovšem působil jako abstraktní lavina: frenetická Dunnova basa, důrazné Grohowskiho bicí, Ribotova řezající kytara. Proti předchozím free jazzům měli Asmodeus mnohem lepší představu o celkové struktuře skladeb a setu a role jednotlivých nástrojů byly nejen vyrovnanější, ale i mnohem dynamičtější. Pokud velká část večera působila poněkud neaktuálně, Asmodeus dokázali, jak nadčasová může být hudba.

Kromě převážně dobrých až vynikajících koncertů a velmi příjemné atmosféry je potřeba zmínit pár nedostatků. Propagace koncertu pořádající agenturou Prague Music Performance, která má grantovou podporu, nebyla z nejpovedenějších – minimum informací před akcí, drahý a nepříliš informativní program na místě, absence veřejně dostupného programu večera na místě. Nejpodivnějším krokem bylo zlevnění vstupenek, které se prodávaly více než rok, těsně před koncertem. Ti, kdo si koupili lístky včas a dali tak pořadateli alespoň nějakou záruku, zaplatili výrazně víc než ti na místě. Druhá výtka patří vedoucímu směny na baru, který s odkazem na hygienické předpisy neumožnil barmanům točit pivo do použitých kelímků. Je pochopitelné, že ve Fóru Karlín nemají sklo, je méně pochopitelné, že tam nemají zálohované kelímky. Zvláštní svět.

Info

John Zorn (us): Bagatelles Marathon
20. 6. 2019 Forum Karlín, Praha

foto © Prague Music Performance

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?