Články / Offtopic / / Image/vizuály

Jsem vlasatej, vousatej, chlupatej chlap (Jakub Kaifosz)

Jsem vlasatej, vousatej, chlupatej chlap (Jakub Kaifosz)

Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 28.01.2014

Sedmý díl o image české hudební scény. S Jakubem Kaifoszem, frontmanem rokenrolového gangu Wild Tides. O tom, že masky se na pódiu vytrácí, o vzpomínkách na Ameriku, coverech, které klidně můžou viset v galeriích. O facebooku, škatulkování, Arthuru Brownovi i o tom, že „v dobrejch kapelách vždycky figuruje nějaký drama“.

Na úvod – jmenuj filmy, k nimž by nejlépe sedli Wild Tides.
Kdybych si hodně věřil, řeknu Hříšnej tanec, Fast Times at Ridgemont High, American Graffiti, Buffalo ’66 a Breakfast Club. Ale snažím se stát nohama na zemi, takže bych to viděl spíš na nějakej průsečík Šakalích let, Snowboarďáků a Romance za korunu.

Nanoru v knize Zde jsou psi píše, že „oblečení se vstupem na pódium stává kostýmem a maska pomůže nesmělým vystoupit (z každodennosti) a divákům pochopit představení“. Dokážeš se s tím z pozice frontmana Wild Tides ztotožnit?
Já si spíš myslím, že vstupem na pódium se jakýkoliv kostým nebo maska okamžitě ztrácí, protože jedině tam na tu krátkou chvíli mizí všechny tvoje nedokonalosti, pochybnosti a nejistoty. Každej umělec, potažmo muzikant, v sobě neustále zápolí s pocitem, že to, co dělá, by mohl nebo vlastně měl dělat líp nebo přinejmenším aspoň jinak. A to hlavně v konfrontaci s věcma, který mu vedou nebo vedly ruku, protože má pocit, že jim to do jistý míry dluží a do jistý míry zase někde ve skrytu duše doufá, že je jednou dokáže překonat, aby se mezi ně mohl pomyslně zařadit. Tenhle neodbytnej pocit s tebou ráno vstává, chodí na oběd, jezdí na dovolenou, ale nelozí s tebou zaplaťpánbůh na pódium. Na pódiu totiž neexistuje nic jinýho než absolutní prožitek několika přeexponovanejch pocitů, který ještě ke všemu znáš jak svý boty, nejen kvůli tomu, že sis je sám sobě vlastně napsal na tělo, ale protože je na tom pódiu prožíváš každej večer, kterej hraješ, dokola a dokola, akorát často v jinejch intenzitách a kontextech. Takže abych se vrátil k tomu citátu: nesmělým na pódium obvykle pomáhaj vystoupit tři vodky a diváci, kteří z většiny již všude byli a všechno viděli a slyšeli a všechno znaj, si s úsměvem nechaj naflusat do ksichtu, jen aby je následně někdo neosočil z toho, že představení nepochopili. S tím už se jako frontman Přílivů ztotožnit dokážu.

Je interpret, jehož image tě oslovuje a přijde ti dobře zvolená v rámci toho, co hraje?
Arthur Brown. Nikdo jinej mě ani nenapadá, možná tak Screamin’Jay Hawkins nebo David Bowie, ale s ním je to vždycky komplikovaný, protože si člověk nikdy nemůže bejt jistej tím, jak to všechno doopravdy je, kde to vzal a na koho tím vlastně odkazuje, ale tak v tom je to jeho kouzlo, že jo. Stejnak myslim, že je daleko důležitější zmiňovat ikony typu Arthura Browna, který se z obecnýho povědomí díky svojí osobitosti a průkopnictví úspěšně vytratili. Takže upřímně nevím, jestli jsem zrovna já ten správnej člověk, kterýho se ptát na otázky kolem image, protože když vyrážím na koncert, tak mi moje překrásná manželka vždycky říká: „A nechceš si na sebe radši vzít něco hezkýho? Vždyť tě tam budou fotit!“

U nás s tím někdo pracovat umí?
Pro mě je prostě daleko důležitější než to, co má kdo na sobě, ta energie, kterou ze sebe dokáže dostat a nálada nebo atmosféra, kterou tím vytváří kolem sebe. Takže za největší výhry na poli image u nás považuju hlavně a především to, že Yemi AD poradil Charlie Straight, aby si ohrnuli kalhoty, že zpěvačka Dirty Blondes konečně přestala nosit paruku a obarvila se na blond, že A Banquet natočili album v Chicagu u Steva Albiniho, aby pak odehráli akustickej koncert v Praze v obchoďáku. To jsou věci, který si určitě zaslouží uznání. My máme, co se image týče, v kapele možná ten problém, že jsme kluci, který od útlýho věku ke kapelám hodně vzhlíželi, takže to, jak vypadám, určitě nějakýmu tomu standardizovanýmu image kapely podléhá, akorát se z toho pro nás stalo dávno něco přirozenýho, všedního a civilního, protože tak vlastně všichni vypadáme od raný puberty, kdy nám tak nějak došlo, že nemít kapelu by pro nás znamenalo smrt. Tím ale nechci říct, že by s image u nás v Čechách nikdo „neuměl pracovat“, spíš mám pocit, že u kapel, u kterých to funguje, nikdy nikoho nenapadne řešit jejich „image“, protože prostě vypadaj naprosto adekvátně a přirozeně. Please The Trees, Deaths, Palermo, znáš to…

Máš nějaký oblíbený vinylový artwork, na který nedáš dopustit a dovedeš si ho představit jako obraz na zdi u sebe doma nebo v galerii?
Billion Dollar Babies od Alice Coopera. To je vinyl, kterej je udělanej jako peněženka z hadí kůže a na tý papírový kapse, ve který máš desku, je vyfocenej Alice s kapelou v bílejch oblecích u stolu, na kterým je spousta stodolarovek, bílejch králíčků a Alice drží v rukou nemluvně, který má udělaný na obličeji ten jeho typickej make-up, (kterej je zase, teda úplně jen tak mimochodem, odkaz právě na Arthura Browna) a šíleně brečí. Pak taky Music from the Big Pink od The Band, to je takovej krásně naivní obraz kapely s naprosto scestným slonem, kterej maloval Bob Dylan, jinak třeba Love in the Fascist Brothel od The Plot to Blow Up the Eiffel Tower – vidíš, ty jsem zapomněl zmínit, co se image týče, protože větší frajeřinu, než všem nakecat, že jste banda homosexuálů, pak se navlíknout do hnědejch košil, natáhnout si na ruce červený pásky, na kterejch je místo hákáče Eiffelovka, do který právě uhodil blesk, a nechávat si pravidelně dávat přes držku za to, že svlíkáš ty nejsvalnatější homofoby z první řady a pak jim lížeš bradavky, tomu se prostě nedá než zatleskat – a ten jejich obal, kde kordónem hajlujících nácků probíhá oficír s obnaženejma ženskejma prsama, kterej zároveň zezadu nabírá koně, co má na sobě šedý slipy, to všechno ohraničený růžema, to je srdcovka. No a pak samozřejmě Born in the USA od Bruce Springsteena, This Year’s Model od Elvise Costella, Cat Scratch Fever od Teda Nugenta, Smell the Glove od Spinal Tap a nesmím zapomenout na 4 od Olympicu – obal od Káji Saudka naprosto miluju už od svejch pěti let.

O vizuál se vám stará výtvarník Václav Havlíček. Jak tohle spojení vzniklo?
To byla, jak už to u príma věcí bývá, úplná náhoda. Vašek je totiž spolužák mojí milovaný ženy ze základky, takže jsme se potkali takhle. Naše spolupráce pak probíhá způsobem, že já ho neustále po telefonu prudim, aby nám udělal tohle nebo támhleto, a to hlavně ve chvílích, kdy na to vůbec nemá čas, a on nemá srdce mě poslat do prdele. U Hearts on Fire a toho našeho plakátu jsme mu do designů skoro vůbec nekecali, prostě jsme mu poslali hudbu a Vašek poslal zpátky tohle, zatímco u Hung Loose a obalu na singl Watching Grlz Talk nám spíš pomáhal nějak zhmotnit moje přiblblý nápady, snad mu to budem moct někdy nějak pořádně oplatit. Jinak mám taky radost, že na další EP, který se teď brzo začne točit, nám dovolil argentinskej umělec San Poggio použít jeden svůj obraz, kterej měl vlastně bejt už na obalu Hung Loose, ale nikomu v kapele se nelíbil. Tentokrát už si to fakt rozmluvit nenechám, přísahám.



U které kapely tě baví merchandise?
White Mystery z Chicaga. Jejich máma jim ve sklepě dělá batikovaný trička, na který pak sítotiskem šoupe jejich logo. Někdy maj dokonce i batikovaný spoďáry a prodávaj taky vlastní kapelní omalovánky. Ty jsou ze všeho nejvíc.

V textu o Wild Tides v Respektu Pavel Turek píše, že jsi nějakou část svého dětství strávil v USA. Co ti Amerika všechno dala po kulturní stránce, ať už vezmeme v potaz právě hudbu, film, literaturu, výtvarný umění, vizuálno jako takové?
Hele, jelikož jsem tam žil od jedenácti do třinácti, tak jsem se spíš než kulturně vzdělával mimo angličtiny v baseballu, hraní americkýho fotbalu na dvorku se sousedama, styděl se před holkama při flašce po sklepech kamarádů, čuměl jak puk, když jsme jezdili do NYC, a byl za největšího frajera, když jsme v Naganu všem nakopali prdel. Ale samozřejmě že vidět MTV po domácí průpravě Marmeládou a Kečupem bylo hodně velký terno. Nějaká ta fascinace zámořskou kulturou se spíš dostavila až po návratu do Čech, kterej přišel ve chvíli, kdy jsme si tam všichni konečně pořádně zvykli. Z filmů a hudby se tak najednou stala taková berlička, která mě vracela zpátky tam, kde mi bylo dobře. Takže já mám spíš USA pořád tak trochu idealizovaný hlavně skrz vzpomínky a filmy a protože jsem se tam nikdy nesnažil nějak nastálo vrátit, udělal jsem si z toho spíš takovej domeček z peřin a polštářů, kam se zabarikáduješ, když je ti blbě. A taky bylo fajn, že se u nás tenkrát dala v bedně chytnout Viva+, což byl fakt kanál k nezaplacení, co se hudebního programu týkalo.

Text zmiňuje knížku Nebýt stádem Hamletů. V čem konkrétně tě inspirovala?
Nebýt stádem Hamletů je takovej kulturně antropologickej sborník od Prokeše, ve kterým se snaží hlavně skrz diskuzi mapovat českou před i polistopadovou písničkářskou scénu přes Kryla, Třešňáka, Dědečka, Janouška a Mertu. Když to hodně zjednoduším a zbagatelizuju, tak se tam všichni tihle formáti nenápadně plácaj po zádech, jak maj pěkný písničky, a pak rozebíraj, proč jsou ty písničky tak pěkný nebo důležitý a Prokeš jim to následně potvrzuje. Ta knížka se mi dostala do rukou, když byl u nás boom takových těch novejch „bardů“ typu Klus a Xindl, který tý naší písničkářský tradici vlastně doteď zarputile serou na hlavu. Já jsem byl tenkrát čerstvě po rozpadu Kombuchy, se kterou jsme hráli dobrejch osm let, a hledal jsem něco jinýho, tak jsem tak trochu na truc těmhle sráčům začal hrát s Karlem Kunrtem, kterej byl vlastně založenej na těch ideálech rozebíranejch v knížce, ale zároveň je všechny záměrně shazoval. Asi po roce mě to ale přestalo bavit, protože nejenže jsem měl pocit, že nikdo moc nechápe, o co se to vlastně snažím, ale když máš ještě navíc k publiku ryze konfrontační přístup, je někdy fakt na prd bejt v „kapele“ úplně sám. Ale byly to krásný časy. Jezdit na koncerty vlakem, ráno si dát párek a pivo v nádražce a jet se dvěma kytarama a kombem na zádech zase domů.

Říkáš, že „kapela by měla být obestřená mystériem“. Která to pro tebe splňuje?
Já to neřekl, to napsal Pavel. Myslím, že to vyvodil z toho, jak jsme se bavili, že v dobrejch kapelách vždycky figuruje nějaký drama, něco úplně nesedí a nutí tě to chtít vědět víc. Ať už je to, že se třeba kytarista se zpěvákem nenávidí, ale jsou právě díky tomu rozporu schopný dostat ze sebe to, co by smířlivě nikdy nevyplivnuli, nebo jakákoliv prkotina, která ti rozbije idealizovanej obrázek „funkční“ kapely. Mně se třeba po koncertech choděj lidi z publika často omlouvat, že to u nich ve městě nebo na tý daný akci stojí za hovno, a já jsem vždycky vyděšenej, proč mi to proboha říkaj, protože já měl z toho koncertu skvělej pocit a oni mi na to kontrujou, že jsem byl celej koncert přece ale fakt šíleně na všechno nasranej. Pak se koukneš třeba na živáky Elvise Costella ze sedmdesátek a najednou to chápeš, protože on taky působí, že by nejradši všechny bezdůvodně ubodal tupou kudlou, a protože ho osobně neznáš, tenhle pocit tě prostě ovládne a seš z toho nervózní. Skrz to, co k tobě vysílá z pódia on, do něj zpátky projektuješ, jak danou chvíli vnímáš ty – a to je přesně ono. Když jdeš na kapelu, která je k tobě schopná vysílat jenom „Dejte ruce nahoru! Pojďte dopředu! Jste skvělí!“, jediný, co si z toho odneseš, je zážitek podobnej mexický vlně na fotbale.

Které období tě dodnes fascinuje propojením hudby s vizualitou, ať už se bavíme o image, fotkách a tak dál?
Tady sice střílím hodně od boku, ale první mě napadá sedmdesátkovej glam a stadiónovej heavy metal osmdesátejch let. Není totiž nic lepšího než banda děsivejch, urostlejch chlapů v blyštivejch legínách, botách na platformách, s naondulovanejma vlasama, ohyzdným make-upem a růžovejma kytarama, který řvou do zmatenejch předměstskejch teenagerů, že si nemaj nechat od nikoho nic líbit. Ale kdybych nad tím měl přemýšlet víc, došel bych k tomu, že každá dekáda musela být úžasná, tak jako je a bude i tahle.

Karel Veselý v Kmenech trefně píše, že „na začátku druhé dekády nového tisíciletí je trochu hipstera v každém z nás, i když si to odmítáme přiznat“. Co pro tebe znamená termín hipster? Je to uchopitelné, nebo totálně vágní? Považuješ se za něho?
Hipster je člověk nespokojenej s fádní obecností a dostupností kultury kolem sebe a tápe po čemkoliv, co se na dostatečně dlouhou dobu vyhýbá sebemenší masovosti, aby se s tím mohl pokusit ztotožnit, protože se potřebuje cítit aspoň stopově jedinečnej a sžitej s něčím, co mluví tu krátkou chvíli jenom k němu. Hipster je pro někoho bohužel taky škatulka rozeznatelná podle vlasů, brejlí, bot a šířky nohavic u kalhot. Před dvěma lety se mě na to, jestli jsem hipster, ptal jeden student na střední, kde jsem učil, a pořád si stojím za tím, co jsem mu tenkrát řekl: Jsem vlasatej, vousatej, chlupatej chlap. Škatulky a nálepky jsou dobrý tak pro rádoby hudební publicisty, který nejsou schopný psát a odůvodnit, co a proč vlastně slyšej nebo cejtěj, a tak se přizdisráčsky krčí za všema těmahle slovíčkama. Díky tomu taky máme s Wild Tides „zvuk současné vlny amerických surf-rockových kapel, jakými jsou například Wavves a jim podobní“, hrajeme „surf-punk jako vystřižený z Pulp Fiction“ a tak dále. O to víc pak ale člověka potěší recenze, kterou nepsal primárně google.

Když člověk sleduje facebookové profily českých kapel (mimo komerční sféru), musí uznat, že ten váš je minimálně hodně čilý a osobitý v nastavené komunikaci. Jak moc si na tom zakládáš? Je to pro tebe hlavní komunikační kanál s fanoušky Wild Tides?
Já se o věci okolo Wild Tides hrozně rád dělím s ostatníma, protože mi dělá radost, že to vůbec někoho zajímá nebo že někomu stojí za to na něco reagovat. A na facebooku je to asi nejjednodušší a nejefektivnější. Skvělý na tom taky je, že ti tam nedovolej psát žádný romány, takže naštěstí nemůžeš sklouznout k velký grafomanii. Ale trochu mě děsí, že máš pocit, že je náš profil „hodně čilej“, protože já se tam fakt snažím postovat málo, abych lidi moc neprudil nějakým nadměrným přísunem zbytečnejch příspěvků o tom, co právě dělá můj kocour.

Chystáte další klipy?
Určitě. Záleží ovšem na tom, jestli se z chystání taky někdy dokopeme k realizaci, ale máme rozřešené další video s Jirkou Andrlem a pak už jsme se taky o jednom bavili s Jakubem Jiráskem (alias J), ale vždycky se to nějak zakecá nebo někam odloží. Já bych teď spíš daleko radši, než dělal klip, jel zase co nejdřív nahrávat. To se doufám moc nezakecá a neodloží.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když klip, tak ze Zlína

redakce 16.02.2017

Zlínský Ateliér animované tvorby má v portfoliu klipy MidiLidi nebo Epy De Mye, nedávno k nim přibyla videa Beaty Hlavenkové. Rozhovor s nadějemi české animace.

Tomáš Motal: Komiksy dělám, abych je pak žil

redakce 17.12.2015

S frontmanem imperiálního gangu Schwarzprior Tomášem Motalem o popkulturním houbaření, o fetišizaci aut v jeho autorských komiksech, o nacistické estetice i...

Jakože pláču modrý slzy (Anežka Hošková)

redakce 09.11.2015

S výtvarnicí a promotérkou Anežkou Hoškovou o umění, které není pro každého, o Facebooku jako veřejném deníku, o cestě do Indie. A dalším.

Moimir Papalescu, technooptimista v cylindru

redakce 22.10.2015

Seriál o vizuálech. S elektronickým snílkem Moimirem Papalescu o Bowiem v roli Tesly, o napětí mezi vědou a náboženstvím nebo o genialitě Wellsovy Války světů.

Na odletu z reality, v uších Ghost Stories (Míla Fürstová)

redakce 14.05.2015

Další díl seriálu o vizuální kultuře hudební scény. S Mílou Fürstovou o práci na okřídleném obalu pro poslední desku Coldplay, o myšlenkách na únik z reality, o ženách s pistolemi...

Fullface: Hovory s Wild Tides: Part II

redakce 06.04.2015

S Kubou Kaifoszem z Wild Tides o nahrávání Sever Fashion, o metalu v logu i o tom, co se stane, když Přílivy za zvuků kostelních zvonů zaplaví Hell Camino.

Fullface: Marek Partyš nabízí surreal trip pro DVA

redakce 16.03.2015

Video pro skladbu Nipomo pojal jako surrealistickou koláž, která baví vtipem a vzdušností a ohromuje imaginativností i citem pro detail. Berlin Music Video Awards?

Nic nevyčnívá, nic není jen na efekt (Nikolas Petrlík)

redakce 23.02.2015

Čtrnáctý díl seriálu o vizuálech. S výhercem klání Cover Moon 2014, výtvarníkem Nikolasem Petrlíkem, o škatulkování, o míře autobiografičnosti i odvážných magazínech.

Fullface: Filmový narkoman Vít Hradil

redakce 09.02.2015

Další Fullface má na drátě jméno aktuální: V současné době se podílí na tvorbě televizní adaptace knižních Kmenů, za sebou už má videa pro Vladimira 518, Oriona i kompletní PSH.

Fullface: Vysmátý ďábel na výstavě Mene Mene Tekel Upharsin

redakce 30.12.2014

Temná, krutě sarkastická a vtipná kolekce svébytných plakátů od řady českých i zahraničních výtvarníků a grafiků se v průběhu nového roku zjeví v několika městech po České republice.